Za hranicí smrti na strhujících fotografiích Moisese Samana

​

Peruánský fotograf Moises Saman strávil poslední léta v Káhiře, kde dokumentoval dopad arabského jara na místní obyvatele, ačkoliv on by pravděpodobně slovo dokumentoval nepoužil. Jeho práce se záměrně vyhýbá chronologické posloupnosti a historickému pohledu na zdejší revoltu. Namísto toho se soustředí na upřímnost a emoce. Povídali jsme si s ním o tom, jak si dokáže zachovat víru v lidstvo i přes jeho dlouholeté zkušenosti z válečných zón a jaký vztah má irelevance objektivity k jeho práci.

VICE: Slyšel jsem, že důvodem proč jste se začal zajímat o fotografii, byly snímky z konfliktu v Jugoslávii. Je to tak?
​Moises Saman: Ano, to bylo poprvé, co mě začal zajímat foto žurnalismus. Vidět práci, která vznikla v polovině a na konci 90. let, pro mě bylo inspirací.

To je neobvyklé i podle standardů válečné fotografie. Válku v Jugoslávii jsem vždy vnímal jako nesmírně brutální a neradostný konflikt. Co vás na něm tolik zaujalo?
​Nejsem si jistý, zdali to bylo něco konkrétního na těch fotografiích, co mě přitahovalo, ale musím říct, že to byla brilantní práce. Myslím si, že to mělo víc dočinění s konkrétní periodou mého života. V tu chvíli mi kliklo v hlavě a začal jsem sledovat dění okolního světa. Když jsem dělal reportáže z tohoto konfliktu den za dnem, bylo to poprvé, kdy jsem se „připojil". Jestli víš, co tím chci říct. Začal mě zajímat i svět mimo mojí osobní bublinu.

Do bývalé Jugoslávie jste se dostal až na konci konfliktu. Jaký byl tento výlet ve srovnání s vaším nově nabitým uvědoměním si světa?
​Dorazil jsem v létě roku 1999. Byl jsem naprosto nepřipravený a ve skutečnosti to nebyla moc dobře promyšlená cesta. Jeden z mých dobrých přátel, který měl jet se mnou, na poslední chvíli vycouval, takže jsem nakonec vyrazil sám. Přečerpal jsem svou kreditní kartu a neprodal jediný obrázek z cesty. Snažil jsem se co nejlépe připravit, ale když jsem konečně dorazil na místo, uvědomil jsem si, že vlastně vůbec nevím, co dělám.

Nicméně jsem to potřeboval. Myslím si, že nakonec z toho vzešly dobré věci a díky zkušenostem, které jsem tam získal, jsem dospěl. Jel jsem tam, udělal jsem mnoho chyb, ale děkuji bohu, že jsem z toho vyvázl celý. Pokud nic jiného, přesvědčilo mě to o tom, že i nadále chci objevovat svět foto žurnalismu.

Hodně vaší práce se odehrává ve válečných zónách. Co si myslíte o nálepce „válečný fotograf"? Je to něco, co nesnášíte?
​Nevím, jestli nesnášet je to správné slovo, ale rozhodně to nemám rád. Myslím si, že existuje mnoho konotací, které ale nevystihují to, jaký jsem ve skutečnosti fotograf. Doufám a věřím, že na mojí práci není nahlíženo jen ve spojení s válečnými konflikty a lidmi, kteří zabíjejí jiné lidi. Snažím se v kontextu násilí a represe najít momenty, které tohle vše přesahují. Někdy to samozřejmě nefunguje, ale rozhodně se o to snažím. Hledám chvíle, ve kterých se může najít každý. Není to jen o tom, ukazovat obrázky smrti a násilí, na které je beztak současná společnost čím dál tím více imunní. Takže označení „válečný fotograf" se spíše straním.

Řekl jste, že „se zajímáte o hledání pozitivních podob lidského ducha a snažíte se mezi lidmi tyto intimní momenty odhalit, aby nám připomněly důstojnost a naději ve tváři konfliktu". Je to něco, čemu věříte a co hledáte i po tolika letech války, nenávisti a smrti?
​Hledání pokračuje. Pokud by nepokračovalo, mohl bych fotografování pověsit na hřebík. Myslím si, že v momentě, kdy jste bez naděje, to ztrácí smysl. Ale nebudu lhát. Po tolika letech fotografování podobných věci na nejrůznějších místech planety v tom začnete nalézat určitou konzistenci a nakonec si uvědomíte, že podobné scény nekončí, ale stále se opakují.

Nicméně jsem pořád motivovaný. Myslím si, že důležité je nepřestávat. Všichni chceme zachránit svět a měnit životy, ale dříve či později pochopíme, že to nejde pořád. Je to o přispívání do dialogu. To, si myslím, je stále důležité.

