Jednou mi z magazínu, kde jsem pracoval, zavolala kolegyně.

„Je tady, ehm, chlapík, co tě chce vidět,“ řekla.

„OK,“ řekl jsem. „Kdo to je?“

„No…“ řekla. „Myslím, že to je, no, vandrák.“

Nebyl jsem v kanceláři. Volala mi na mobil.

„Co?“ řekl jsem. „Vandrák? Jak se jmenuje?“

Vyšlo najevo, že „tulák“ byl Mike Brodie aka Polaroid Kidd aka oslavovaný sedmadvacetiletý fotograf, který vyhrál kupu cen a ohromil všechno od The New Yorkeru po Louvre s jeho krásnými 35mm a polaroidovými fotkami tuláků a cestovatelů. Moje kolegyně byla opravdivá panička ze severu, která vypadala, že si myslí, že každý s trochou mastnoty na rukách je pobuda, takže mě nepřekvapila její chyba, až na to, že o Brodiem zrovna vyšel článek v časopisu, kde jsme pracovali. Vlastně mi předtím říkala, jak moc se jí líbily jeho fotky. Projížděl městem a chtěl pozdravit. Ale ona si myslela, že je to nějaký bezdomovecký děcko.

Svět, který Brodie dokumentuje, je samozřejmě plný ošuntělých poutníků, spoustu z nich potkal během asi dekády, kterou strávil naskakováním na vlaky napříč Amerikou. Projel 50 000 mil – nesčetné cesty sem a tam napříč zemí – a jeho fotky jsou dokumenty toho, čemu Woody Guthrie říkával „těžké cestování“, momentky života nahoře a dole: děti, které jedí ovoce z kontejneru; holky, které se poflakují ve vesnických squatech; zlomené krky; svoboda cestování v posteli v dodávce. Rozedraný kalhoty v jeho nové knize A Period of Juvenile Prosperity, kterou tenhle měsíc vydává Twin Palms, to všechno vyprávějí: kalhoty hodí do vany, voda se zbarví dohněda nahromaděnou špínou, stovky mil mastnoty a špíny se rozpouštějí; kalhoty vyplují na hladinu vody ztuhlé a nafouklé jako tělo.

V těchto dnech žije Brodie v Oaklandu a pořád fotí, ale knížka A Period of Juvenile Prosperity je jeho opus magnum, záznam jeho let na cestách. Zobrazuje život, který většina lidí nikdy nezažije nebo ani o něj zavadí jenom v Brodieho práci. A to potvrzuje jeho status jako reálného a vzácného úkazu: autentický génius bez školy, s úžasným příběhem k vyprávění. Šedesát barevných fotek v knize odkazuje na veliké americké dokumentaristy jako Robert Frank a William Eggleston… i přesto, že když si poprvé asi před deseti lety byl koupit foťák, Brodie nikdy neslyšel o Frankovi nebo Egglestonovi. Jestli jste někdy snili o skákání na nákladní vlak, váš sen nejspíš vypadal dost jako Brodieho fotka.

Ten den, kdy se Brodie objevil v mojí práci, jsem se s ním nesetkal. Když jsem mu volal, už se chystal vrátit se zpátky na cestu. Ale řekl mi příběh o tom, jak když měl svoji úplně první výstavu před sedmi lety, skočil na nákladní vlak a dojel na ni. Na svou poslední výstavu v New Yorku prý už letěl letadlem.