Vynucená intimita: Proč rušíme hranice tam, kde je skutečně potřebujeme?

Nemám teď na mysli to, že na sociálních sítích zveřejňujeme informace o tom, s kým se aktuálně nacházíme v trvalejších či okatě přechodných vztazích, nebo že se stovkami ne moc blízkých přátel a známých sdílíme fotky z našich domovů a dovolených. Chci mluvit o tom, koho si pouštíme do našich opravdových fyzických životů. I v tomto ohledu se totiž naše hranice radikálně rozšířily.

Každá generace dělá věci trochu jinak než ta předchozí. Pokud ale něco platí o té naší, tak to, že se snad schválně snažíme změnit zaběhnuté přístupy ke všemu, co na tomhle světě existuje. To, že máme odvahu a spousty možností vystoupit a zbourat mnoho nefunkčních systémů je skvělé. Že v tom všem ale občas úplně zapomínáme na některé zvyklosti moderní společnosti, které jsou pořád aktuální a velice funkční, už za tak velký úspěch ale považovat nelze. Často píšu o nás a podivných vztazích generace Y. Dělám to z toho důvodu, že právě naše partnerské vztahy zrychlenou dobou trpí asi ze všeho nejvíce. Stejně tak na nich nejlépe poznáme, že přílišné uvolněný přístup občas napáchá víc škody než užitku.

I z latinského původu slova intimita vyplývá, že by se v ideálním případě mělo jednat o něco, co by mělo zůstat kdesi uvnitř, ukryté před zraky ostatních lidí. Je v našich hlavách, ve vzpomínkách, nejniternějších prožitcích, ale i v našich bytech. Podle mě je to tím pádem taky věc, kterou by si měl člověk podle starého přísloví střežit doslova jako oko v hlavě. Přesto je v dnešní době z nejrůznějších důvodů čím dál tím těžší si tenhle poklad uhlídat. Pokud ho ale rozdáme nebo si ho necháme rozkrást, na čem budeme budovat společnou intimitu ve vztahu, která je pro jeho správné fungování nezbytná stejně jako třeba absolutní důvěra?

Občas se mi zdá, že obě tyhle složky partnerství se spoustě z nás jeví natolik nedosažitelnými, až jsme je začali považovat za něco až téměř pejorativního a v blízkém kontaktu s lidmi nepotřebného. Hlad po zážitcích převažuje. A naše intimita i její prožívání tím neskutečně trpí. Jak dlouho opravdu přemýšlíme, než si například někoho pozveme k nám do bytu? Po kolika schůzkách už sedí náš nejnovější objev v našem ošoupaném křesle a prohlíží si sbírku našich knih? Vždyť přece není co skrývat, že ne. Jsme takoví, jací jsme. Jestli to, že necháváme špinavé ponožky pod stolem a zástup hrnků se zaschlou kávou vedle naší postele roste geometrickou řadou, našim novým milencům nebo kamarádům vadí, nikdo je přece nenutí v našem životě zůstávat. Otázkou ale je, jestli to občas nevadí nám. A jestli pro zachování celistvosti našeho já není opravdu nejlepší nechat si některé kousky sebe opravdu jenom pro sebe. Alespoň před lidmi, u nichž si zatím nejsme jistí, zda v našem životě nějakou dobu setrvají.

To, že indiáni věřili, že je fotky připraví o duši, mi nikdy nepřipadalo nijak překvapivé nebo dokonce směšné. Zkrátka nechtěli, aby cizí lidé nějakým způsobem zvěčňovali to, co považovali za nejcennější – je samotné. Navíc, něco z tohoto poetického smýšlení bychom mohli aplikovat v našich životech i my. Nejde o žádné vytváření tajemna a budování představ o nás samotných, které nikdy nebudeme schopní naplnit. V první řadě by nám mělo být motivací, abychom zachovali to, co je pro nás nejcennější, to, o co nás nikdo nemůže připravit, pokud ho nenecháme. Otázkou tedy zůstává, proč si své soukromí, tedy naše byty, vzpomínky, naše nahá těla a tetování na tajných místech – nestřežíme o něco víc?

Snad za to může hlavně potřeba být si s někým opravdu blízko. Právě tu je kvůli neustále se zvětšující propasti v opravdové lidské komunikaci čím dál tím těžší naplnit. Možná za tím stojí i naše nevědomost, kterou vždy prokáže až čas. Když se nám totiž v životě opakovaně povede pustit si do své osobní zóny lidi, u nichž tohoto kroku časem litujeme, uvědomíme si, že by občas bylo opravdu lepší trochu zvolnit a nezpřístupnit všechno hned. Nastavit hranice tam, kde nám možná i vlivem dobry bolestně chybí. Protože ač se to tak na první pohled nemusí vypadat, přílišným a předčasným odhalováním našeho soukromí můžeme ve výsledku ublížit nejen našim nově vznikajícím vztahům.