Knihomol: Ano, Rudiš vydal novou knížku

V normálním světě jsou známí jako hipsteři, v českém knihkupectví jim můžete říkat sekta Jaromíra Rudiše.

|
04 září 2013, 6:30am

Pamatuji si, jak jsem šel na pohovor na místo barmana v jednom poetickém bowling/pizza centru. Se mnou tam šel i kluk s ambicemi na pozici bowlera. To je ten pán, co se vám snaží vnutit smradlavý boty, které si musíte vzít. Jeho pohovor zněl: „Dobrý den, umíte vyndávat kamínky z podrážek?“„Ano, myslím, že tohle zvládnu.“ „Tak jste přijat.“ Já jsem šel hned po něm: „Dobrý den, umíte chodit a počítat?“ „Tohle bych měl zvládnout.“ „Výborně, jste přijat.“

I když vypadá knihkupectví jako trošku náročnější pracovní flek než bowling a pizzerie, je to v podstatě stejný. Musíte stát. To je v podstatě vše. Pokud jako bonus jednou za čas mrknete, abyste zákazníky ujistili, že jste pořád naživu, máte našlápnuto na pořádnou kariéru. Když jsem nastupoval, měl jsem za to, že budu prodávat Dostojevskýho, Gogola a Blakea, samozřejmě že v originále, zákazníkům, kteří mají tak vysoký IQ, že je pro ně flanel jedinou volbou. Je to stejná naivita, jako když chytnete flek v hudebninách a myslíte si, že „Kabáti se přece vůbec neprodávaj“. Takže ano, pokud začnete dělat v knihkupectví, 90% času budete lidem radit, která Pawlovská je poslední (to si člověk musí dost hlídat, vzhledem k tomu, že píšící overal chrlí knížky stejně rychle jako rýmy), kde najdou Viewegha a který přání k narozeninám je to nejlevnější. Posledním hřebíkem hřebem do rakve jsou pak blondýny, které se vás ptají, kde máte Shakespeara, načež vám to vyhláskují, přičemž vy slyšíte jen ani-nevím-proč-se-vás-ptám-očividně-jste-mongol. Na druhou stranu, naučíte se solidně rusky.

Jedna z posledních skupin zákazníků, která se stále ještě snaží vytáhnout české čtenářstvo z bahna, je obalená iPhony, brýlemi ze šedesátek a plátěnými taškami s nápisy typu „nenávidím plátěný tašky“. V normálním světě jsou známí jako hipsteři, v českém knihkupectví jim můžete říkat sekta Jaromíra Rudiše. Ano, Rudiš vydal novou knížku.

Jmenuje se Národní třída a já se předem přiznávám, Jardu Rudiše jsem nikdy nečetl. Když jsem otvíral knihu, věděl jsem o něm jen to, že má rád Německo, že má patku a že nad jeho fotkou masturbuje hodně mladých pseudointelektuálů lomeno pankáčů, kteří si myslí, že pruhované námořnické tričko z Gantu posypané koksem je způsob revolty a vyjádření umělecké duše. Vezmu-li v potaz takřka legendární status, který nabyl Rudiš v kavárenských kruzích, nebudu tu zbytečně plácat místo představováním autora a půjdu rovnou k věci.

Národní třída sleduje příběh Vandama, kluka, který je přesně tak vypatlaný jako jeho přezdívka. Poté, co se nám představí, následujících 150 stran pokrývají jeho hluboké úvahy o jilmu, otcích stavitelích a posilování, přičemž sem tam dokonce prohodí i nějakou tu větu, páč se očividně nějakým zázrakem naučil i mluvit (souvětí mu ale pořád dělají problémy). 

