Stali jsme se svědky vymření boybandů?

Boybandy jsou neskutečný. Vezměte si třeba "I Want It That Way" od Backstreet Boys; museli byste být mrtví, dvakrát, uvnitř a zvenku, abyste zabránili explozi vaší hlavy pod tlakem do výše se tyčícího majestátu závěru tohohle zásadního refrénu. Nebo co takhle jak 5ive, jen tak zničehonic, udělali na jednom ze svých alb vlastní verzi úvodní melodie k Battlestar Galactica? Popový zlato, no nemám snad pravdu? Pak tu máme ten věčný obrázek *NSYNC zpodobněných jako loutky – dokonalý.

Bylo už dost prověřeno – skrz velké médium historie – že boybandy mají skoro nekonečný vliv na rozlehlých pláních kultury mládeže. Ale ten čas, jak už to tak bývá, odvanul. Jezera vyschla; budovy byly strženy; a kultura pokročila kupředu, směrem k novým průhledům.

Pryč jsou ty dny, kdy East 17 vystupovali v Top of the Pops s obnaženými hrudníky na křídle; kdy vedli Boyz II žebříček Billboardu celých 17 týdnů; 5ive nám řekli, co se stane, když světla zhasnou. Způsobem přijatelným pro mainstreamové rádio. Máme teď už jen The Vamps, hrající na koncertech v obchodních centrech západního Londýna.

Vskutku, v roce 2016 máme to štěstí vidět šplhat po hudebních žebříčcích pouze jediný boyband. Kde je konec těm zábavným soubojům, kterým jsme byli svědky mezi Backstreet Boys a *NSYNC. Vyhynula tedy úplně ta myšlenka tří až pěti pohledných mladíků, tvořících ty krásné harmonie, společně se snem o šestém albu One Direction, nebo může srdce světa zažít znovu tohle zachvění?

Je těžké si představit, jak by teď mohl nový boyband prorazit, ale to lidi říkali už v roce 2008 a pak se objevili JLS. Mezitím, co pověřila BBC novým primetimovým hledáním boybandu Garyho Barlowa a Zayna Malika, se produkuje boyband drama pro NBC a dokonce i hudební vydavatelství One Direction je v pokročilém stádiu vývoje nového amerického boybandu, údajně modelovaného podle *NSYNC. Želízka jsou v ohni – ale nemusí to být ještě tak jednoduché.

V Británii se rok 2006 zapsal jako Rok nula popové hudby. Byl to ten rok, kdy se složily Smash Hits, Top Of The Pops bylo staženo z vysílání a CD:UK náhle skončilo. V mnoha směrech kolaps těchto kdysi skvělých institucí vyvrcholil v demisi určitého typu pophvězdy. Ale hned jak se tyhle dveře zavřely, jiné se otevřely: 2006 byl taky startovacím rokem Youtube, vznikl Twitter a Facebook se otevřel veřejnosti. O deset let později jsou následky téhle plošné změny jasné: hudební fanoušci různých věků, ale hlavně teenageři, si spíš sami najdou vlastní hudbu, do které se zamilovat a mnohem míň tak snáší nové umělce, co jim někdo cpe horem dolem.

Od roku 2006 — a s omluvou skupinám jako jsou The Vamps — byli jediným divoce úspěšným britským boybandem One Direction, JLS a The Wanted. 1D a JLS se zrodili z X Factoru, zatímco The Wanted byli spuštěni díky podpoře Globalu, který vede rádiové stanice jako Capital a taky vyvíjí počiny jako, no, The Wanted.

Před rokem 2006, s zaujatým publikem, těmi správnými výstupy v televizi a předními stránkami časopisů, bylo ještě možné odpálit boyband od samého začátku. Ale to už dál možné není a tradiční diváci/posluchači boybandů šílí po Edu Sheeranovi stejným způsobem, jako předtím po JLS. Jsou boybandy vůbec relevantní pro popovou krajinu post-1D?

