Autobus byl tentokrát poměrně prostorný a celkem pohodlný. Je nás sedm a páry drží spolu, takže si vychytávám ty single místa. Jindy to není problém, ale ani žádná velká zábava sedět tři čtyři hodiny vedle někoho, s kým si nerozumíte ani slovo. Můj soused na téhle cestě skoro celou dobu prospal a dost se ke mně přitom tulil. Přejezd hor byl ale nádherný, tentokrát byla silnice nová a kvalitní a výhled stál za to.
Nha Trang je další známé turistické středisko a také město, kde se v roce 2008 volila Miss Universe. Ubytováváme v nezvykle luxusním hotelu a můj single pokoj má tentokrát dokonce dvě místnosti, dva balkony a dvě koupelny, z nichž jedna disponuje vířivkou. Odpoledne oťukáváme okolí, pláž od našeho hotelu dělí jen široký bulvár a geometrický park. To je park, kde jsou koruny všech stromů sestříhané do tvaru válce, krychle, kvádru a nebo jehlanu. Pláž je ovšem dost městská, obležená turisty a na každém kroku jsou nutiči. Dokonce i pojízdní, slibují poznávačku Vietnamu ve stylu Easy Rider na sedadle spolujezdce jejich skútru. Do Da Nangu, pět dní. Neriskoval bych to.
Ráno vyrážíme taxíkem do přístavu a lodí plujeme opět šnorchlovat na korálové útesy. Tady to ale není ono, koráli jsou ve větší hloubce a voda je kalná, není moc vidět. Přesouváme se o kousek dál, ale situace je stejná. Na lodi nám nabízejí potápění s bombou a instruktorem, pět stovek na osobu za půlhodinový ponor. Holky se toho ale bojí a pár minut trvá je přesvědčit. Za chvíli už naše loď kotví vedle „Turtle dive", což je plovoucí půjčovna potápěčského vybavení. Po instruktáži skáčeme do vody a je to opravdu nádhera. Opět spousta ryb a rybiček všech barev, koráli, mušle, mořští ježci, obrovské hvězdice, plazící se škeble a další živočichové i prazvláštní mořské řasy. Instruktor ukazuje, na co si můžu sáhnout (řasy, plži) a na co bych naopak sahat neměl (muréna). Půlhodinka ovšem uběhne jako vzduch v bombě a tak se ocitám zpátky na hladině. Nadšeně si sdělujeme dojmy, ostatní měli štěstí a viděli chobotnice. Pak na nás doléhá fakt, že jsme každý o pětikilo lehčí, máme prázdné žaludky a další peníze jsou až na hotelu. Kai vysvětluje situaci posádce lodi a ta nás odváží do restaurace v rybářské osadě s rozumnými cenami.
Večer jsme se vypravili do města nakoupit zásoby na studenou večeři v mém dvoupokoji. Kai kupuje ovoce Thanh Long (Dragon fruit, Pitaya), které už známe a víme, že chutná jako trochu méně kyselé kiwi. Jsme zvědaví, jak chutná zdejší bachratá ostnatá hruška (Marang) a tak ochutnáváme přímo u stánku. Kai nás upozorňuje, že to je velice aromatické a je to pravda. Latinsky se to jmenuje Artocarpus odoratissimus a smrdí to jak zapařená cibule, stejně tak to chutná a nikomu z nás to nechutná. Jí se z toho jen hmota kolem semen velkých jako vlašské ořechy, která má konzistenci rozteklého taveného sýra. Kupujeme jiný kousek velký jak ragbyová šiška (to je Mit neboli žakie, trochu jiný druh), že prý bude chutnat lépe. Pravda, nesmrdí tolik, ale je příšerně sladký, až z toho brní zuby. Dopíjíme basu a jdeme spát.
Další den nás vyexpedují z pokojů, ale vlak nám jede až v osm večer. Podaří se nám vyprosit si jeden kamrlík na zavazadla a tak se zbytek dne potloukáme městem a válíme na pláži nebo u bazénu. U sympatického staříka nakupujeme žiletky a poprvé za tenhle pobyt se holíme, jsou z nás už slušní Robinsoni.
Před noční cestou vlakem se chceme posilnit a tak nás Kai bere na klasické vietnamské Pho Bo (hovězí nudle). To je mísa rýžových nudlí s plátky hovězího ve vývaru se zeleninou. Jedna stojí osmnáct korun a k tomu dostáváme všelijaké omáčky, asi tři druhy zeleniny a pálivé zelené papričky na dochucení. S chutí jsem snědl svojí misku a ještě dojídal po ostatních. Cestou pro baťohy ještě kupujeme u stánku na ulici bagetky se zeleninou a kuřecí šunkou po šesti korunách jako svačinu do vlaku a utíkáme na nádraží.
Na vlak jsme se všichni těšili, protože to byl poslední dopravní prostředek, kterým jsme ještě nejeli. Po nástupu do vlaku na nás dýchla atmosféra Českých drah před patnácti lety a nadšení nás rychle přešlo. Šestilůžková kupé s miniaturními lůžky a smradlavý turecký záchod. Navíc jsme rozstrkáni po různých kupé na různých místech, páry jsou aspoň po dvou, ale já jsem jako lichý v kupé sám mezi domorodci. Doufám, že nezaspím cílovou stanici a zjišťuju, že moje krosna se nevejde do zavazadlového prostoru a budu si jí muset dát do už tak malé postele, protože na zemi jsou už tašky ostatních spících obyvatel.
Reklama


Reklama