Problém, který s Národní třídou mám, začíná a končí právě v postavě Vandama. Ten kluk je vděčným hrdinou, protože to rozhodně není ten typ, jehož největším dobrodružstvím by bylo zakoupení labradora. Jenže jeho charakter, byť nabízí tolik možností jak exhibovat, je prázdnější, než se na první pohled zdá. Je jen skořápkou, kterou jeho vlastní nedomrlost a omezenost (natolik čecháčského původu) vyplnila mongoloidními představami o sobě samém jakožto posledním Římanovi. Je to ale ve finále pouze duševní vata, která se točí kolem jeho existence a která jí dodává falešnou hloubku. Falešnou, protože Vandam je ve skutečnosti prvotřídní debílek, který si pro svoje mrzké hodnoty musí najít opodstatnění a omluvu, což činí nejjednodušší možnou cestou, tolik příhodnou blbcům jako je on. Takže tu máme nacionalismus, Hitlera, Římany a jilmy, citlivého kluka, který brání bažinu před nájezdníky z centra atd. 

Problém není v tom, že by na to Rudiš vsadil a očekával, že to dodá jeho postavě patřičnou plastičnost. On to podle všeho musel udělat, aby byl Vandam přesným vzorem tradičního českého blba, co sedí celý dny v knajpě a sem tam si v neděli z prdele zahajluje, protože každej si přece sem tam potřebuje hajlnout, musí mít tuto nebo podobnou základnu. Problém nastává při otázce: „A zajímá mě vůbec tenhle člověk?“

Ten člověk mě nezajímá, byť je psaní o něm v několika momentech svižné a poeticky upřímné, co se týče dialogů. Přeci jen, poslední dobou je naše republika takovými lidmi přímo poseta. A číst o nich? Vandamovy odbočky do minulosti, především k jeho otci a k němu, klukovi, co plakal na balkoně, mě vyloženě iritovaly – iritovaly, protože se mi snažily vnutit pocit, že ten kluk má nějaký to srdce a že si možná zaslouží i nějakou tu lítost, nebo druhý soud – stejně tak jako Rudišova knížka.  Ano, já to chápu; ne každý z nás sere mramor, ale proč bych měl být v tomto zainteresován? 

Rudišův problém je v tom, že podřídil formu obsahu. „Napsáno jazykem hňupa,“ může křičet reklama na obálce. Ano, Rudiš zpřístupnil svůj svět i automechanikům, co omylem vzali do ruky knížku (a zároveň si i nenápadně ulehčil práci, je jednodušší napsat „píčo“ než „je cosi shnilého ve státě českém“), ale zároveň po nás chce, abychom brali Vandama s nadhledem, s břitkým soudem a finálním verdikterm plným zhnusení. Jenže ten se nedostaví, už čistě proto, že ona forma nedokáže způsobit ani obdiv, ani zhnusení. Jen pokrčení rameny, asi jako když najdete kus korespondence, napsaný nějakým blbem, ve škole v lavici. Chápu, že v rámci jakési uvěřitelnosti primitivity muselo dojít k vítězství formy, ale zde to mělo za následek pouze to, že Vandam, potažmo celá kniha, působí jako blbec. Nikoli nestvůra nebo někdo, kdo by vás měl ohromit, v dobrém či špatném. Zásadní pointa na konci pak tento paskvil posouvá do přímo dadaistické roviny ala Šestý smysl, přičemž jejím výsledkem je to, že si řeknete: „Aha, tak von to byl ještě větší blbec, než jsme si mysleli.“ Místo: „No tak to mě teda poser.“ I díky tomu se pak finální katarze rovná asi takovému pocitu, jako když hodinu krájíte brambory. Jste prostě jen rádi, že to skončilo.

Na druhou stranu je docela možné, že Rudišův plán je daleko hlubší. Možná je vše o té lhostejnosti, která se dostaví po přečtení. V normální společnosti by totiž čtenář kroutil nechápavě hlavou, co za individuum se před ním obnažuje. Možná, že nám jen Rudiš chce říct: „A opravdu ti to je jedno?“ Ne, počkat. Tady o žádnej hlubší plán nejde.

Autor bude pravidelně psát o knížkách pro VICE. Asi jednou za čtrnáct dní, podle toho, jak se nám podaří spojit se s ním. Pracuje v Neoluxoru na Václaváku a rukama mu denně prochází desítky titulů. 

Ještě více VICE
Vice Channels