"'Relevantní je extrémně otravný a frustrující slovo," začíná hudební mega-publicista Simon Jones, který spolupracoval s One Direction od "What Makes You Beautiful" až do jejich neurčité 'pauzy'. "Pracuju v PR skoro dvacet let a spoustu z toho času jsem strávil zaměřením se na pop, který nebyl považovaný za vhodný, ale pořád prodával milióny nahrávek. Nejlepší pop je o tom mít dobrej produkt, co nějakým způsobem zachycuje představu veřejnosti kupující nahrávky – nikdy to nebylo o 'relevanci' nebo jestli vás udavači trendů schvalovali."

Ale stává se to obtížným. Když zvážíte, kolik pojektů vzniklo skrz události průmyslu jako jsou Britská cena kritiků nebo BBC Sound nebo jak se grime hudebníkům a citlivým písničkárům podává čistá startovací struktura u Radia 1. Je zjevný, že okolnosti už nejsou zrovna nakloněný ve prospěch boybandů. Experiment Applu s Beats 1, v podstatě dvacetičtyřhodinové stanice specialistů, asi nedá světu nové Take That.

Možná je nejlepší cestou nechovat se jako boyband a doufat v to nejlepší. Na konci minulého roku, WSTRN – skupina kluků – uspěla s obrovským hitem "In2", hotovej šlágr, co zněl přesně jako ten druh písničky, co byste si vybrali, kdybyste zakládali boyband ve stylu, řekněme, Another Level. Jeden z členů, Akelle, promluvil o tom, jak byl zpočátku nedůvěřivý k zapojení se do něčeho, co by mohlo být viděno jako boyband.

Ale WSTRN se neprezentovali jako boyband: byli 'kolektivem'. Podepsali smlouvu s A&R Atlanticu a výkonným producentem Alecem Boatengem, který je znám posluchačům 1Xtra spíš jako Twin B. "Kdybych jim to podal tak, že jsou boyband, odezva by nebyla pěkná," poznamenává. "Neříkal bych jim boyband, protože by nechtěli, aby se jim říkalo boyband. 'Kolektiv' je to slovo. Myslím, že v jejich hlavách — a myslím, že mají pravdu— jsou individuálové, co se náhodou sešli aby dělali hudbu."

Tím, že jsou kolektiv spíš než boyband, mohli WSTRN proklouznout skrz 1Xtra a Radio 1. Další One Direction nebudou mít tu možnost. "Způsob, jak si vystavít podporu na národním rádiu je přes specialisty a vyhledáním speciálních show pro boyband – jinak byste se potkali s tichou odezvou," říká rádiový propagátor George Williams. "Aby Radio 1 skutečně přijalo novou chlapeckou skupinu, musí se už předem dít něco pozoruhodného na sociálních médiích. S boybandem musíme spoléhat na to, že týmy sociálních médií odvedli přípravnou práci, než do toho vstoupíme my."

Catch 22 není jen potencionálním jménem pro boyband: je to médium připravené na podporu boybandů, pokud jsou už skutečně zviditelnění. Malcolm Mackenzie je editorem měsíčníku We Love Pop, v Británii počinu nejbližšímu Smash Hits. Když jsem se zeptal, jestli by dali na obálku novej boyband od Syco, řekl jednoduše: "Ne. Aspoň ne hned. Potřebujeme vědět, že čtenáři ví, o koho se jedná a zároveň je milují. Dostat se na obálku, na to by boyband musel mít nejspíš písničku na prvním místě." Dodává, že byl zvědavý na to jak dobře se vede 21 Pilots v nedávném čtenářském hlasování a komukoliv, kdo viděl 1975 naživo, musí být jasné, že teenage publikum stále hledá nějakou tu vzrušující novou hudbu. Přesto mnozí nejsou z popových hvězd vůbec nadšení. Zatímco boybandy vždycky něco prodávají – lístky na koncert za 60 liber, trička za 25, jejichž výrobní hodnota je 4,50, předražená alba a písničky, které každý rozumný člověk konzumuje zadarmo – na youtube jsou jiní chlapci se stejně skvělýma vlasama. Kontent Youtube je zdarma, bohatý a zdá se blízký. "Cítím," komentuje rádiový propagátor George Williams, "jako by boybandy nahradily Youtube hvězdy."

