Rozhovor s Please the Trees + novej track

Přinášíme vám rozhovor s frontmanem Please the Trees, jediný český kapely která se probojovala až na světovej hudební festival South by Southwest. Tahle kapela taky zítra vydává nový album Inlakesh a my pro vás máme malou ochutnávku v podobě tracku Ear Heart, kterej najdete pod článkem.

Jak se frontman Please the Trees uživí tady v Čechách? Jenom hudbou?

Víceméně jo, ale není to tak, že bych jenom seděl doma a psal písničky. Ale je pravda, že nic jinýho než muziku a nebo věci kolem ní v podstatě nedělám. Lidi si myslí, že když se živíš hudbou, živí tě tvoje kapela nebo nebo projekt. Zatím to tak není. Ale samozřejmě bych to tak chtěl. Nic jinýho dělat nechci. To ale neznamená, že chci dělat kompromisy. Naopak. Občas skládám něco pro divadlo. Teď budu dělat na druhé hře pro Stavovské divadlo - Dogville - s Miroslavem Krobotem, který to bude režírovat. Neumím ale dělat na stylovou zakázku. Ale ve výsledku jde samozřejmě o konfrontaci s režisérem nebo autorem.

Takže první hra, na které jsi dělal, byla taky pro Stavovské divadlo?

Nebyla úplně první, ale byla to první hra pro Stavovský divadlo. Jmenuje se to „Srpen v zemi indiánů" a autorem předlohy je americký dramatik Tracy Letts, který za ni dostal Pulitzerovu cenu. Je to o takový rodině, co žije na středozápadě USA, a po letech se všichni sejdou v jednom baráku a řešej zmizení jedné z postav - otce rodiny - a všechny možný věci tam díky tomu začnou kulminovat. Nejlepší na tom pro mě je, že se mi podařilo přesvědčit Michala Dočekala, kterej to režíroval, aby mě to nechal dělat naživo. Takže hraju při každým představení a je to úplně skvělý. A je to taky práce. Potom jsem ještě dělal pro Dejvické divadlo „Idiota" a taky něco pro Divadlo Na zábradlí.

S kapelou teď máte velký plány, že?

Ty máme od začátku. Ale ta realizace je prostě pomalá. Uvědomuju si, a jsem za to strašně vděčnej, že ty věci přicházej v ten správnej čas. Je to přesně v tom, že to člověk prostě chce dělat. Nic jinýho v tom není, není v tom žádnej kalkul, nechci se někomu jen tak zalíbit nebo to dělat z komerčních důvodů. Peníze nejsou motivace. Přičemž už od začátku jsem chtěl všechno směřovat jakoby ven, nebalancovat tady v Čechách. Vlastně až postupem času jsem rád za to, že jsem odsud, protože mi to dává možnost větší autenticity. Až teď, kdy cítím, že je kapela v opravdu dobrý formě a věřím, že naše nová deska je fakt parádní, se nám podařilo to, že jedem na měsíc do Států a budem hrát na South By Soutwest festivalu v Austinu, v New Yorku, Phliladelphii, Washingtonu, Chicagu a Minneapolis. Snažím se proniknout na scénu, která mě inspiruje. Jestli to obstojí nebo neobstojí, nevím. Ale nejde o to hrát pro Čechy, který tam žijou, nebo jenom proto, abych se tam podíval. Pomohly nám Český centra v New Yorku, ambasáda ve Washingtonu a konzulát v Chicagu. Budu se tam snažit promovat kapelu. I když jsem doufal, že desku stihneme vydat ještě před tím, než tam pojedeme, nakonec tam vyrazíme jenom s finálním mixem. Chtěl bych ho tam nabízet, což je další z priorit.

A proč si myslíš, že se většina kapel z Čech nedostane ven? Je to tím, že prostě nechtěj?

Dost na tom nemakaj. Nejsem schopnej pochopit, proč se tady za underground a za ryzí pojetí hudby vyzvedávaj lidi, který dělaj v nějakým kanclu, vydělávaj prachy a s těma peněma pak vydávaj desky a všude prohlašujou, jak jsou DIY. Lidem jako já je naopak vyčítáno to, že se někam deru. Sám za sebe můžu říct, že neznám nikoho jinýho ve svým okolí, kdo by pracoval na DIY principu víc než já - mám dvě děti a skutečně se nesnažím dělat nic jinýho, než hudbu a pracovat s kapelou. Nikdy nepodléhám žádným nátlakům. Nepřemýšlím, jak se tvářit, aby se to někomu líbilo. Na druhou stranu zase cítím, že to taky má svoje ovoce, že se mi to vrací. Něco je tu prostě špatně, a myslím si, že špatně je hlavně ta malost. Nejdřív jsem si myslel, že se to nejvíc projevuje na komerční scéně, ale nejvíc je to paradoxně vidět na tý naší underground scéně. Funguje tady takovýto, že my se kamarádíme s těmahle, takže je jedna skupina a pak je druhá skupina, která se zas kamarádí s těmahle těma. A není místo. Nepustěj tě mezi sebe. Ačkoliv to podporuješ od začátku, inspiruje tě to, ti lidi tě zajímaj. Ale v momentě, kdy tam začneš pronikat, vyšoupnou tě s tím, že jsi moc ambiciózní a nemáš tady co dělat. Prostě tomu nerozumím. Nevím. Je to těžká otázka, strašně citlivý téma. Mrzí mě to.

