Rozhovor s Oscarem Niemeyerem

Oscar Niemeyer patří na velice krátký seznam lidí, kteří navrhli a postavili celé město. Dokonce světovou metropoli. Jistě, Haussmann dodal Paříži její dnešní pohlednicovou podobu a Wren přebudoval Londýn po velkém požáru (nenechal všechno znovu postavit ze dřeva – dobrá úvaha!). Nemuseli se však potýkat s chybějící předlohou, na niž by mohli svou prací navázat. Tato města byla plně funkčními metropolemi dřív, než do nich výše zmínění pánové začali šťourat. Naproti tomu Niemayer si vzal prázdný flek na brazilském venkově a o čtyři roky později (za asistence Lucia Costy) na něm vyrostlo hyperfunkční hlavní město. Jmenuje se Brasilia a jeho tvar připomíná letadlo nebo motýla nebo ženu (ačkoli Niemayer prohlašuje, že to žena není). To bylo před 50 lety a od té doby se Niemeyer ještě nezastavil. Každý den až do jeho smrti pro něj znamenal navrhnout nějakou budovu. Nedávno se oženil – v bujarém věku 98 let – a ve svých 100 letech se dostal do problémů, když chtěl v Brasilii provést radikální změny.

Život trvající více jak století mu dodal potřebnou perspektivu a tak tvrdí, že „architektura nemůže poskytnout smysl života“. A když vám chlápek, který z ničeho postavil celé město, říká, že nikdo není v tomhle životě důležitý, začnete mít strach, že nic, ani ten nejmenší úspěch, kterého jste dosáhli, nebude pro ostatní nic znamenat. Nikdy. Tenhle rozhovor jsme s ním pořídili před nějakou dobou u něho v ateliéru.

Vice: Kde se vzal váš zájem o architekturu?
Oscar Niemeyer: Myslím, že mě k tomu nasměrovalo kreslení. Pamatuji, že když mi bylo deset, rád jsem kreslil jen tak prsty do vzduchu. Když se matka ptala „Co to děláš, kluku?“, já odpovídal: „Kreslím.“ Ve vzduchu jsem mohl kresby dělat a opravovat je. Teď uvažuji jinak. Architekturu mám v hlavě. Jsem schopný udělat projekt, aniž bych použil tužku. Dokážu si představit místo a představím si i projekt, který na něm chci udělat. Přemýšlím nad všemi možnostmi.

A jak jste se dostal k vybudování Brasilie?
Brasilií mě pověřil prezident Juscelino Kubitschek de Oliviera, který mě předtím najal, abych navrhl kostel Pampulha v Belo Horizonte. Pamatuji si na moment, kdy Juscelino rozhodl o vybudování Brasilie. Přišel do mé kanceláře a řekl: „Oscare, udělali jsme Pampulhu a teď postavíme nové hlavní město.“ Tak začalo brasilijské dobrodružství.

Celé město bylo postavené tak rychle.
Věděl jsem, že máme málo času, ale tento fakt neměl vliv na to, že bych navrhoval architektonicky jednodušší stavby. Když jsem například stavěl palác Alvorada, vytvořil jsem zakřivenou klenbu a sloupy – věci, které nikdo předtím nepostavil.

Řekl jste, že vaše architektura usilovala o nové tvary a formy. Co tím myslíte?
Nedělali jsme architekturu takovou, jako chtěl Bauhaus – tedy čistě užitkovou. Architektura musí být půvabná. Aby byla uměleckým dílem, musí ohromovat. Hodně jsem pracoval. Tady i v Evropě je spousta mých prací a já se vždycky snažím přinášet nějaké překvapení a krásu.

A postoj Bauhausu byl na vás moc studený.
Architektura nemůže být bauhausovská ve smyslu „stroje na bydlení“. Architektura se musí rodit z ničeho, nesmí být ovlivňovaná. Kdysi mi jeden velmi chytrý architekt řekl: „Neexistuje moderní nebo stará architektura, je pouze dobrá nebo špatná architektura.“ Nevnímám teď architekturu jako něco, co zachrání svět, ale myslím, že architekt musí číst, musí být vzdělaný. V naší kanceláři máme například pětiletý kurz, do nějž dochází učitel přednášet o filozofii a kosmu. Vědění obohacuje.

