Ani já ani Šťastný Jim nejsme šťastni

Tohle není žádná recenze – snad si umíte na knihu udělat názor sami, já vám chci jenom říct, co teď čtu. A třeba oprášíte svoje čtecí schopnosti a taky se projdete světem prózy.

Takže abych to trochu uvedl… Před pár týdny jsem se učil na státnice, které už mám úspěšně za sebou (děkuju pěkně za blahopřání) a moje učení probíhalo následovně: ráno jsem si dal dvě kafe, pak vykonal potřebu, osm až deset hodin se učil ze svých poznámek a pak četl odbornou literaturu, ze který jsem málem vykvetl, ale zase na druhou stranu moje přítelkyně mi ze soucitu dala. Těšil jsem se, až to bude za mnou a já si přečtu něco normálního. Něco pro obyčejnýho člověka, jakým jsem. Nejdřív jsem si dal několik brakových povídek od Morressyho, a pak Mága od Feista (zjistil jsem, že mě fantasy už nebere jako za mlada, připadal jsem si, jako bych znovu po deseti letech hrál Dračí doupě s příšerným Pánem jeskyně). No a nakonec jsem našel na půdě - bydlím na vesnici, proto můžu mít půdu - zaprášenou a téměř zapomenutou knihu Šťastný Jim od Kingsleyho Amise.

Neměl jsem tušení o čem to je, ani jsem neznal autora, a tak jsem si napsal Amisovo jméno do zdroje veškerého vědění dnešní společnosti – do wiki. Nakopíroval bych vám to sem, ale předpokládám, že si to dokážete najít sami. Kingsley byl spisovatel. A přišel s novým románem, ne s Novým francouzským románem, ale s novým druhem románu – říká se tomu vysokoškolský román. Šťastný Jim je humoristický román o mladém učiteli, který dělá vše proto, aby vlezl do prdele profesorovi, který má v moci vyhodit ho ze školy. Neustále nasraná, ironická a ve své podstatě smutná hlavní postava Jima Dixona žije v 50. letech v Anglii, tedy mezi pokrytci, kteří se bojí říct pravdu nahlas. Jim je jeden z mála, kdo má na všechno vlastní názor a svou vlastní pravdu, ale je to srab a jediné, co se svými názory dělá, je, že si je nechává pro sebe.

Jestli jste se ještě nikdy nesetkali s postavou, která by si rozpočítávala kolik cigaret a v jakou hodinu si ji může zapálit, pak bude Jim první. Někde v polovině románu si Jim zapaluje cigaretu, kterou má kouřit až pozítří po snídani. Poté, co na večírku profesora Welshe urazí jeho syna, který je geniálním malířem, uteče z večírku, vožere se, vrátí se do Welshova domu, lehne si do postele v pokoji, který mu byl pro ten večer určen, usne se zapálenou cigaretou, podpálí půlku pokoje, probudí se až ráno, kdy oheň sám ustane, rozřeže prostěradla, aby nebyla vidět propálená místa, a odnosí do jiného pokoje ohořelý nábytek, aby to nebylo na něj. Dixon také připravuje ve škole dobrovolný seminář ze středověké historie a přizpůsobuje obsah výuky tak, aby odradil jednoho šprta tím, že je to moc lehké a přilákal tři mladé sexy studentky tím, že projdou s jedničkami. Volá do domu profesora Welshe a vydává se za někoho jiného, aby mohl zmanipulovat profesorova syna a tak dále. Mohl bych vyprávět dál, ale vy si to můžete přečíst.

No a nakonec toho všeho tu máte pár ukázek. Nic lepšího jsem v úterý ráno s kocovinou nenašel a hledat nebudu. Navíc mi došlo kafe:

„Tak já už musím jít,“ řekl Beesley. „Hezky se pobavte s umělci, Jime. Koukejte, abyste se neopil a nezačal vykládat Neddymu, co jste právě povídal mně. Na shledanou, Bille,“ dodal, aniž se dočkal Atkinsonovy odpovědi, a vyšel zanechav za sebou otevřené dveře.
Dixon mu dal sbohem, chvíli čekal a pak řekl: „Poslyšte, Bille, mohl bych vás poprosit o laskavost?“
Odpověď přišla neočekávaně rychle. „Záleží na tom, co chcete,“ řekl Atkinson nevrle.
„Mohl byste mi zavolat na tohle číslo v neděli asi v jedenáct ráno? Budu u telefonu a jen tak si trochu pohovoříme o počasí.
Ale kdybych náhodou nebyl…,“ odmlčel se, protože z chodby se ozval tichý neurčitý zvuk. Když už nebylo nic slyšet, pokračoval:
„Kdybyste mě náhodou nedostal k telefonu, řekněte komukoliv, s kým budete mluvit, že mně přijeli nečekaně rodiče a že by si přáli, abych se co nejdřív vrátil do města. Tady to máte, všechno jsem vám podrobně vypsal.“
Atkinson povytáhl husté obočí a prohlížel si zadní stranu obálky, jako by obsahovala chybnou odpověď na šachový problém.
Pak se barbarsky zasmál a upřel pohled do Dixonovy tváře. „Máte strach, že to nevydržíte, co?“
„Víkend s uměleckým pořadem u mého profesora. Musím jet, ale celou neděli bych asi nepřežil.“

(Ještě mě tak napadá… proč není rozvoz kafe, když už je rozvoz pizzy? A když si objednám pizzu, nepřivezli by mi s ní kafe? Pizzu pak můžou vyhodit.)