Existují i věci, které nevidíte. Jako ženské bezdomovectví

Kdybychom se měli hromadně shodnout, jak vypadá člověk bez domova, asi bychom popsali muže. Není divu, protože většina lidí bez domova, které běžně potkáváme, muži jsou. Stejně tak se na ně zaměřuje většina pomoci a je jim určena většina lůžek na azylech a noclehárnách. Bez domova se ovšem ocitají i ženy, pro které nemusí být zrovna příjemné přespávat v převážně mužském kolektivu. Organizace Jako doma si této nerovnosti před lety všimla a snaží se z ženského bezdomovectví udělat téma, aby i sociální služby začaly reflektovat potřeby žen, které se v nezáviděníhodné situaci ocitly.

Že je stav dnes žalostný, je zřejmé už jen z počtu lůžek (30), která jsou přednostně ženám na ubytovnách a azylech v Praze určena. Reálný počet žen bez domova je přesto daleko větší, ale protože jsou přehlíženy, nezaměřily se na ně ani statistiky, ani sčítání lidu.

Proto se nabízí spousta dosud nezodpovězených otázek spojených s ženským bezdomovectvím. Jak se ženy vůbec bez střechy nad hlavou ocitnou, jaké nebezpečí je může potkat a jaká je pravděpodobnost, že si následně najdou práci?

O ženském bezdomovectví ví své Zuzka, která bydlela po squatech už v době revoluce. Za tu dobu nasbírala mnoho zkušeností, dělala podřadné práce, odchovala spoustu psů a byla na ulici často sama. Postupem času se stala členkou skupiny bojující za sociální bydlení a v organizaci Jako doma se postavila i do správní rady.

Zuzka byla tou nejzodpovědnější osobou, která nám o ženském bezdomovectví z pohledu ženy bez domova mohla povědět.

Proč na ulicí vídáme tak málo žen? Zdá se, že většina bezdomovců jsou muži.
Protože existuje skrytý bezdomovectví. Než si ženy řeknou o pomoc, tak to trvá, asi i než to přiznaj samy sobě. A taky ze strachu, když je tam ranec chlapů a ženská si prožila nějaký násilí, tak pak neni příjemný potkávat chlapy na chodbě, jak vás mlátěj po zadku, nebo vám dávaj vložky ve výdejně a za váma stojí chlap a dělá si z toho srandu, nebo když vám seberou tabák a nikdo se vás neptá. Ženský proto často spěj na gauči u přátel, ale ti jednou taky dojdou nebo se tam nedá spát neustále. Přijde doba, kdy skončej venku. Pro spoustu lidí je žena bez domova někdo, koho potká na ulici. Feťák, špinavej, neumytej, těch lidí je fakt ranec, ale spousta žen bydlí na noclehárnách, na azylech, kam choděj jen spát a nepoznáte na nich, že jsou na ulici. Dbají o sebe, o hygienu.

Taky záleží, jestli byste řekli, že lidi na ubytovnách jsou bezdomovci nebo ne. Pro většinu lidí ne, ale jsou. Nejistý bydlení, o který můžou přijít kdykoliv. Dokud máte pronájem se smlouvou nebo máte rodiče a máte se kam vrátit nebo máte spořicí účet… Ale když už bydlíte v pronájmu načerno, tak už se vám to taky může stát. Takže těch lidí žijících v nevyhovujícím prostředí je ranec.

Je víc organizací podobných organizaci Jako doma, který se zaměřují na ženské bezdomovectví?
Trošku asi jo, nový je denní centrum pro ženy a azylové domy pro ženy a pro matky s dětmi, tam to ale souvisí s domácím násilím, přestože ženy na ulicích jsou násilím ohroženy úplně stejně. Rozhodně všechny ženský na ulici si násilí prožily nebo prožívají, i tak tyhle dvě témata nejsou úplně propojený. Takže do takovejch domů jako Acorus se spíš dostanou ženský, který bydlí, než ty, který nebydlí.

Většina lidí, který se věnujou násilí, řiká, že ty ženský neumí dodržovat pravidla, což je samozřejmě pravda. Když jste 20 let na ulici, tak ano, dělá vám problémy se zpátky socializovat, ale s tím by se mělo počítat a ne to rovnou škrtat. Ženský přijdou o domov kvůli násilí a pak prožívaj to samý na ulici. Maj dalšího násilnýho partnera z ulice a moc si nepomůžou.

Takže většinou důvod, kterej k ženskýmu bezdomovectví vede, je násilí?
Dětský domovy a u žen je to většinou násilí. Různý traumata, dětský domovy, nestabilní rodiny, chudoba, která se dědí, a násilí. Ve většině případech bývá z rodiny, jsou to příbuzný, to je horší, protože se s tim jde hrozně špatně za policií. Nikdo tý ženský nevěří, myslim, že se tomu říká druhotná stigmatizace. Musí to zopakovat třikrát čtyřikrát, do toho jim málokdo věří, chtěj různý lékařský zprávy, často má policie nevhodný slova a tak dále, vůbec si neuvědomujou vážnost tý situace. Ještě ji nazvou hysterkou. Pak už si ženská k policii nebo k institucím pro pomoc nepřijde.

