"Dvě velký dvanáctky a jednoho Bechera", tak tohle bývá často naše největší zakázka dne. "Kdo neumí, učí" a "s diplomem si leda tak vytřeš prdel" by se mělo tisknout rovnou na přihlášky, ať člověk ví, do čeho jde. Jasně, děláme to z lásky, ale sakra, za ty roky by člověk trochu té okolní reflexe vážně ocenil.

Studuju performance v ateliéru Jirky Kovandy na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Pokud zrovna neberu miliony od Národní Galerie nebo nevystavuju v New Yorské MOMA, leštím sklo za barem, hlídám děti v jeslích nebo natírám plot sousedům. A sem tam, mezi přebalováním a vymejváním pisoáru, se mi do hlavy vkrade neodbytně vtíravá otázka po významu vlastní tvůrčí existence.

Nedávno jsem v rámci série přednášek Hranatých stolů na Artyčoku zaslechla mluvit Jana Vitvara o neutěšitelné situaci na AVU, jakožto procentuálně nejmenší reálné uplatnitelnosti jejich absolventů ze všech českých uměleckých škol (čili největším propadáku ever). Tenhle fakt vnímá jako sarkasticky úsměvný paradox každej, kdo si uvědomuje, že Akademie výtvarných umění spolu s UMPRUM je nejžádanější uměleckou školou v Čechách a její studenti se do svých vysněných ateliérů snaží dostat i několik let.

Ačkoli státní školství nesdílí přílišný sympatie s věčnými studenty (podpora do 26 let), umělecký ateliéry většinou plní lidi nad akceptovanou hranicí. Nejenom, že se jim nedostává žádné finanční podpory, musí taky platit sociální a zdravotní a všechny další výlohy spojený se studiem. To nebývá úplně snadný, protože málokterej zaměstnavatel ochotně platí pojištění za zaměstnance neschopný pracovat na plnej úvazek.

Pokud se na to podívám z obecnějšího hlediska, nemůžu mluvit za všechny obory a ateliéry. Pravdou je, že tenhle existenční svrab se týká zejména volnýho umění a to především konceptuálně laděnýho. Řemeslně zaměřenější jedinci mají většinou uplatnitelný know-how a tvůrcům pracujícím s klasickým médiem (hlavně malba a kresba) se sem tam povede něco prodat do soukromých sbírek nebo najít mecenáše (soukromou osobu, společnost atd) podporující jeho aktivity. Jelikož ale současný umění (a to především v Čechách a zemích bývalýho Východního bloku) často upřednostňuje obsah nad formou, málokdy se u širšího laickýho publika setkává s pochopením (poznámky typu "to bych udělal taky" nebo když ti na vernisáži někdo sní kus instalace v domnění, že se jedná o součást rautu).

Další relativně vtipnou situací je chvíle, kdy dostaneš diplom a najednou si uvědomíš, že mimo uměleckou sféru jsi v reálnym životě naprosto degradoval. Tím mám na mysli, že podle státních žebříčků musí bejt titulovaní pracovníci ohodnocení lepším platem než jedinci s nižším vzděláním - no a proč platit někomu víc, když tuhle práci přece zvládne každej Pepik. Zároveň taky člověk pracující od svých 19 mívá mnohem víc praktickejch zkušeností, než často "emocionálně či mentálně rozkolísanej" student umělecký vysoký školy.

Minulej rok jsem se rozhodla zkusit svoje štěstí přímo v Ústí a vydělat pár kaček během dní, který trávim ve škole. Fronty potenciálních zájemců o práci ve školnim bufetu a nejvíc frekventovaných hospodách kolem školy jsem rovnou přeskočila a vydala se vstříc lokálním výkvětům ústeckýho pohostinství. Jak se ukázalo, pracovní příležitosti jsou tu ještě mnohem zoufalejší, než by kdokoli mohl očekávat. V jednom, relativně sympatickym podniku na mě po poměrně vyčerpávajícím pohovoru paní hostinská vytáhla jejich country dresscode s tím, že civil už dneska netáhne. Veškerý snahy jsem definitivně vzdala po zjištění, že nejvyšší možná mzda v tomhle odvětví dělá v Ústí a okolí 50 korun – když jsem na tuhle velkolepou nabídku nereagovala s dostatečným nadšením, potenciální zaměstnavatelka se se mnou v rozčarování rozloučila se slovy: "Nevim, co si představujete, vedle v Chelsey berou barmanky 30 na hodinu". Yes.

I přes tuhle tragikomedickou situaci v Čechách jenom za poslední roky vzniklo několik především soukromých středních a vyšších odborných škol tvůrčího zaměření. Tyhle naprosto neakceptovatelně neprofesionální ústavy s často neschopnejma vyučujícíma a totálně plytkou platformou na trh chrlej kvanta "grafiků" a "designérů", který si pod slovem dobrá práce většinou představěj správně vyšťouranýho holuba z nosu.

