Best of 2017

Strávili jsme odpoledne na Čapím hnízdě

Místo, kde je svět už zase v pořádku.

by Hannah Saleh; photos by Lukáš Havlena
30 prosinec 2017, 10:40am

Protože jsme chtěli na Svatého Václava oslavit Den české státnosti ve velkém stylu, udělali jsme si výlet na Čapí hnízdo. K Babišově Achillově patě upínala část české veřejnosti spoustu nadějí – konečně se snad našla záminka odstavit toho demagogického oligarchu od systematického rozvracení naší demokracie, víry v soudní systém nebo třeba venkova. Vůbec. Místo toho zřejmě budeme mít za pár týdnů trestně stíhaného premiéra. Doufali jsme, že návštěva bude stejně výživná jako třeba ta v kempu Pasohlávky, ale bohužel. Ve skutečnosti to bylo stejně frustrující jako prognózy výsledků voleb do poslanecké sněmovny.

Zaparkovali jsme na plném parkovišti a vzápětí se dozvěděli, že je areál rozdělený na dvě části. Zamířili jsme do té první; bezplatné, kde se nachází onen architektonický skvost, restaurace a hotelový resort, protože sekce wellness na Slevomatu hadr.

S redaktorkou Natálií, která se našeho tripu (doslova) také účastnila, jsme zamířily do restaurace, zatímco se Lukáš vracel do auta pro náhradní kartu do foťáku. Během těch deseti minut, co jsme na něj čekaly u stolu, si nás nikdo z obsluhy nevšiml. V uvozovkách. Servírky raději prostíraly stůl vedle anebo nosily lístky ke stolům s hosty, kteří přišli až po nás. Žádný „čau lidi" se nekonalo. Když jsem to zpětně vyprávěla holkám z Vývařovny, mý alma mater, vysvětlily mi, že jsem na sobě prostě neměla žádný logo a tudíž nebylo poznat, že na to mám.

Lístek jsme od výhradně dámské obsluhy dostali bezprostředně až po tom, co se vrátil Lukáš. Ten baloňák ze Znojma asi fakt dělá svoje. Menu nenabízelo žádné hlavní vegetariánské jídlo; nápojový lístek chyběl úplně. Objednali jsme si dlouze tažené hovězí žebro s koprovou smetanou, respektive omáčkou, telecí ossobucco s lanýžovým pyré a kozí sýr s pistáciovým crème brûlée ze sekce malých pokrmů.

Protože jsme byli upozorněni, že to bude trvat déle a my měli už tak docela hlad, snědli jsme celý couvert. Přesně na takových detailech poznáte skutečnou úroveň. Hraje si to na bůhvíjak skvělou restauraci, ale přitom vám naservírují gumovou bagetu z Penamu.

Během čekání na jídlo jsme si také všimli, že je obsluha výhradně blonďatá, ať už od přírody, nebo od kadeřníka. Náhoda?

Jídlo nám donesli oproti upozornění překvapivě brzy, asi po 25 minutách. Moje ossobucco bylo docela fajn. Tak ještě aby za tu cenu nebylo. Pyré nejenže nebylo lanýžové, ale ani po nich nebylo cítit. Ještěže mám brkaši zdobenou slaninou v žebříčku oblíbenosti na stejném místě. Lukáš dostal koprovku s žebrem servírovanou v nerezovém hrnci, který jako jediný předmět z celé restaurace vypadal, že byl vyrobený v tomhle století. Samotný kozí sýr byl OK, ale v salátu nebylo nic, co by jeho chuť akcentovalo. Dýško jsme nenechávali; účtenku jsme si vzali.

Co byste si vybrali vy? Napište mi do komentářů. Ne kecám, můžete se podívat tady, pokud byste taky náhodou zvažovali návštěvu.

Po jídle jsme prošli celou restaurací až na terasu. Čtyři místnosti byly zařízené naprosto nesourodě. Z barev převažovala hnědá, která se až příliš urputně snažila vzbudit dojem rustikálnosti a domova. Na terase bylo, stejně jako v celém areálu, zakázáno kouřit. Člověk se až diví, proč tam tedy všude stojí popelníky. Asi jako dekorace.

Místo cigarety jsme si tedy každý nabídli po jednom spisu od Andreje Babiše, které se všude kolem válely k rozebrání. Nemyslím teď ty z StB, ale ty, co údajně napsal. O čem Andrej Babiš sní, když náhodou spí? Zase tak jsem to nezkoumala, protože to prostě nešlo, ale pro představu můžu říct, že je to psané stylem, jako kdyby Ditě P. už nestačilo vysvětlovat, že si muž nemůže vzít růžovou zástěru a místo toho se dala na politiku. Doufám, že Marek Prchal bude jednoho dne souzen za vlastizradu.