To je dost nezvyklý způsob, jak vést architektonickou kancelář.
Mě zajímá život. Myslím, že ten je důležitější než architektura. Myslím, že důležitá je taky vzájemnost. Pamatuji, jak se mě jeden novinář zeptal: „Oscare, jaké je vaše nejoblíbenější slovo?“ Řekl jsem: „Vzájemnost.“

A architektura není vaše oblíbené diskusní téma?
Když mluvím o architektuře, mám chuť změnit téma. Zajímají mě otázky života a lidské existence.

Niemeyer nám nechtěl prozradit nic o své proslulé zbožné úctě k ženám—ani o zlatém penisu, který údajně koupil své manželce. Ale byl velice laský, když nám poskytl tyhle kresby ze svého osobního archívu.

Tak změňme téma. Pojďme si povídat o ženách.
To je skvělé, že mluvíte o ženách. Žena je základ. Jeden novinář se mě zeptal: „Oscare, co je to život?“ Já řekl: „Život je žena po vašem boku.“ A je to pravda. Můj výborný přítel Darcy Ribeiro, který byl pro brazilskou společnost velmi významným učencem, řekl, že žena je prapočátek.

Vždycky jsem slýchával, že křivky v architektuře vychází z ženských křivek.
Ne. Když máte dóm s volným prostorem, velkorysým prostorem, pak chcete ty nejlépe vypadající křivky. Někdy se stane, že se shodují s ženským tělem, to ale není náš cíl. Chceme ryzí formu, nezvyklou formu, která navazuje na výpočty a dodá projektu výjimečný dojem.

Ale já jsem předpokládal…
Ne. To nemá co dělat s ženou. Formy vycházejí z ničeho.

Kreslíte si ještě?
Ó ano, velmi často.

Co si kreslíte v posledních dnech?
(Ukazuje nám kresby) Tak třeba tohle je divadlo v Buenos Aires. Křivky jsou nezvyklé. Ještě nikdy předtím jste neviděl tvar, jako je tenhle. Má nižší zastřešení, které kopíruje hlediště a vyšší kupoli, která zase kopíruje jeviště. Mohu skromně prohlásit, že jste předtím nic takového neviděl.

Jaké je podle vás kulturní ovzduší v dnešní Brazílii?
Brazílie je významná. Brazílie se rozvíjí. Nacházíme se v bodu, kdy existuje naděje. A daří se nám – Brazílie se hájí, organizuje, prezident je přítel národa. Je to pracant, reaguje na každé vměšování ze zahraničí, chrání naši samostatnost.

Jaké další projekty máte v hledáčku?
Tak, tohle je náměstí, které chci v Brasilii postavit, protože náměstí každého hlavního města má být velkolepé. V tomhle trojúhelníkovém památníku jsou první dvě patra určená k stálé výstavě o pokroku země. Trojúhelník pokračuje a proměňuje se, až se z něj stane tenhle 100 metrů vysoký monument, a pak je tu jiný menší, kterým náměstí končí.

Slyšel jsem, že tenhle projekt vzbudil polemiku.
Byl kolem toho rozruch, jestli to nezmění brasilijskou scenérii. O tohle ale vůbec nejde. Města se odedávna měnila. Ve Francii se změnilo hodně věcí, ve Španělsku se města rozrůstala směrem k moři, protože to byl přirozený vývoj. Kdyby ustrnula města v Brazílii, nikdy bychom neměli bulváry, které stvořil Mayor Passos tím, že přesekl město na dvě půlky. Úpravy probíhaly vždy.
Někteří lidé ale začali požadovat to, aby bylo město „chráněné“, což považuji za hloupost. Město nemůže být chráněné. Vždycky přijde nějaká lepší myšlenka, která do něj musí být zakomponovaná. Jako vtip jim připomínám, že pokud si myslí, že nic nelze měnit, pak nemohou vůbec uvažovat o budoucnosti, protože budoucnost je přirozená produkce a změna všeho existujícího. Až ledy na pólech začnou ještě víc tát, k čemuž může dojít, bude muset každé město na pobřeží přehodnotit svou existenci. Je to něco, co vychází z přírody – všechno se mění. A nestane se to za 100 let – může k tomu dojít v následujících 20 či 30 letech. Ledové masivy mohou roztát za deset let. Příroda je nepředvídatelná.

