Nejhorší způsob jak zemřít z pohledu vědy

​Vím, že se to všichni snažíme ignorovat, vytlačit z hlavy a zkrátka na to nemyslet, ale věřte tomu nebo ne, smrt je nevyhnutelná. Ačkoliv člověk umíral odjakživa, ať už cizí vinou nebo omylem, nikdo ještě nevytvořil vědeckou mapu úmrtí, kterým bychom se měli vyhnout obloukem.

Ti morbidnější z vás už nad tím zřejmě přemýšleli. Například utopení nebo upálení nezní nejlépe. Většinou na tenhle typ smrti pohlížíme jako na něco, co by se mohlo stát jen za podivných okolností nebo třeba ve středověku. Pokud už o tom vůbec vedeme debatu, je to ta opilecká debata s přáteli, kterou doprovází zlověstný smích.

Všechny možnosti úmrtí doprovází strach a hrůza, a ačkoliv věda přímo nepotvrdila ten nejhorší z nejhorších, nabízí nám mnoho různých perspektiv. Odpověď na tuto nepříjemnou otázku tak lze najít někde mezi řádky.

To co jsem vypátrala, se neposlouchá snadno a určitě se vám to nebude líbit.

Než se dostaneme k jádru věci, ráda bych upřesnila cíl našeho hledání. Když člověk zemře, dojde k vyšetření umrlého lékařem či patologem. Podle slov koronera ​Kevina Hendersona se při vyplňování úmrtního listu lékař soustředí na tři zásadní věci – příčina úmrtí, mechanismus smrti a okolnosti úmrtí. My se budeme zabývat pouze příčinou.

„Příčinou úmrtí se rozumí nemoc či zranění, které má za následek fyzický úpadek těla končící smrtí – například střelná rána do hrudníku," řekl Henderson. Tyto příčiny v nás vzbuzují strach. Je rozdíl mít strach z plavání či utopení, nebo se bát nedostatku kyslíku, vdechnutí vody do plic a přerušení krevního oběhu, které je tou pravou příčinou smrti.

Bojíme se smrti, protože si ji spojujeme s bolestí, která jí předchází. Bolest lze všeobecně ​charakterizovat jako „nepříjemný pocit". Bolest je však subjektivní a záleží na kontextu.

„Kontext hraje při vnímání bolesti velkou roli," řekl ​Randy Curtis, rektor Washingtonské univerzity pro experty na paliativní péči v Seattlu. „Dobrým příkladem je porod. Při porodu matka prožívá obrovské bolesti, ale je jí jasné, že se jedná o bolest krátkodobou. Rovněž ví, co ji způsobuje. V tomto kontextu jsou ženy schopny tolerovat mnohem větší bolest než například u rakoviny, o které je známo, že se postupně zhoršuje a dokáže podstatně zkrátit život."

I navzdory subjektivitě vnímání bolesti ji lze objektivně zařadit. Podle délky trvání se dělí na akutní a chronickou. Toto dělení pomáhá doktorům s hledáním vhodné léčby. Původ bolesti je další důležitý faktor. Nociceptivní nebo somatická bolest je přímá, tupá a většinou je následkem zranění či narušení nervových zakončení, zatímco ​neuropatická bolest nemá žádnou rozeznatelnou příčinu. Bývá následkem roztroušené sklerózy, syndromu fantomovy končetiny nebo alkoholismu.

Spousta lidí si uvědomila potenciál bolesti, zejména v dobách středověkých inkvizic. Podle ​Larissy Tracy (profesorka středověké literatury na Longwoodské univerzitě ve Farmville) se tyto příšerné popravy šířily Evropou okolo roku 1520, tedy po náboženské reformaci v západní Evropě.

„V té době byly mučící metody praktikovány poměrně často, avšak jen proti zrádcům, vrahům a kacířům," zdůraznila Tracy. Cílem mučení bylo způsobovat bolest a to tak dlouho, jak to jen šlo. „Místo pádu z podstavce oběšence pomalu vytáhli nad zem. Tím pádem se jim nezlomil vaz a místo toho se začali dusit. To mohlo trvat až šest minut," řekla Tracy.

Mezi další děsivé tresty patřila metoda ​„oběsit, táhnout, rozčtvrtit", která čekala zejména na ty nejhorší kriminálníky. Trestance oběsili a těsně před smrtí je odřízli z oprátky. Následovala kastrace, vytažení střev, setnutí hlavy a poté byli kriminálníci buď roztrháni čtyřmi koňmi či manuálně rozčtvrceni a vystaveni na veřejnosti.

