Promění zákaz kouření od základu naši barovou kulturu?

Po barech nepracuju nijak dlouho, ale přece - už se trochu orientuju. Navíc jsem v poslední době našla jeden, který mi přirostl k srdci natolik, že jsem se rozhodla v něm zůstat. Je to takový ten malý bar s duší a zástupem štamgastů, jejichž jména i oblíbený pití už po pár týdnech práce sypete z rukávu. Možná právě kvůli téhle rodinné a celkově dost nevázané atmosféře, která navíc často způsobí, že i pondělní večery u nás končí až v úterý v sedm hodin ráno, ve mně s přibližujícím se zákazem kouření narůstala nervozita. Až na pár výjimek u nás totiž kouřili téměř všichni zákazníci a barmani, včetně mě. Každý barman navíc může potvrdit, že bez občasné cigarety a panáka, jsou někdy noční dvanáctky dost nezvladatelný. Když ale opomenu tyhle čistě sobecký důvody, trochu jsem se obávala i o změnu atmosféry, o ztrátu toho kouzla, které vytvářelo světlo svíček a všudypřítomný cigaretový kouř. Jak se však ukázalo o pár týdnů později, mé obavy byly ještě poměrně banální. Zákaz kouření totiž provází mnohem naléhavější problémy.

Už je to tak, my lidi, ač třeba případ od případu milí a morálně pevní, jsme ale dost často taky pěkná hovada. Po zákazu kouření se proto hlavně v pátečních a sobotních špičkách začalo objevovat až podezřele moc případů, kdy si někdo dá na baru pár piv s tím, že si nechá otevřít účet a když pak odejde ven na cigáro, zmizí úplně a bez zaplacení. Když máte plný bar alkoholuchtivých lidí, není zkrátka možný neustále sledovat, kdo odchází a jestli se ještě někdy vrátí. Tento vznikající fenomén se proto - stejně jako bary v mnoha jiných zemích, kde zákaz kouření funguje už spoustu let - snažíme většinou zarazit tím, že alespoň během těch nejfrekventovanějších večerů žádáme zákazníky, aby platili rovnou. Jim ani nám samozřejmě není příjemný, že se musíme obtěžovat s namrakováním a okamžitým placením každého drinku, veškerá vzniklá nepohoda je ale mnohem lepší, než na konci večera v systému nacházet nezaplacený účty. Zákaz kouření tak opět prokázal, že jsme národem, který vždy najde nějakou cestičku, jak se vyhnout útratě. Klobouk dolů.

A ještě, aby ne. Když si představím, že v ulici se třemi bary, před kterými se noc co noc hlasitě vybavuje parta přiopilých lidí, přičemž do mého otevřeného okna stoupá kouř z jejich cigaret, asi bych taky úplně neskákala radostí. Sousedi ale samozřejmě nescházejí v noční košili před bary a neprosí lidi, aby se ztišili. Stěžují si majitelům domů, což může vést až k vypovězení podnájemní smlouvy. Je proto opět na barmanech, aby se ve volných chvílích věnovali krocení situací, které před bary vznikají. A i když vám ti vlastně dost milí podnapilí kluci, kteří vás zároveň zcela nepokrytě považují za malého Hitlera, slíbí, že „Jé, sorry, to nám vůbec nedošlo, my už budem zticha," za pár minut už opět povykují. Nekonečný příběh, který jde ruku v ruce s dalším nešvarem.

Každý ví, že na ulici se prostě nechlastá. Spousta lidí má ale nově evidentně za to, že před bary existuje jakási kapsle mimo čas a prostor, ve které přestávají platit veškerá pravidla. Já to chápu. Taky těžce nesu, že si teď ke sklenici červenýho nemůžu dát v klidu cigáro. To ale neznamená, že se ji budu snažit propašovat ven pokaždý, když se obsluha nebude dívat. Navíc - pokud pijete na ulici drinky z baru, případnou pokutu dostanete stejně jenom vy. Personál se vás ale po desátý večer bude snažit zahnat s pitím dovnitř v rámci zachování nočního klidu a potažmo výše zmíněného křehkého vztahu se sousedy. Jinými slovy, i nový zákon je pořád zákon a tohle je jenom další z nepříjemných situací, které na jeho základě pro obě zúčastněné strany vznikají.

S tímhle poznatkem se posledně vytasila jedna z mých kolegyň. Vysledovala totiž, že jelikož jsou nově nekuřácké úplně všechny bary, lidi už vlastně tolik neřeší, kam si půjdou sednout. Na základě toho pak rozdováděné skupinky vlastně vůbec nesedí, ale migrují z baru do baru stylem - jedna runda tady, cigáro venku, další runda o dům dál. Tohle putování pak například konkrétně k nám přivedlo typy lidí, které byste v podobných lokálech dřív nikdy nepotkali. Úplnými přeborníky v tomhle pomyslném závodu jsou pochopitelně skupinky mladých s čerstvou osmnáctkou v zádech, kteří jsou schopní dát si na baru každý malýho panáka ruskýho standardu, svým naprosto ničím necenzurovaným projevem vyvést z míry všechny přítomné a bez zanechání i trapnýho dvoukorunovýho dýška se přesunout do vedlejší putyky.

Nervózní jsou teď v barech pochopitelně především těžcí kuřáci. Nemůžou si už totiž u piva co pět minut zapalovat, a tak má většina z nich potřebu pořád něco dělat s rukama. Cupují proto podtácky, obaly od oříšků a brambůrků a vlastně cokoliv, co se jim připlete do cesty, aniž by si uvědomovali, že kolem nich v průběhu večera vzniká vrstva usazeniny. Uklízet ji sice není o nic horší, než bylo dříve zametání všudypřítomného popela, z estetického hlediska ale papírové a plastové útržky na stolech a zemi nepůsobí právě dvakrát lichotivým dojmem. Když však pominu estetiku, nemožnost svobodně si zakouřit občas dělá i z dříve příjemných zákazníků špatně naložené jedince, kteří jsou najednou protivní na všechny kolem jenom proto, že musí na žváro chodit ven. Hele, my ty zákony nevymýšlíme.

---

Když si uvědomím, že jsem tohle všechno dala dohromady jenom za necelé tři týdny od doby, kdy zákaz kouření vstoupil v platnost, nechci si ani domýšlet, co o jeho dopadu na místní barovou kulturu budu moct napsat za rok. Na jednu stranu mi je naprosto jasné, že jako kuřák a zaměstnanec baru zároveň, bude můj názor na celou tuhle problematiku jen stěží někdy zcela objektivní, na stranu druhou ale i nezaujatá strana musí po přečtení všech výše popsaných "novinek" připustit, že zákaz kouření povede k určité transformaci barů do podoby, která je naším končinám zatím poměrně cizí.

Pro některé z nás to bude možná změna vítaná, pro jiné nikoliv. Jedno je ale jisté už teď - atmosféra a nálada malých útulných barů s oprýskanými zdmi, barů, co mají srdce, těch, do kterých někteří chodí večer co večer posedět stejně, jako jiní posedávají ve svém obýváku, barů, které máme ve výsledku stejně všichni mnohem radši než vyvoněné kluby s příliš hlasitou muzikou, barů, v jednom z nichž pracuju i já, utrpěla. Už nikdy to totiž nebude pro věrné zákazníky safespace, pomyslný obývák, kde bylo povoleno (skoro úplně) všechno. Což mi ze všech těchhle změn připadá asi úplně nejsmutnější.