Uvědomujou si to instituce? Nebo by musela proběhnout nějaká osvěta, aby jim to došlo, jak se chovají?
Osvěta je, dělá ji neziskovka In Iustitia, která se věnuje násilí z nenávisti. Maj různý projekty a jeden projekt směřuje k ženám na ulici a násilí z nenávisti. Maj sanitku, kde vydávaj potravinovku, a kromě toho dělaj osvětu u policie, takže něco se určitě děje. Myslim, že čim dál víc je tohle téma otevíraný a malý krůčky se dějou, nechci říkat, že ne.

Dělají to hodně k policii. Na sociálkách a tak se to ještě úplně neděje, myslim, a asi by se to mělo dít. Chápu tu sociálku na úřadě, že maj nějaký pravidla a vyhlášky a maj tlak od ředitele a za den jim přijde 20 lidí bez domova, chtěj peníze a 3 400,- je pro ně hrozně moc. Na socce jim nedojde, že je to pro ty lidi vlastně moc, a myslej si, že to může počkat do zejtra, ale když počká do zejtra, tak ji klidně vyhoděj z ubytovny a už nebude mít kde spát.

Jak jste před spoluprací s organizací Jako doma vnímala možnost sehnat si zaměstnání?
Já osobně jsem s tim moc problém neměla. Pořád jsem toho názoru, že když člověk chce, tak si práci najde. Ale to jsem já, každej zvládne jiný věci, takže se to nedá brát obecně. Určitě jsou tady agentury, kde se dá sedět na pokladně, ale ne každýmu to jde, je to stresující práce, manka, práce s lidma, práce ve skladě. Jsou tady úklidový firmy nebo zahradnictví, ale tam zase využívaj toho, že k nim chodí lidi ne úplně sociálně v pohodě, tak třeba makaj za páďo na hodinu nebo makaj 8 hodin za 300 korun. Výhoda je ta, že vědí, že to dostanou ten den. Zaplatí si dvacku Hermes, něco málo k jídlu, tabák, kterej potřebujou, těžko si našetřej na nějakej podnájem, musej žít ze dne na den, už jenom proto, že maj takovej plat, kterej maj. To je jeden z důvodů, proč se nedá něco změnit.

Když jsem chtěla, tak jsem si tu práci našla, někdy dřív, jindy pozdějc, ale je pravda, že to většinou byla práce, kterou jsem nechtěla, byla to z nouze ctnost, ale nějakou dobu se to dá dělat. Já jsem třeba byla hodně squater, měla jsem svoje místo, kam se vracet, ale to spousta ženskejch nemá. Když jste hubená, máte stres, kruhy pod očima, a i když se koupete, tak je vidět, že to oblečení je z Naděje. V tom přijdete na pohovor a máte 4 igelitky, tak vás nikam jinam než na ten úklid, kde vám budou moct dát tři kila, nevezmou.

Takže jde i o neférový přístup zaměstnavatelů.
Ženská má tu stigmatizaci dvojí. To, že je ženská a dostává nižší platy, k tomu má omezenější uplatnění. V kuchyni tady máme pani a ta dělala na stavbách. Šla na sociálku a před ní byl pán, kterej přines zdravotní potvrzení, že stavbu nedává, a ona věděla, že tam to místo je. Tak přišla za paní a řekla, že by o to místo stála. Ta jí řekla, že by to nedala, a hodila jí papírek s úklidem za 50 korun, o kterej nestála, protože měla zájem o jinou práci, nebylo to, že by nechtěla makat. Bylo tam nějaký hašteření, tak se vykašlala na celou sociálku, protože je to docela opruz tohleto řešit. Do toho stigma bezdomovectví.

Chcete se zaměřit na prevenci na školách. Jak toho chcete docílit a jak to vypadá?
Už loni jsme dělali pár prevencí. Většinou se ozvou školy nebo jim to nabízíme na internetu. Není to jen povídání, je to interakce, dvě hodiny se studentama. Třeba je na čtvrtce napsaný slovo „bezdomovectví" a oni házej první asociace, co je napadaj. Určitě si myslim, že to má smysl. Ať už nějakej učňák, nebo i obráceně. Myslim, že hodně tadytěch věcí je nasměrovanejch na učňáky nebo na školy s nižším vzděláním, ale myslím, že i na gymply, kam chodí bohatý děcka, to jde nasměrovat úplně stejně.

Ty děti nepřijdou třeba vůbec do styku s Romama. Pak z toho vzniká fašismus, kterej maj do hlavy daný od mámy a od táty. Vyrůstaj v tom a nikdy toho cikána neviděli nebo je viděli na ulici, ale nikdy se s nim nekonfrontovali, nikdy s nima nemluvili, takže ten názor nemaj vůbec podle vlastního úsudku, ale podle médií a podle toho, co řekne táta. Takže osvěta nebo prevence má cenu na všechny strany, jak na sociální pracovníky, tak na děcka.

