Sexuální násilí nepřišlo s imigranty, bylo tu už dřív

Všichni, kdo mají alespoň ponětí o tom, co je sexuální násilí, asi nevěří svým vlastním očím, pokud se jim dřív nezalévají slzami vzteku. Vyobrazení násilí na kolínském nádraží jako ojedinělé události, jako výjimky, která uhodila z neznáma na „starý dobrý Německo”, přinejmenším škodí postiženým stejně, jako škodí zaměňovat sexuální obtěžování s flirtem: je to princip, který sexuální násilí trivializuje. Najednou v médiích všichni mluví o „rape culture” – myslí tím asi „rape culture” i jinde, v Tunisku nebo v Indii, protože pachatelé na Silvestra podle svědků „vypadali jako Arabové nebo Severoafričané”. Pointou je, že prostě nebyli bílí. Německá policie ohlásila, že je „nepravděpodobné”, aby se podařilo dosvědčit individuálním pachatelům konkrétní trestné činy. Tudíž je nejisté, „jestli v případě kolínských útoků půjde jen o jeden typ obvinění.”

Fakt, že naše společnost a její instituce nemají takovou pozici, aby ochránily poškozené a postavily pachatele před spravedlnost, není žádným překvapením. A není to zajisté kvůli faktu, že by se sexuální násilí v Německu nevyskytovalo už dříve. „Rape culture” už tu nějaký čas funguje. Termín popisuje společenství, v němž jsou sexuální násilí a znásilňování mohutně rozšířena a dosti tolerována.

Videos by VICE

Lidé sexuálně útočí a znásilňují při každé větší příležitosti v zemi, ať už jde o Karneval, nebo Oktoberfest. „Vydat se sama na záchod je jak procházet uličkou hanby. Za těch pět metrů si můžete být jistá, že vás obejmou tři neznámí opilci, dvakrát vás někdo plácne po zadku, někdo vám bude upřeně zírat do výstřihu a ostatní vám do něj schválně vylijou pivo,” píší autorky Karoline Beisel a Beate Wild v roce 2011 v Süddeutsche Zeitung. Mimochodem, „když protestujete, jste děvka.” Na Oktoberfestu dojde každoročně v průměru k deseti znásilněním. Odhadovaný počet nenahlášených případů je asi 200.

Pod hashtagem #aufschrei (výkřik) byly sdíleny zkušenosti se sexuálním násilím; mnoho žen se setkalo s oslovením „děvko” nebo osaháváním v metru, pronásledováním až k domu, znásilněním přáteli nebo někým z rodiny i s tím, že jim policie nic z toho nevěřila. A jak na to reagují politici? Šlo přece jen o pár mužů a jejich neúspěšné snahy o flirt. Ženy by se neměly chovat provokativně, měly by takové snahy ze strany mužů chápat jako kompliment. Koneckonců si za to můžou samy.

#aufschrei nebyl reakcí na článek „Der Herrenwitz” v magazínu Stern. Postoje pod #aufschrei neměly ani co do činění s Rainerem Brüderlem (německý politik sexista, o němž článek ve Sternu je). #aufschrei je kampaní, v níž ženy popisovaly své každodenní zkušenosti se sexismem a sexuálním násilím. Byla to svobodná příležitost pro každého diskutovat o věcech, které jsou běžně tabuizované anebo jsou dokonce považovány za normální. Kdo si ještě dodnes myslí, že #aufschrei byl útokem proti Brüderlemu, je přinejmenším dezinformovaný a chce hodit ženský aktivismus do jednoho pytle s militantním feminismem, který se dokáže dobře rozčilovat nad jakýmkoliv nesmyslem, ale už většinou neřeší bezpráví.

Feministky kritizovaly během roku německou společnost za to, že o sexismu a sexuálním násilí, které se denně děje, nemluví dostatečně. A že přesto, že disponuje tak velkým makrosociálním systémem, je jí zatěžko zapříst na toto téma veřejnou debatu a navrhnout nějaké řešení.

Veřejná debata je dnes diktována tím, co se v Kolíně přihodilo, nespočet obyvatel vyjadřuje svou sympatii s oběťmi a touží postavit pachatele před soud. A teď se lidé se svým zúženým pohledem na svět vážně ptají, jak to, že „aufschrei” nevypovídá nic o tom, co se stalo v Kolíně?! Zprávy z Kolína měly zpoždění a svátky také v informačním toku udělaly své, ale tvrdit, že by lidem, kteří doposud roky bojovali proti sexismu a sexuálnímu násilí, bylo jedno, co se stalo v Kolíně i jinde, je urážející.

Realita v Německu

Zkušenosti sdílené pod hashtagem #aufschrei se shodují s tím, co německé statistiky o situaci vypovídají. Podle studie „Životní situace, bezpečnost a zdraví žen v Německu,” která byla založena na výsledcích testování 10 000 žen otázkami ohledně zkušeností se sexuálním násilím v roce 2004, zažilo 13% z nich sexuální zločin v různých podobách. Skandální je, že jen 8% těchto žen někoho obvinilo. Pokud zahrneme více takových případů, pak průměr klesne až na 5%. To znamená, že neuvěřitelných 95% žen v Německu, které zažijí sexuální násilí, nenahlásí svůj problém na policii.

Není to jen shoda okolností, protože oběti sexuálních zločinů se vystavují v případě žaloby na policii vysokému riziku. Mohou být označeny za lhářky/lháře; pachatelé nejsou z 87% případů usvědčeni. Ale v médiích se raději zdlouhavě mluví o křivých obviněních, ačkoliv představují jen okrajový problém: záleží na místních statistikách, v Německu je jich zaznamenáno okolo 3 až 5%.