Ptám se záměrně, protože vím, jaký tady s tím máš problém.

Problém mám v tom, že se ani pomalu nemůžu na nikoho obrátit. Nikdo mě tu bezprostředně neinspiruje. Někdo, za kým bych mohl jít dva bloky a říct: „Jak se máš, kam jedeš na turné, kde ti vycházej desky, na čem teď děláš?". Ne, mě inspirujou lidi někde za oceánem. Je mi prostě z toho smutno.

Mám ale štěstí v rodině. S manželkou se vzájemně podporujeme. Ale není to moc jednoduchý. Ale to je ten úděl, je to s tím spojený. Jedeš na měsíc pryč a pak jsi čtvrt roku tady. A jsi prostě s rodinou, když se ti to podaří dostat na úroveň, že ti to třeba i vydělá nějaký peníze. Mně to prostě přijde skvělý. Představa, že by se nám to všechno podařilo a jenom bychom točili desky, jezdili turné a ještě ke všemu obšťastňovali lidi, který to budou poslouchat mě naplňuje. To mi na muzice přijde uplně neuvěřitelný. Krásný. A vlastně na celým umění. Ta interakce.

Venku to možný je. Myslíš, že se to u nás někdy změní ?

Nevím. Myslím, že mladý lidi to začínají mít jinak. Mají přehled a vycházej z jinejch věcí. Naděje je vždycky. Dá se tu - myslím - pěkně hrát lidem do karet. Podívej na esa typu Chinaski, Kryštof atd.

Ale Chinaski jsou zrovna trochu něco jinýho.

Jasný, ale bavíme se o tom, jestli to může fungovat u nás.

Bral jsem to v rozmezí nějaký alternativy…

Myslím si, že to jde. Já trošku cítím, a docela mile mě to překvapuje, že nakonec i tady, ačkoli jsem si to nemyslel, to, co dělám, lidi stejně potřebujou. Říkám to takhle sebevědomě a upřímně, protože by mě to před lety vůbec nenapadlo a ycházím z toho, jak mě překvapilo přijetí Please The Trees na začátku. Léta jsem se probíjel nějak sám, Some Other Place taky a ten první společný krok pod jménem Please The Trees byl strašně hluboko a do neznáma. Nevěděli jsme, co čekat. Natočili jsme desku - z nutnosti, z nějakýho pocitu - s tím, že uvidíme, co bude.

A co očekáváš od druhého alba? Přijde podle tebe nějaká změna, nějaký krok dál?

Je to tak, že si po dlouhý době za něčím fakt stojím. Což je třeba pro mě změna, protože jsem vždycky měl k něčemu výhrady v kontextu spolupráce s dalšíma lidma. Vždycky to byla nějaká emoce, která chtěla ven. I v sólový tvorbě. Je lehký se ztratit sám v sobě a pořád si říkat: „Ještě to není ono, ještě to nemůžu nahrát, protože ještě není ten správnej čas." Píseň prakticky neexistuje do doby, než ji někdo slyší. Stejně tak obraz, fotka nebo film, do doby než to někdo vidí. Proto je myslím důležitý věci dělat a učit se z chyb. Za tímhle albem si zatím stojím nejvíc a třeba by to mohl být ten průlomový moment. Ale třeba to bude ta další deska, nebo až ta další, nebo žádná.

Jak vnímáš český posluchače? Říkal jsi, že cítíš, že lidi tady mají určitou potřebu „něčeho". Myslíš si, že se to v Čechách někam posouvá?

Těžko říct, ale myslím si, že na to mají přirozeně strašný vliv média, který lidi krmí svýma kalkulama. Dnes se říká, že díky internetu je všechno snadnější, že si tam můžeš všechno najít, můžeš si tam všechno poslechnout. Ale mladý lidi, a spousta lidí obecně, se inspiruje ve svým bezprostředním okolí. Zapnou televizi a rádio a nemají tu vytrvalost prokopat se do něčeho hluboko, nechat si to posílat, jezdit za tím atd. Mělo by se to změnit, aby tu bylo dobrý médium, který tomu pomůže, který vytvoří nějaký měřítko. Tady není kvalitní hudební časopis a když se objeví nějaká konkurence v rádiích, jako je třeba rádio Wave, tak se tomu hned skřípne tipec. Ale myslím, že by se to mohlo změnit.

[audio:http://viceland-assets-cdn.vice.com/blogs/cs/files/2010/04/03pleasethetrees-earheart-master.mp3|titles=Please The Trees - Ear Heart (Inlakesh, Absent Hour Records, 2010)]