Možná pro větší věrohodnost článku, možná pro vlastní útěchu jsem se zeptala několika ostatních studentů z nejrůznějších českých uměleckých škol:

Několik let jsem dělala v KFC (na střední i během aktuálního studia). V tu dobu to pro mě byla jediná reálná a skousnutelná možnost, jak přijít k penězům. Mohla jsem to dělat jenom díky flexibilitě směn, což mi umožňovalo zároveň pracovat a studovat. V současnosti pracuji jako učitelka výtvarné výchovy pro druhý stupeň základní školy a upřímně říkám, že i tahle práce byla totální klika. Takže kdybych kolem sebe neměla kvanta známých, dost možná bych pořád dělala v KFC.

Dělám brigádu v Úložence v Hradci. Když jsem se před svojí vzdálenou rodinou zmínila, že studuju umění, strejc mi nabídl, že když jsem ta umělkyně, jestli bych mu nechtěla na zabíjačce natírat prase na grilu nebo jim můžu vymalovat stěnu pokoje, kde se jim poblila malá dcera. Takže já si nestěžuju, já si můžu vybírat.

V létě dělám na stavbě a v zimě mi občas přistane nějaká grafická zakázka. Ale jako zlatá stavba, protože v současný zvrácený době maloobchodnický lásky k vystínovanýmu fontu Comic San na růžovym pozadí se to prostě nedá. Tak se vždycky dojdu vyblejt a pak tu zakázku dodělám.

Po celou dobu studia pracuji jako servírka, momentálně už provozní kavárny. Práci v oboru, která by zaplatila nájem a složenky je naprosto nemožné sehnat, takže musím dělat za barem - což mi vlastně komplikuje studium, protože na něj nemám tolik času, kolik bych si představovala. Absolvovala jsem několik pohovorů na práce příbuzné mému oboru (kustod v galerii, různé animační programy propojené s uměním, atp.) veškeré takovéto kšefty jsou ale za totálně směšnou mzdu - cca 60,-/hod. A ani stát začínající umělce nepodporuje - většina peněz ze státního rozpočtu na kulturu jde církvi- myslíš, že mi bůh sežene práci?? A zbytek prací by měl člověk dělat zadarmo, protože si tím prý rozšiřuje obzory a získává praxi - praxi ale k čemu, když tu stejně žádná práce není! Vlastně mě docela vytáčí, že to tady takhle funguje. A teď jsem si ještě vzpomněla - v Národní Galerii bude pravděpodobně volný místo pro korektora, protože v oficiálním plakátu k měsíčnímu programu bylo 5 gramatických chyb a to i ve shodě podmětu s přísudkem. Viděla bych to takhle - zabít prezidenta, Babiše a možná bude líp. A Knížáka - ten za své vlády v NG nekoupil jediný obraz do sbírky od studenta nebo začínajícího umělce. Takže kde máme brát peníze???? Mecenášů je málo a stát je k hovnu! FUCK IT ALLL!!!!!!!!!

Jsem servírka v kavárně. JO, občas se tam koná vernisáž, koncert nebo autorské čtení, ale se současným uměním to nemá nic co dělat. Klub fanynek Káji Gota by to asi uplně neocenil. Snahu se v tomto "uměleckém" programu angažovat jsem už předem vzdala.

V zimě dělám instruktorku lyžování. To je taky celkem umění vydržet s bandou kulturních neznabohů (ostatních instruktorů) a snobskýma klientama na jendom kopci. Suma sumárum práce v oboru nula nula nic.

No a jako takovou třešničku na dortu přidávám vyjádření pro publikaci CO14 z roku 2004 dnes již etablované umělkyně Kateřiny Šedé:

"Doposud jsem si příležitostně přivydělávala umýváním nádobí, uklízením atd. Protože jsem krátce po škole byla na tříměsíčním pobytu ve Švýcarsku, ještě jsem si nenašla stálé zaměstnání. Přihlásila jsem se na krátkou dobu na pracovní úřad v Brně, kde se mě paní za přepážkou hned první den zeptala. "Co že máte za školu? AVU? Co to je? To je vysoká? A jaký má IČO? Já to nemám ani v počítači! Co s tímhle chcete dělat?" Po chvíli se podívala na svojí spolupracovnici a říká jí. "Znáš AVU?" A ta druhá odpovídá. "Ne, ale včera tu byl kluk, co zase studoval hru na buben – no a ten je úplně odepsanej…"

No takže sečteno podtrženo, kdo nic nedělá, nic nezkazí a pokud ti nevoní profesionální práce obsluhy pojízdnýho stánku s párkem v rohlíku, tak chcípni hlady. Nečekej, že bude líp a radši fofrem začni vyrábět keramický ušatý prdele, protože jinak se toho důchodu asi nedočkáš. Ale tak hlavně, že nás to baví, že jo.