Vskutku, na současné obálce We Love Pop není vůbec pop hvězda: je to Zoella, která (jak říká Malcolm Mackenzie) skóruje dvakrát víc než jakýkoliv jiný člověk nebo kapela, kdykoliv magazín provede průzkum mezi čtenáři. Středně úspěšné britské boybandy jako The Vamps, Rixton a Lawson "nejsou k nalezení" a na obálce nebyl jediný boyband od dob One Direction. "A právě tak to," dodává, "bylo několik let zpátky. Magazíny se přestali prodávat. U zrodu – to je ta chvíle, kdy si koupíte všechny ty plakáty, ty trička, povlečení. Čtyři roky jste in, ale když se váš plakát odlepuje ze zdi, ztratili jste prostě šmrnc."

Mackenzie souhlasí, že youtubeři uhasili žízeň současné generace po idolech. "Každý vyrůstající děcko je rádo něčím posedlý," poznamenává. "Ale momentálně není pop úplně to pravý ořechový. Nebylo by skvělý, kdybychom mohli dát dohromady oba světy? Kdyby tu byl pořádnej Youtube boyband? To by bylo fenomenální."

Sociální média a streamování určitě umožňují fanouškům stát se sofistikovanějšími a rozmanitými v jejich vkusu. Během devadesátek, společně s brilantně fungujícmi boybandy jako Take That, East 17 a i 5ive, tu bylo několik kapel, které jednoduše fungovat ani neměly. Vysokoprofilový dokument BBC z roku 1996 sleduje založení, vývoj a odpálení boybandu Upside Down. Bylo očividný, že kapela je hrozná, ale stalo se v tom hudebním bodě, kdy bylo těžký vidět cokoliv za tím, co vám bylo předkládáno limitovaným výběrem televizních pořadů, rádií a magazínů. Fanoušci vybírali to nejlepší z toho, co měli. Dokonce i Upside Down se dokázali dostat do Top 20 hitů v době, kdy Top 20 singlů pořád něco znamenalo.

V roce 2016 vidí fanoušci všechno: boyband musí následovat to nejlepší z hudby napříč všemi žánry. Ale není to jenom fanoušky s větším očekáváním. "Umělci v dnešní době obecně cítí větší sílu, moc," tvrdí Aaron Buckingham, který pracuje v nahrávací společnosti a nakladatelství A&R a managementu Globalu a vypustil do světa Lawson. Buckingham měl šanci to vidět z obou stran: v polovině 2000 byl členem britského boybandu V. Jejich management už mířil vysoko s Busted a McFly, co vložili do podstaty boybandu formuli v podobě kytary, ale V byli ještě tou celopěveckou a taneční aférou.

"Mladí umělci dneska vidí Beyonce a Lady Gaga," dodává, "a slyší o umělcích napadajících vedení a nahrávací společnosti řečmi jako: 'Dělej to, co chceš dělat a stůj za tím, v co věříš.'. Lidi, co jsou teď v boybandech, se zkrátka necítí, jako že se jim poštěstilo v nich být – což jsme v mých dobách všichni cítili naopak. Zprávy do nás vložené managementem byly: tohle je velká příležitost, děcka by pro to umírali, zmlkněte. Já byl vždycky akorát dost paranoidní, že můžeme klesnout v kteroukoliv chvíli." směje se. "A pak se to stalo."

K tématu, jestli je příliš brzo vypustit nový boyband – zatímco svět stále oplakává One Direction – si Aaron není tak jistý. Ale přihazuje, že když vezmete v potaz jak dlouho trvá sehnat ty správné členy, najít správné písně, může to být třeba i celé dva roky. A v tu dobu by tu pro ně už mohlo být okénko.

