Průvodce duševním zdravím

Co je vlastně panická porucha?

Náhlý iracionální strach ze smrti, pocit, že se dusíte nebo že se teď zaručeně musí stát něco hrozného. Jenomže nevíte, co.

by Natália Antoňáková
17 červenec 2017, 6:08am

Panická porucha je jednou z mnoha psychiatrických diagnóz, které jsou v době vyžadující extrémní rychlost a výkon na vzestupu. Je to už sice poměrně ohrané, nicméně čísla mluví jasně. Pravidelnými záchvaty paniky v dnešní době trpí něco mezi 1 a 2% populace. Ojedinělé záchvaty paniky v přibližné frekvenci jednoho záchvatu ročně pak nyní zažívá až 10 - 12% obyvatel naší planety.

Tato psychická porucha je navíc poněkud zákeřná, co se její diagnostiky týče. Na rozdíl od jiných psychických onemocnění se totiž u mnoha pacientů projevuje hlavně fyzickými symptomy, které jsou často připisované všemu možnému, jen ne panické poruše. Mezi projevy patří například bušení srdce, napětí ve svalech, zkrácení dechu, pocení, třes a dysfunkce trávícího ústrojí. Pokud tento stav zažijete poprvé, snadno získáte pocit, že se o vás pokouší infarkt nebo že zkrátka nadešla vaše poslední hodina, což záchvatu paniky většinou ještě dodá na intenzitě. I kvůli těmto projevům proto není divu, že až 15% pacientů s panickou poruchou se – zcela nesprávně – léčí v ambulancích internistů, neurologů a kardiologů.

Myslím, že stejně jako většina psychických onemocnění je i panická porucha pro lidi, kteří záchvat paniky nikdy nezažili, poměrně obtížně představitelná. Už jen z toho důvodu, že u takto nemocných přichází stavy extrémní úzkosti dost neočekávaně a zdánlivě „neopodstatněně". Tím se ostatně záchvaty paniky liší od fóbií, u kterých je úzkostný stav způsoben konkrétním podnětem. Zkuste si například představit, že jste právě vyšli z kina po příjemném filmu, navíc s hezky plným břichem popcornu a koly. A pak to najednou přijde. Rozostřené vidění, závrať, pocit, že se co nevidět udusíte. Srdce vám buší jako o závod, hučí vám v uších a do toho vás navíc ještě sžírá bodavá úzkost, strach z něčeho. Vy jen v tu chvíli vůbec nevíte, z čeho.

I takhle může záchvat paniky vypadat. S těmi občasnými, postihující 10 - 12% populace, se může člověk s trochou správného vedení popasovat, například dechovým cvičením, cílenou racionalizací, telefonátem blízké osobě a v nejhorším případě nárazovou dávkou anxiolytik (léků předepisovaných při stavech úzkosti). Jaký je ale život pro lidi, které stavy extrémní úzkosti postihují dnes a denně?

Alici je třicet. Když jsem ji poprvé potkala, zapůsobila na mě dojmem naprosto bezstarostného člověka, kterému v životě nic nestojí v cestě. Až později se ukázalo, že i ona je mistrem převleku – ukázkovým příslušníkem naší generace. Cesta za úspěchem a normálním životem ji totiž stála mnohem víc sil, než její vzhled a vystupování na první pohled prozrazovaly.

„První záchvat paniky jsem zažila, když mi bylo devatenáct. Stalo se to v ráno v autobuse, zrovna jsem jela na seminář. Studovala jsem tenkrát vysokou školu v mém rodném slovenském městě. Měla jsem silné rodinné i společenské zázemí a až do té doby jsem byla úplně zdravá. Od tohoto prvního zážitku k diagnóze mých nesnesitelných stavů paniky a úzkosti uplynulo půl roku. S doktorkou jsem se domluvila na užívání antidepresiv, v případě potřeby doplněným o anxiolytika."

Alice je bohužel téměř tabulkovým případem. Podle statistik se panická porucha rozvíjí nejčastěji kolem 23. a 29. roku života a ženy postihuje až dvakrát častěji než muže.

„Školu se mi povedlo dokončit s červeným diplomem a jelikož mě moje povolání dost bavilo, rozhodla jsem se pokračovat v doktorandském studiu hned na dvou univerzitách. Toto rozhodnutí způsobilo spoustu komplikací. Musela jsem zkombinovat studium na obou školách a několikrát se stěhovat do zahraničí, což výrazně narušilo mé společenské zázemí. Přineslo to s sebou také hodně stresu, který je pro úzkost živnou půdou a tak jsem musela čím dál tím častěji užívat anxiolytika, která mi jako jediná dokázala alespoň na pár hodin ulevit."