Otevřela jsem další knihu, O Babišovi bez Babiše, koncipovanou jako sbírku rozhovorů s 14 osobnostmi veřejného života. Monika Babišová, Miloš Zeman, Richard Krajčo, jasně, to se dalo čekat… ale Marie Rottrová?!

V ten moment jsem si uvědomila, jak moc toho člověka nenávidím. Není mu svaté vůbec nic; vezme si naprosto všechno. I náš idol, bohyni, patronku na cestách po zbytku republiky, naši jukeboxovou stálici, naši Markétku! Když jsem knížky navíc ukazovala po návratu v Praze, dozvěděla jsem se, že dvě ze tří knížkami v podstatě ani nejsou, protože jim chybí potřebné ISBN, tudíž jde spíše o pamflety na úrovni letáku ze supermarketu, lišící se jen svým zpracováním a nákladem.

Podzim je za listem padá list
noc dlouhá den se už krátí.
Podzim je prší do prázdných hnízd
tak ohýnku hřej, máš mě hřát
až na dně skříně spí sukýnky bílé
utkané z krásných snů krátké chvíle.
Vidím je, stále vidím je
jak ta dívka se smála
já zůstala němá stát!

Říkají Markétko
zpívej si Markétko
slz plný džbán už to vzdej.
Přej mu tu zábavu
hoď smutky za hlavu
dej na nás, dej na nás, dej!

Přála bych Andrejovi, aby si další knihu napsal sám, klidně i dvojjazyčně, ve vězení na to snad bude mít času dost.

Znechuceně míříme k Čapímu hnízdu, budově kruhového půdorysu obložené dřevěnými kládami. Koho to proboha napadne? Jak málo fantazie musí mít člověk, co si nechá něco takového postavit? Nejenže zpronevěřil evropské dotace – ještě za ně postavil něco tak otřesného?! Rozčilovala bych se na místě dál, ale už toho na mě bylo moc a nějaký děti v ten moment navíc uvolnily houpačky, takže jsme si je běžely zabrat, zatímco Lukáš fotil všechno kolem. Pamatuju si, že ho právem velmi zaujalo spadané listí. Působilo prostě až příliš organizovaně. Normální listí ze stromů takhle prostě nepadá, ale v tomhle rádoby dokonalém, pravoúhlém mikrosvětě je to asi normální – stejně jako znepokojivě tichá restaurace plná lidí.

Raději jsme se přesunuli do druhé části, Ekocentra. Protože se blíží konec sezóny, který se tak nějak lidsky sešel s nadcházejícími volbami, stojí vstupné 1 Kč místo 120 Kč. I tak mi to zpětně připadá předražený.

Když už jsme stáli u pokladen, rozhodla jsem se poslat pár pohledů. Záměrně jsem předstírala neurotickou zákaznici, to abych na každý pohled a známku dostala účtenku zvlášť a měla tudíž větší šanci v účtenkové loterii. Nápis na pohledech Čapí hnízdo – place with a great spirit mě pobavil, i tak bych ale doporučila slovo „great" zaměnit za pravdivější „zero".

Ačkoliv byl vstup na lanový hrad v ceně, raději jsme zamířili na komentovanou prohlídku výběhů, kam bychom se jinak nedostali. Hned na začátku jsme se dozvěděli, že zvířata v zoo jsou buďto handicapovaná exotická nebo zdravá domácí. Jak má ale člověk poznat, který je který, když skoro všechno z toho byly koně, krávy, prasata a slepice?!

První zastávkou jsou huculští koně (mimochodem, věděli jste, že se jmenují podle karpatského etnika?). „Huculům se přezdívá malí koně nebo velcí poníci. Umí vše jen na základní úrovni (klusat, tahat a tak, pozn. red.), proto je máme jenom na výstavy. Říkáme jim naše modelky – blondýnky," vysvětluje průvodkyně. Jestli si to můžou dovolit, tak proč ne.

Průvodkyni však nejde upřít jistá erudovanost – pohotově a přesně odpovídala na dotazy, zda se koním podráží všechny, nebo jen přední nohy. Pán, který je pokládal, sem zjevně taky přijel trollit, jen z jiného důvodu než my.

Pokračujeme dál, ale víc k tomu asi ani nepsat. Ještě jsme viděli kladrubské koně, schovávající se lamy, tři býky posh masných plemen, nějaké ovce, kozy a taky rozkopanou parcelu, na které se buduje golfové hřiště. Je vážně dojemné, jak tu návštěvníkům ukazují hospodářská zvířata v lázních. Kéž by se takhle měla i Vodňanská kuřata – nebo aspoň zaměstnanci, co je musí porážet.

„Kdyby si tohle chtěl zřídit nějaký farmář, tak to prostě nedá," žasne Lukáš, když se naše prohlídka blíží ke konci. Ke konci se naštěstí blížila i otevírací doba. Zpětně jsme byli vděční obsluze restaurace, že nás tak dlouho nechala čekat a my tu tím pádem nemuseli trávit víc času. Čapí-čapí-čapí.