Někteří doufají, že už by se to okno mohlo otevřit. Máme tu kupříkladu boyband od Syco. Další americká kapela, Citizen Four, už to jemně odpálila. Dal je dohromady zkušený popový vládce, Tim Byrne, který našel Steps v devadesátkách a následně uvedl boyband A1. V uplynulé době strávil Byrne dekádu zaměstnán Sycem, kde od začátku pracoval s One Direction a byl kreativně odpovědný za X Factor ve 41 zemích a Talenty v 65 zemích. Od té doby, co opustil Syco, spolupracuje s Island Records a jejich Citizen Four.

"Začali jsme před rokem, ještě než One Direction oznámili svůj rozchod," vysvětluje Byrne. "Ale vycítili jsme, že One Direction by se mohli blížit ke svému přirozenému závěru a viděli jsme tak blížící se potencionálně velkou díru na trhu, zvlášť v Americe."

Souhlasí s tím, že očekávání od popových počinů jsou v každé době velká. "Mohl bych dělat konkurzy pro Steps a vešel by někdo s minimální zkušeností, mohli byste ho dát do takový skupiny a vyrobit ji," vzpomíná. "Teď je to jiný. A poslouchám hudebníky víc, než jsem poslouchal předtím. Při pohledu zpátky to bylo hlavně o nás jako managerech a šéfech nahrávacích společností, rozhodujících o všem. V roce 2016 jim musíte naslouchat a zahrnout je do procesu. Musíte jim dát prostor být skutečnými umělci."

Citizen Four byli odhaleni dříve tento rok a jsou zaneprázdněni vytvářením rozruchu na sociálních médiích. Byrne je spároval s hvězdou sociálních médií pro jedno z videí, které má 2 miliony zhlédnutí; svištící track nazvaný "Cold" se objevil na Spotify minulej pátek a má už 100 tisíc poslechů. Hudba, na tom Byrne trvá, je svrchovaná. "Neočekával jsem, že se 'Cold' povede tak dobře, ale pořád chci udělat větší výstavbu, než to pořádně vypustíme," vysvětluje. "Když s tím zprvu začnete, písnička je důležitější než ten samotný akt. A když máte hit, pak je i to seskupení hitem. Bez 'What Makes You Beautiful' by se One Direction nestali tak velkými, jako se jim povedlo."

Mohli by tedy Citizen Four, nebo boyband od Syco, uspět v roce 2016? George Williams z Hart Media říká, že jo. "Je tu spoustu promněnných, ale ta hudba je hodně dobrá a kluci dobře vypadají, jsou mladí a vy máte spousty peněz, řekl bych že tu není důvod, proč by to nemělo zafungovat narozdíl od kterékoliv jiné doby."

I když velkolepě zklamaný z té představy, Twin B ten potenciál vidí také. "Když seženete písničku a dáte za ní to správný seskupení, mohlo by to vyjít," připouští.
"Mohli byste mít třeba počátek něčeho novýho. Vedl jsem předtím konverzace a telefonáty s manažery, co říkali 'Mám jednoho bílýho, jednoho smíšený rasy, jednoho, co si sundá tričko a i toho černýho. Všechno co teď potřebujeme, jsou písničky.' A to je tak trochu: 'Tak jo — v pohodě. Hodně štěstí'."

K těm dobrým zprávám dodává publicista Simon Jones, že i když to může být pro boybandy těžší dostat se do povědomí, aniž by měli čísla na sociálních sítích v abnormálních výších, tak pokud je boyband dostatečně dobrej a má dostatek spádu, jsou tu pořád oblasti, kde najdou podporu. "Stále je tu MTV, sloupek The Sun Bizarre, denní TV, regionální rádio stanice a masivní záležitosti jako X Factor, Capital a VEVO. Ty se až tak nestarají o důvěryhodnost."

A když se stanou opravdu velkými, může být překvapivé, kdo se jim najednou ozve, aniž by jim předtím pomohl vzlétnout.

"Dokonce i ty nejmodernější média pořád potřebují hity na svoje weby…" říká Jones. "Každý nakonec podlehne."