Impulzů k psaní o skvělejch mistrech krátkejch, ale o to údernějších melodií v roce 2011 nechodí zrovna kvanta. Když jsem ale očuchal arty sedmipalec You’re The Reflections a přečetl si poutavej exkurz do historie Youth Of Today v podání kolegyně Kristýny Sáry Zittový, rozhod jsem se zjistit, jak je na tom král melopunkovejch melodií Grant Hart.

Bylo jim dvacet, neměli nic než vášeň pro skládání energickejch písniček a dost šiblej název i pro punkovou kapelu. Hüsker Dü se během krátký doby stali ikonou , která inspirovala stovky nástupců a bez který by se devadesátky nemohly rochnit ve věcech od Pixies, Nirvany nebo Green Day. Grant Hart, přestože seděl za bicíma, od začátku tušil, že skládání písniček chce komplexnější přístup. Napověděla intuice. Ale ta samá ho během krátký doby nasměrovala na nitrožilní konzumaci heroinu, na což část punk-hardcore scény v 80. letech reagovala zhnusenejma ksichtama. Čemuž se s odstupem nejde divit. Drtivá většina členů DIY kapel zrovna nadšení pro manýry rockovejch superstars nesdílela.

Grant Hart to neměl lehký ani jako gay otevřeně hovořící o své orientaci. Nemá smysl mluvit nakolik ho jeho ženský já předurčilo skládat geniální věci formátu Diane, Standing By The Sea anebo Charity, Chastity, Prudence and Hope, nicméně potenciál písničkáře-multiinstrumentalisty tady pořád byl. A vlastně protíná nejenom sedm elpíček Hüsker Dü, ale taky sólový pokusy, který se s minneapoliskym rodákem táhnout víc jak dvacet let.

O tom, že dnešní chystání na druhej pražskej výstup (poprvý si to střihnul s Nova Mob U Zoufalců v devadesátym druhym) nemuselo bejt tak úplně reálný se asi moc nepíše, ale tomuhle fešnýmu muzikantovi diagonostikovali v šestaosmdesátym nákazu virem HIV. I když šlo nakonec o chybnou informaci, Hart nakonec skončil na metadonový odvykačce a mimo kapelu. Jeho sólovky proplouvaly obecnym nezájmem a až loňská Good News For Modern Man připomněla, kdože to napsal nejmíň třetinu americký punkových slabikářů.

Zatím poslední deskou se Grant Hart vyznává z lásky k Bowiemu, The Kinks a Brianu Wilsonovi. Pochopitelně. I Hüsker Dü měli vždy blíž spíš k atmosféře Friska ’67 než New Yorku ’77. Všechno štimuje, písničky jsou chytlavý a samotnýho devětačtyřicetýho písničkáře stavěj do pozice uvolněnýho, ale i důslednýho barda, což je dost podobná pozice jako má Todd Nesbitt v rámci Unkilled Worker Machine. Celá tahle enklává prostě bere kvalitní pop v energickym podání jako bernou minci. Bude fajn se do takový očistný lázně ponořit. Už jen kvůli tomu, že do veřejnosti masově dostupnejch bazénu se mi v poslední době moc nechce…

Grant Hart vystoupí 23.11.2010 v pražském klubu 007.