Záchvaty paniky obvykle netrvají déle než třicet minut. Kromě výše zmíněných fyzických projevů, strachu ze smrti, z toho, že člověk zešílel nebo i z toho, že si na veřejnosti někdo jeho paniky všimne a tím se před svým okolím ztrapní, se můžou objevit i další jevy. Častá je například depersonalizace a disociace – pocit, že člověk není skutečný a že jde jeho prožívání zcela mimo něj, nebo derealizace, kdy se člověku naopak zdá neskutečný svět kolem. Velice častým přidruženým jevem je při panických záchvatech agorafobie neboli strach z rozlehlejších otevřených prostor a z velkých skupin lidí.

„Antidepresiva mi tehdy nijak výrazně nepomohla. S mými psychiatry jsme jich vyzkoušeli mnoho, především většinu SSRI antidepresiv (druh léků fungující na základě selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu) v té době dostupných na trhu: paroxetin, venlafaxin, fluoxetin. Po úspěšném dokončení doktorandského studia jsem si našla práci v Čechách, kde jsem opět musela začínat od píky. Nové město, nová práce, kolegové, kamarádi. Po čase jsem změnila zaměstnavatele, u kterého jsem začala pociťovat větší pracovní tlak. V souvislosti s tím a podle mého názoru také s maximálně nevhodnými antidepresivy, která jsem tenkrát užívala a která mě držela nad vodou mnohem méně než všechna předchozí, se mé stavy úzkosti začaly výrazně zhoršovat. Začala jsem proto užívat i mnohem větší dávky anxiolytik - zhruba 3 mg alprazolamu (léčivo ze skupiny benzodiazepinů) denně."

„Po devíti měsících nesnesitelných a neobvykle dlouhých úzkostí, během kterých jsem dokázala pracovat a jakžtakž normálně fungovat jen s obrovským sebezapřením, jsem se rozhodla zajet do Centra krizové intervence v Bohnicích. Tam mi domluvili hospitalizaci v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Nikdy předtím jsem kvůli své psychice hospitalizovaná nebyla a celé tohle pro mě znamenalo dopad až na úplné dno. První dva týdny v Klecanech byly nejtěžší. Vysazování starých a nasazování nových antidepresiv a anxiolytik probíhalo mnohem radikálněji než jak jsem byla zvyklá ambulantně. V prvních týdnech jsem se také snažila přijmout fakt, že se nacházím na místě, kterému lidé říkají blázinec."

„Asi po třech týdnech jsem se však jednoho rána probudila a necítila jsem žádnou úzkost. Panika byla pryč, prostě se úplně ztratila. Odmítala jsem tomu uvěřit, ale antidepresiva, která jsme zvolili, začala fungovat. V ústavu jsme měli pestrý program plný nejrůznějších terapií: ergoterapie, artetrapie, léčebný tělocvik, výuku asertivity, cvičení paměti. Dvakrát týdně jsme měli také skupinovou terapii. Od úplného začátku mé hospitalizace jsem jsem podstupovala kognitivně-behaviorální terapii s přidělenou psycholožkou, která mi hodně pomohla. Naučila jsem se ovládat paniku i úzkost, zjistila jsem, jak s nimi žít a pracovat. Jde o vysoce strukturovanou terapii, takže jsem si například začala zaznamenávat každou hodinu mého života do speciálního deníku. Propustili mě po necelých sedmi týdnech. Cítila jsem se jako úplně nový člověk, můj stav se zlepšil skoro stoprocentně. V léčbě medikamenty nyní pokračuju už pouze jako ambulantní pacient."

Stejně jako u většiny psychických onemocnění si ani u panické poruchy vědci nejsou úplně jistí, co ji způsobuje. Názorů je hned několik. Klasická psychoanalýza často připisuje vznik této poruchy ztrátě rodiče v dětství či jiným traumatům. Kognitivně-behaviorální terapie zase panickou poruchu považuje za naučené chování a jak vyprávěla i Alice, pacienty učí především se záchvaty úzkosti pracovat a ovládat je. Obecně nejrozšířenější názor ale zní, že panická porucha vzniká u lidí, kteří jsou dlouhodobě vystavováni nadměrnému stresu. Právě tento názor opět nahrává současné domněnce o této diagnóze. Ta zní, že stejně jako některých dalších psychických onemocnění, jde o nemoc civilizační.