Za časů Raye Bradburyho se upíraly tisíce očí k nebi s nadějí a touhou po dobrodružství. Rakety voněly benzínem, Venuše byla blízko a všecko ve sci-fi knížkách fungovalo na jednoduchých fyzikálních principech, srozumitelných školákům druhého stupně.
V té době byla řada zvířat vystřelena na oběžnou dráhu, aby se mohla na vlastní oči přesvědčit, že Země vypadá jak velká borůvka. 12 lidí se prošlo po Měsíci, někteří z nich se po jeho pustém povrchu vozili v podivném autě. Nikde nečekalo fantastické dobrodružství, leda boj o holý život.
Videos by VICE
Žádné seznámení s mimozemskou entitou ani bujná vegetace zvoucí k prozkoumání se nekonala, jen prach a kamení. Bradbury zemřel.
Sonda Voyager 1 letící od roku 1977 chladným a temným vesmírem se stala příslovečným výkřikem do tmy.
Když v lednu roku 86 explodoval Challenger, jakoby se s první učitelkou na palubě vypařili i všechny sny, co lidé o cestování do jiných světů kdy měli.
Se stavbou obřího urychlovače částic a teorií superstrun přichází vidění světa tak odlišné od toho newtonovského, že mu bez tří doktorátů z Harvardu těžko porozumíte. Bohužel je tím i strašně omezena naše fantazie.
Údajně se znalosti lidstva o vesmíru každý rok minimálně zdvojnásobí. Což je v podstatě jedno, jelikož se ukazuje, že lítáme sami na nějakém šutru uprostřed nekonečného nic, které v naději pozorujeme Hubbleovým teleskopem.
Pojízdní osamělí roboti pročesávají povrch Marsu, ale vypadá to, že nám žádné další kamarády nenajdou. Jsme sami.
Člověk je nakonec vždycky sám. I když vlastně tu s námi žije ještě Miley Cyrus nebo Sinead O’Connor . A to je možná ono – jednoduchá přímá úměra.
Oč je naše kritika a zklamání v lidském pokolení větší, o to víc toužíme po existenci nějakých zázračných zelených mužíčků, kteří jsou ve všem lepší než my. Které bychom mohli následovat, napodobit. Hlavně teda v technologiích, protože jsme momentálně všichni na Zemi strašný materialisti. A oni pořád nepřilétají… A my čím víc o světě mimo naší planetu víme, tím víc tušíme, že bychom už neměli upírat pohled k nebi. Tamní prostředí je pro nás nehostinné, jak mistrně ukázal ve filmu Gravitace režisér Cuarón.
Možná máme spíš stočit náš pohled dolů k našim nohám, k Zemi, po které můžeme chodit. Třeba udělat něco pro to, aby v oceánu nevznikaly ostrovy z plastu, aby každý den nemizelo x hektarů deštného pralesa. Tyhle zázračné věci jako živý oceán nebo strom totiž nikde jinde nejsou, stal se zázrak a my se směli narodit na jediným šutru široko daleko, kde jsou podmínky pro náš život!
Zároveň nás ale stresuje (hlavně teda Sinead), že Miley nám JI už brzy ukáže. Ukáže nám JI, ale my JI nechceme vidět! Jenže stane se to, je to nevyhnutelný. Už teď bylo to body nesnesitelně vykrojený. A nepůjde tomu uniknout – až to udělá tak JI všichni uvidíme. A vědci v LHC v Ženevě tušej, že ne jejich urychlovač, ale kalhotky Hannah Montany ukrejvaj černou díru. A černá díra, jak známo, všechno vcucne do sebe a naše planeta bude v p-či!
A teď co, když není kam jít do vesmíru a na Zemi hrozí katastrofa obřích rozměrů?
Mám řešení: Neexistuje nikdo, kdo by mohl přemluvit Miley, aby JI neukázala. Až na ni samotnou. Je teda potřeba, aby se obnažení pohlavních orgánů začalo jevit Miley Cyrus jako běžná nudná věc, kterou dělá každý. A proto to “rebelsky” neudělala a naše města byla uchráněna “vcucnutí dovnitř”! Je potřeba, aby viděla nějaké o několik generací starší ženy, které to běžně dělají. Nějaké ženy, které jsou podle ní totálně mimo, které nerespektuje.
Tady vstupuje do hry Sinéad O’Connor.
Američané ji musí ve jménu světového bezpečí přesvědčit, aby ukázala to, co Tereza Pergnerová nebo Diana Kobzanová. A Sinéad to udělá, protože už je jinde. Ví, co je důležitý, a ví, že je v sázce celá planeta. Taky jí asi zalichotí, že vláda chce spíš vidět tu JEJÍ, než TU nějaký dvacetiletý holky. Ukáže JI, vědci v LHC jsou si stoprocentně jistí, že Sinéad tam černou díru nemá, takže to bude ok. Miley to uvidí v TV a na protest vstoupí do kláštera. Mise splněna. Nebezpečí zažehnáno.
Sinéad vydělá na právech za přímé přenosy obrovský peníze, rozhodne se jako dobrovolnice letět se soukromou společností na Mars, kde ji okouzlí úžasná bytost jménem Curiosity. Stanou se hvězdným párem a super úspěšná reality show o jejich životě “Nothing compares 2U” vysílaná na Zemi bude zároveň financovat jejich pobyt na Marsu. Budou vést intenzivní kampaň za vyčištění oceánů a záchranu deštnejch pralesů a jednou dokonce pozvou novináře pomocí iPadu až do ložnice ve svém modulu.
Na zemi se stanou hrdiny a vzory pro malé děti, které tak opět zatouží letět ke hvězdám.
Stačí vám to? Tím dneska končím.
Autor je výtvarník, jeho aktuální tvorbu sledujte na Facebooku – @JanGemrotVisualArtist
Více textů od Honzy Gemrota na VICE:
Tvůj čas přijde. Budeš čelit samotnému Zlu, a porazíš ho