Setkáváte se i u studentů s nějakýma stereotypama?
Určitě, furt, a to nejsou jenom děcka. Stereotypy v Čechách jsou, protože média to tak podávaj. Když si vygooglíte bezdomovec, tak hned vyjede fousatej chlapík na lavičce s krabicí vína a to je furt dokola – že umrzli, protože pili, že choděj na Naději, protože jsou špinavý. Hodně se tam opakujou drogy, alkohol, jako ok, je to součástí ulice, nikdo ale dál nepřemejšlí, jestli je to příčina ulice nebo její důsledek. Kolikrát to může bejt příčina, ale prostě ženská, která je mlácená a přijde o domov, tak kdo by se nenapil. Jakejkoliv člověk má svůj příběh, každýho semele něco jinýho. Někdo ztratí práci, nakopne ho to a najde si ještě lepší, pro někoho to znamená, že je z toho hotovej, a neví, jak dál. Moc lidí neuvažuje o člověku jako o osobě, která něco prožila a má prožívat, ale jako o někom na ulici, možná i něčem, ne někom. Ty stereotypy tady bohužel jsou.

Četla jsem váš článek, dobrej článek, o sociálním bydlení v Bezdomovinách, novinách, který píšou ženy bez domova. Dalo by se říct, že jste odbornice na sociální bydlení?
Odbornice asi ne, ale máme participační skupinu lidí bez domova, jmenujeme se Chceme bydlet a spolupracujeme s platformou pro sociální bydlení, ale oni jsou větší profíci. Dělaj různý divadla a tlačej aktivně na magistrát, aby to fungovalo. My asi nebudeme tak aktivně tlačit na magistrát, ale teď bych ráda sehnala nějaký prostory, kde se můžeme scházet a něco dělat, a snažíme se, aby tady ten zákon byl.

On byl hodně změněnej a povinnosti obcí z toho vypadly, člověk má strach. Třeba chtěj přestat dávat přídavky na ubytovny, lidi musej zažádat a do tří let by měl stát povinnost lidem bydlení dát, ale tolik místa nebude. I když je ranec prázdnejch bytů, bojíme se toho, že ranec lidí z ubytoven ještě skončí venku, protože na to nebude mít. Je to sice nevyhovující bydlení, ale je aspoň nějaký.

Může bejt člověk na ulici sám, nebo vznikaj nějaký partičky, ve kterých se podporujou?
To se nedá úplně říct. Určitě si lidi jsou schopný pomáhat, zase ale na druhou stranu tu jsou i extrémy. Buď ženy vědí, o co jde, zvládnou hlad, zimu a dokážou pochopit jinou, která má třeba najednou dítě, a dokážou se rozdělit o malej kus chleba. Druhej extrém je, že si lidi dokážou ukrást boty. To, co člověk na ulici v zimě nejvíc potřebuje, jsou boty, bez nich se fakt chodit nedá. Kvůli 20koruně jsou schopný se i bodnout, když jsou třeba na gramu heráku.

Většinou když se žena dostane na ulici, tak si najde parťáka, většinou chlapíka, ale průser je, že třeba přijde o domov kvůli násilí, a tak si najde znova násilníka. Když máte jednoho chlapa, tak aspoň víte, že máte násilí jen od něj. Teď to zní blbě, ale když se s nim vyspim, tak bude v pohodě, nemusim bejt znásilněná od dalších třech, takhle to prostě funguje, když nemáte hozenou masku tvrdý ženský. Já jsem byla sama, byla jsem zodpovědná sama za sebe, jako jo, máte kamarády, někdy jsme dělali peníze dohromady, jindy ne. Nebo jsme bydlely v podnájmech a na ulicích jsme byly spolu.

Jaká je pak role psů?
Je to poslední přítel. On vás neodsoudí, když budete pít, budete fetovat, tak vás prostě neopustí, a lidi se o něj fakt staraj. Stačí se na toho pejska podívat. Maj tam dečky, když něco vysomrujou, tak to první daj tomu psovi, jsou očkovaný, doktoři vám třeba daj složeny a platíte to postupně nebo u Armády spásy dvakrát do roka očkujou zadarmo, takže je jak se o toho pejska postarat. Sama jsem na ulici měla několik psů a pak štěňátka, tak jsme hned s bývalou přítelkyní koupily bombu, aby směřovala na pelíšek, a my jsme tam klepaly kládu, ale hlavně že oni měli teplo. Některý lidi jsou asi schopný ho prodat za krabičák vína, ale to i lidi, co bydlej. Nepochopim, jak je ve zprávách, že třeba někdo odhodil koťátka nebo štěňátka v igelitu, to je hrozný.

Foto: Tereza Kunderová