To, že je nakonec usvědčeno ze sexuálního zločinu tak nízké procento obviněných, je ovlivněno samotným německým právem, které v těchto případech hodnotí postoj a chování oběti. Jinými slovy, aby byl pachatel obviněn, oběť musí dosvědčit, že měla k násilí odpor. Tohle je naprosto absurdní požadavek, který je založen na mnoha předsudcích o tom, jak k sexuálnímu násilí dochází. Jen si představte, že k dosvědčení krádeže by bylo třeba, aby se poškozená osoba proti zločinu bránila adekvátně. „Sorry, tu peněženku jsi nedržel dost pevně, můžeš si za to sám.” Rada ženám kolínské starostky, Henriette Reker, která říká, aby se během Karnevalu držely od cizinců dál na délku paže, je založena na stejném principu.

Tento požadavek a především jeho původ jsou součástmi „rape culture”, součástí předpokladů o tom, jak se děje násilí a znásilňování, o tom, co znamená sex a jak se chová „skutečná” oběť. A jsou to tyto druhy požadavků, které potenciální pachatele chrání. V takové záležitosti je úplně irelevantní, jaké barvy kůže nebo jakého vyznání pachatel je. S tím, co se stalo v Kolíně, budeme muset čelit tomu, jestli je možné sexuální útoky, které se udály, vyšetřovat tak důkladně jako krádeže, které se objevily ve stejnou dobu. K datu 6. 1. podle Zeit Online podalo žalobu 90 žen, 75% z nich se potýkalo se sexuálním obtěžováním. Dvě ženy jsou oběťmi znásilnění.

Co je třeba podniknout

Sexuální násilí se děje ve všech sociálních vrstvách, děje se neustále a každodenně, na různých místech a může se přihodit lidem různého pohlaví. Většina případů se stále týká žen. Tímto nechceme relativizovat události, které se na Silvestra v Kolíně a jinde přihodily. Musíme především doufat, že postiženým bude poskytnuta dostatečná pomoc, aby překonaly trauma té noci.

Pokud bychom se chtěli bavit o tom, co se té noci stalo, měli bychom tak učinit v celém kontextu „rape culture”. To zahrnuje kritiku většiny reportáží na toto téma, které mluví o „sexuálních ganzích,” „sexuálních útocích” a „sexuální lůze”. Termíny jako tyto zastiňují aspekt síly, který sexuální násilí definuje.

Každopádně debata pod hashtagem #aufschrei nikdy neskončila. Nyní máme příležitost ji otevřít veřejně a konečně začít mluvit o souvislostech mezi sexismem a sexuálním násilím a navrhnout, co pro to jako společnost můžeme udělat. Důležité je, že tyto problémy se týkají celé společnosti, nejen určité skupiny lidí, například muslimů.

Nikdo tu nepopírá, že imigranti nebo lidé islámské víry nepáchají sexuální násilí. Ale takové jednání, jako by jenom oni byli viníky sexuálního násilí, nebo tvrzení, že jejich kulturní zázemí je k násilí doslova naprogramovalo, zatímco my bychom si vymýšleli různé další omluvy a omlouvali zločiny německých lidí, jen rozněcuje rasistické nálady. To naše problémy nevyřeší. Zneužívání problému ženských práv a feminismu pro rasistické účely nemůže být výsledkem debaty o rovnosti práv v Německu.

Ale jaká jsou možná řešení? Součástí vzdělání by mohl být úvod do gender studies. Ještě dnes se některým vychovatelkám a vychovatelům v mateřských školách říká, že by si dívka neměla stěžovat, když ji chlapec uhodí, že je to jen jeho způsob, jak jí dává najevo svůj zájem. Je vidět, jak brzy genderové stereotypy vstupují do hry.

Posílení řad žen pracujících v poradenských centrech a domovech pro ženy je překonané a nefunkční. Pracují totiž velmi často jen s omezenými financemi, často dobrovolničí a jsou pod tlakem z existenčních důvodů a čelí narážkám, že to jsou hysteričky nesnášející muže. Jestli by z tohoto příběhu mělo něco dobrého vyplynout, měla by se tato profese více finančně podpořit. Tak, jak je potřeba podpořit usnadnění přístupu obětí sexuálního násilí k terapiím.

Navíc by si policie měla více uvědomovat přítomnost takového násilí ve všech formách. Například při Oktoberfestu, Karnevalu nebo jiné větší akci. Měla by být navržena úprava německého práva, pokud jde o sexuální násilí a znásilnění. 1. srpna 2014 výsledky zaznamenal Council of Europe’s Convention (tzv. Istanbul Convention) o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Německo je nemohlo ratifikovat kvůli svým nedostatkům jak v rámci trestního stíhání, tak v rámci ochrany obětí a jejich odškodnění.

Nejjasnější věc, která z debaty o kolínských útocích vyplývá, je, že Německo se potýká s problémem rasismu a sexismu. Oba dva jsou ve společnosti hluboce zakořeněny a nebyly sem importovány zvenčí. Měli bychom se odvrátit od kultury definované příkazem a stát se kulturou diskuze. Přibližme se těm, kteří uznávají vzájemnou dohodu a respektují limity. A týká se to všech, protože jeden sexuální útok je víc než dost. Nehledě na to, kde se stal a koho se týkal.