Pracoval jste někdy na projektu, u kterého jste se nejvíce přiblížil tomu, že jste ztratil kompletně naději a motivaci?
​Pravděpodobně Afghánistán. Je to místo, kde jsem strávil největší část své kariéry. Dostal jsem se tam celkem brzo, když Severní aliance zabrala Kábul. Naposledy jsem tam byl v roce 2010. Zpočátku jsem měl určitý pocit naděje. Ukazoval jsem západnímu publiku zcela nový svět. Tenkrát Afghánistán moc lidí neznalo a to bylo vzrušující. Ale jak víme, věci tam nedopadly zrovna dobře.

Když na to vzpomínám, tak si myslím, že jsem nebyl úplně bez naděje. Spíš než to, byl jsem mladý a na začátku své kariéry. Byl jsem nadšený. Jako bych prožíval scénu z Pána prstenů. Bylo to úžasné dobrodružství. Dostával jsem za to zaplaceno a moje fotky se dostaly mezi lidi. Nemohlo to být lepší. Ale s odstupem času a po tolika návratech k tomu začnete přistupovat jinak a přemýšlíte nad jinými věcmi: Co moje práce znamená? Jakou to má spojitost s tím, co se tady děje? A postupně se začínáte bát, že naděje neexistuje.

Jak se vyrovnáváte s nebezpečím? Na jedné vaší fotce sledujete dvojici Iráčanů hledající sestřeleného amerického pilota mezi rákosím. Musí být zvláštní ocitnout se v situaci, která není ničím jiným než přípravou na lynč.
​V téhle konkrétní situaci to nebylo tak hrozné. Tehdy byl Irák stále velmi policejním státem. Věci se většinou v policejním státě kontrole nevymknou. Všichni se bojí, že udělají něco špatně. Pravé nebezpečí se právě teď skrývá v okolí Egypta. Když se nacházíte uprostřed davu a nikdo to nemá na starosti. Není tam žádná struktura ani vedení a dav se může ve vteřině obrátit proti vám. To je opravdové nebezpečí. Ano, na té fotografii z Iráku možná hledali amerického pilota, aby ho mohli zlynčovat, ale nemyslím si, že já jsem byl ve skutečném nebezpečí. Žurnalisté jsou nejvíce v nebezpečí v nekontrolovaných situacích.

Kniha, na které jste naposledy pracoval, je o Egyptu. Pro někoho, kdo tam žil, musí být těžké dělat objektivní reportáž o současných nepokojích. Snažíte se být objektivní?
​Je to šedá zóna a to je vždy záludné. Myslím si, že otázka objektivity je pro mě celkem irelevantní. Nemyslím si, že objektivita je opravdovým měřítkem něčí práce. Věřím, že upřímnost je důležitější. Jsem upřímný v tom, co dělám a v tom, co chci říct? To je otázka, kterou kladu sám sobě. Ale v situacích, kdy jste natolik zainteresování v tom, co se děje, záleží nejvíce na vašem názoru, úsudku a zkušenostech. A samozřejmě na místě, kde pracujete několik měsíců nebo i let, máte určité závazky. Pokud byste neměl, byl byste robot. Emoce a pocity jsou opravdové. Snažím se být objektivní, když dělám práci pro noviny nebo žurnalistiku, ale když dělám nějaký delší projekt (jako například Egypt), je to upřímnost, co hledám.

Řekněte mi víc o vaší knize.
​Je o revoluci v Egyptě a o širším pojetí arabského jara. O problémech, které tehdy vyvstaly a trvají nadále. Je to nové pátrání po identitě v určitých částech blízkého východu. To je to, do čeho chci nahlédnout. Ale nahlížím na to, řekl bych, z více lyrického úhlu pohledu… není to jen žurnalistická kniha. Není to časová osa událostí. Je to osobní vyprávění.

V minulosti jste pracoval s organizací Human Rights Watch. Přijímáte stanovisko, že fotograf by se měl pokusit zlepšit situaci, ve které se ocitne?
​To je cíl, nebo snad ne? Zároveň si ale myslím, že se nesmíme příliš balamutit, nebo se stát přehnaně idealistickými. Pokud se stanete přehnanými idealisty, bude z vás karikatura sebe sama. Mým cílem je přispět do dialogu těchto problémů. Samozřejmě, že když pořídím snímek, nebo pracuji na příběhu, který je zásadní a mění životy, je to úžasné. A doufám, že veškerá moje práce je taková. Ale pravdou je, že to se moc nestává. Nicméně stále mohu přispět, zvednout povědomí a pokračovat v bombardování těchto problémů. Věřím, že to má smysl.