Další nepříjemnou mučící technikou bylo ​lámání v kole. To bylo rozšířeno v Evropě a v Americe, kde trestali revoltující otroky. Oběť byla uvázána ke kolu a poté mlácena, dokud neměla zlomené všechny kosti v těle. V tomto stavu pak oběti přežívaly někdy i tři dny.

Tracy tvrdí, že dnešní tresty smrti jsou ​mnohem liberálnější a milosrdnější než ty středověké. Nedávné ​výzkumy zjistily, že sloučenina používaná v usmrcovacích injekcích není tak bezbolestná, jak si lidé mysleli. A to prý oproti elektrickému křeslu představovala pokrok.

„Vpustí jim do těla tisíce voltů. Jejich mozky se usmaží a z kůže jim šlehají plameny," řekla Tracy vyděšeně. „A to jsou pořád naživu."

Ačkoliv se jedná o bolestivé metody, celý proces ​většinou trvá jen pár minut. Běžný Američan pravděpodobně zemře na nemoc, která trvá mnohem déle. Nejčastěji lidé umírají na onemocnění ​srdce a rakovinu, což pokrývá 63 % úmrtí ve Spojených státech za rok 2011. Tito pacienti obvykle žijí déle než jejich předchůdci. K závěru života jsou však prázdní a plní bolesti.

„Lidé si myslí, že poznají, kdy se blíží smrt. Pravdou ale je, že smrt přichází postupně," řekla lékařka a odbornice na paliatickou péči ​Joanne Lynn. „Pořád si namlouváme, že umřeme na infarkt ve spánku. Tak to prostě není."

Postupem života se lidé začínají bát. „Mají strach ze ztráty," řekla Joanne. „Bojí se utrpení a psychické i fyzické izolace. Bojí se ztráty kontroly. Nechtějí žít o hladu, v bídě. Taky se samozřejmě bojí i konce vlastní existence – smrti." Tyto otázky si člověk klade úplně běžně. „Když se člověk dožije osmdesátky, už se tolik netrápí. Většina přátel je už po smrti, což je možná zneklidňující, nikoliv neočekávané," dodala Joanne Lynn.

Špatnou zprávou je, že v dnešní době už víme, že naše smrt bude pomalá a děsivá. Dobrou zprávou zase je, že na rozdíl od lidí středověku si umíme poradit s bolestí. Lékař podle příčiny může nasadit nesteroidní léky jako Tylenol či ​opioidy (jako je morfin). Ale opět, posouzení bolesti je čistě na pacientovi.

„Nejdříve hledáme příčinu bolesti. Potom zjistíme, zda ji můžeme či nemůžeme eliminovat," řekl Curtis. Například pokud se rakovina rozšíří hluboko do kostí, způsobuje velkou bolest.

„Některé druhy rakoviny reagují na ozáření, což bolest zmírňuje," řekl Curtis. „Jiné jsou zase odolnější. Pokud lékař špatně odhadne aplikaci ozařování, může způsobit popáleniny a jiná bolestivá zranění."

Bolest je jen jedním z mnoha symptomů, který dokáže člověka ke konci života vyděsit. „Nevolnost, zvracení, únava, deprese, pocity úzkosti či problémy s dýcháním jsou další z děsivých a vysilujících příznaků nemoci," řekl Curtis. To naznačuje jediné. Není to strach ze smrti, co nás děsí. Je to strach z toho, že lidé okolo nás naši bolest nepochopí a budeme muset trpět sami.

Co je tedy nejhorší způsob jak zemřít? Napadlo mě se zeptat doktora – člověka, který se s tímto problémem setkává denně. „Já osobně bych se bál, kdybych měl obrovské bolesti bez šance na lékařskou pomoc," řekl Curtis.

I Joanne Lynn se bojí nedostatku lékařské péče. „Jsem ráda, že existuje systém, kterému mohu věřit a který se o mně postará dle potřeb," řekla.

Z rozhovorů s experty vyplývá, že nejhorší způsob smrti je ten, kterým pravděpodobně všichni umřeme. V nemocničním pokoji po dlouhodobé nemoci. Možná tu pro vás budou kvalitní doktoři a rodina, která vás ve všem podpoří.

Na tom ale nezáleží. Ať už jste trestanec, kterého vykuchají žhavým hákem, či průměrný občan vykuchaný rakovinou, váš psychický stav bude v tahu. Je jasné, že se časem objeví lepší metody na léčení bolesti a možná i smrti samotné. Psychický stav jedince však nadále závisí čistě na něm.