Pokud byste se chtěli začíst do skutečně vášnivé debaty, navštivte jakoukoliv diskuzi o vegetariánství nebo veganství – tématech, která obstojí i v hospodě. Ani nemrknete a zjistíte, že u stolu řešíte veganské psí granule, matky veganky i jejich veganské děti, polemizujete o tom, jestli mrkev pláče, jestli jsou bakterie taky zvířátka a co udělá vegan, když ho napadne medvěd.
Cokoliv se totiž dá přitáhnout za vlasy a vyhnat do extrému, na internetu se ke všemu můžete navíc vrátit i zpětně. Naše komentáře tu budou levitovat už věčně. A toho se dá využít. Je to zdroj informací, potažmo zábavy. A když se dostanou do křížku vegani, kteří se někdy až trochu křečovitě snaží, a zarytí masožravci, kteří rádi přehlížejí fakta, zanechají za sebou tak šťavnaté diskuze, že mi to nedalo, abych se v nich alespoň malinko neporochnila.
Reklama
Někdo by to nazval rozežraností naší doby, ale způsob stravování je v dnešní společnosti tématem číslo jedna. A není se čemu divit. S globalizací potravinového průmyslu a se stále větší informovaností si člověk prostě může dovolit rozmyslet se, co si dá k obědu. A důvodů, proč bychom o tom měli přemýšlet, je několik. Zdravotní, etické, ekologické i jiné. Chtělo by se říct, že je to čistě každého věc, jaký má jídelníček, jenomže na světě už se pravděpodobně nenajde nikdo, kdo by neslyšel o dopadu globalizace na naše životní prostředí, a jestli snad ano, vysvětlil mu to loni Leonardo DiCaprio.
To ovšem neznamená, že je třeba se na to ohlížet, nebo ano? Hamburger si prostě dám, kdykoliv chci, a na toho, kdo si myslí něco jiného, si udělám hezky pěkně, a hlavně rychle svůj názor. Navíc Václav i Donald říkali, že tohleto oteplování je holý nesmysl, takže není o čem.
Tady jde totiž o jídlo. O to, co mi chutná. Žijeme ve světě, kdy můžeme mít na stole Vietnam, Mexiko nebo Indii během hodiny. Široký sortiment zboží nám laská chuťové buňky, díky čemuž snadno polevíme ve zdravém uvažování. Přestože totiž máme nekonečné množství zdrojů, odkud můžeme čerpat informace, uchází nám někdy pointa věci. Zdá se, že tak jako i v jiných oblastech, je míra informací neúnosná. Dostávají se k nám jen útržky, ze kterých je až příliš snadné vyplodit myšlenku, která pláče touhou po logice.
Káji odpověď není, bohužel, dostačující ani trošku. Poukazuje na to, že veganský přístup může znít někdy poněkud nedotaženě. Jestli se chceme odkazovat na životní prostředí, je nutné do něj zahrnout i jiné elementy než jen zemědělství a potravinový průmysl. Taková bandaska mléka od stréca od vedle je samozřejmě mnohem víc eco-friendly než avokádo, které k nám letí boeingem přes oceán. Mohlo by se tedy zdát, že se urputně snažíme a o věcech přemýšlíme příliš?
Reklama
Nemyslím si. Mám dojem, že jsme cestou za kusem žvance ztratili selský rozum. Že jsme zapomněli na skutečnost, že jídlo je v první řadě zdroj energie. Že pokud se naučíme skutečně vnímat svoje tělo, poví nám samo, co je pro nás dobré a co ne. To samozřejmě může nějaký čas trvat, ale pokud se nenecháme zavalit naprosto absurdními argumenty, můžeme si najít způsob, jak žít v souladu se svým tělem i s přírodou, jakkoliv „buddhovsky" to zní.
A když se nám podaří překročit i tu naši „rozfrcanost", uleví se nám. Nám všem. Ruku na srdce, ta debrecínka na snídani, gulášek k obědu a řízeček k večeři, to – ať se nám líbí nebo ne – je průser. Jak pro naše tělo (což je každého věc), tak pro planetu, na které žijeme. To je fakt. A čím víc se tomu budeme bránit, tím větší průser to bude.Pojďme se naučit diskutovat, a ne pouze militantně poučovat. Pojďme používat mozek a poslouchat, o co si naše tělo říká. Pojďme si klást konstruktivní otázky a hlavně, pojďme se nebrat tolik vážně.