To jsou vážné obavy.
Dnešní architektura a urbanismus si musí být vědomy problémů vývoje, které tato planeta vytváří. Jestli hladina oceánů stoupne příliš vysoko, každá budova a střecha se budou muset stát místem pro pastviny a pěstování plodin. Příroda změní urbanismus a architekturu. Architekt se musí rozhlížet po všem, co se děje. Teď i v budoucnu.

Nejsou ale pro architekturu důležité i společenské problémy?
Architekt musí myslet na to, že svět by měl být lepším místem pro život. Tady v Brazílii je stále válka mezi třídami. Takže je důležité, aby architekt přemýšlel nejen o architektuře, ale taky o tom, jak architektura může řešit problémy světa. Co se změní, aby byl svět lepším místem? Domy budou jednodušší. Nebudeme mít ghetta ani paláce. Divadla, muzea a stadiony budou větší, aby si je mohli užít všichni. Chudí lidé dnes architektuře nerozumí. Dívají se na ni z dálky. Budou však alespoň chápat, že architektura, kterou dělám, je hezká, protože skýtá rozmanitá překvapení.

Takže architektura je taky politická.
Architekt musí být vždy politický. Musíme si navzájem pomáhat – vzájemnost. To ostatní je nic. Když se podíváte na vesmír, jste tak malý, tak nevýznamný. Musíme být skromnější a nemyslet si, že jsme důležití. Nikdo není důležitý.

Máte rád fotbal?
Samozřejmě. Když mi bylo deset, chyběl v jednom juniorském týmu hráč, a tak mě přizvali. Bylo mi deset, když jsem běhal po fotbalovém hřišti. Představte si to! Můj dědeček taky hrál – za Fluminense. Hrával jsem fotbal na ulici i na pláži. Každé léto jsme si pronajali dům na Copacabana a jednou jsme si pronajali dům na místě, kde teď stojí tahle budova. Pamatuji si, jak jsme chodili na pláž v šest hodin ráno, abychom viděli připlouvající lodě a lidi, kteří na pobřeží kupovali ryby. Nebe bylo ještě rudé, lodě se právě objevily. Jejich obrysy…

Narodili jsme se na pláži. A fotbal byla radost. Stále je. A hrajeme ho opravdu dobře. Je to jedna z věcí, kterou dělají Brazilci opravdu dobře – hrají fotbal.

Jaký je váš denní režim?
Přijdu sem okolo 10. hodiny. Obvykle dorazí někdo z tisku, národního i mezinárodního, a já ty lidi přijímám. Jsou podobní jako vy. Mluvím o čemkoli, co mě zajímá, pokaždé opakuji, že architektura není všechno, že důležitý je život, že musíme být slušní, bratrští, tohle všechno. Odpoledne přijdou mí přátelé, mluvíme, drbeme, užíváme si to. A v noci jdu domů. To je můj soukromý život.

A hodláte pracovat tak dlouho, jak jen budete moct. Je to tak?
Dokud budu moci, budu pracovat. Od rána do večera přemýšlím o architektuře a politice a potkávám přátele, kteří ke mně chodí a diskutují o tom všem. Chceme říct mladým lidem, že život je důležitější než architektura, důležitější než cokoli jiného. Život znamená poznání, jak se chovat, znamená zažívání radosti z přátelství a poctivosti. Tak to je. Z vyššího pohledu ale ani život není důležitý. Neříkám, že je to hrozné, ale že je to něco, co nám určil osud.