Z lásky k Česku bych rád promluvil o jedné kampani, která k nám přišla ze zámoří, stejně jako třeba brambory nebo aktuálně Orlando Bloom, který dle novinek.cz v Praze natáčí film a teď o víkendu se v kšiltovce procházel po Výstavišti a okukoval tam v rámci Designbloku díla českých designových mágů. Bydlím pár set metrů od Výstaviště, a kdybych to věděl, zašel bych se na Orlanda podívat. Jistě by mi splynul s kvalitním českým designem. Dokonale maskovaný designový Bloom, dokonalé mimikry, lepší maskování než kšiltovka, ty vole, pomyslel bych si, a záviděl bych mu. Ale zpátky k té kampani, která k nám do malého a opruzeného Česka přišla z Orlandovy dokonale přepudrované země.
Reklama
Celé to začalo tím tlustým hollywoodským producentem Harvey Weinsteinem, který si za přísliby rolí nechal platit sexem nebo ještě častěji, jsou-li naše informace přesné, spíše jakousi jalovou formou sexu nesexu, řekněme prostým dívčím civěním. Pokud jsem to totiž správně pochopil, Harveymu se líbilo, když se mohl naložit do vany, načež si striktně vlastnoručně potáhl z pěnovky. Dívky, které chtěly role (jiné než ty toaletní, pro jejichž získání stačilo stočit pohled trochu doprava, chňapnout roli a utíkat z koupelny horem pádem pryč), seděly u vany s rukama v klíně a hleděly na nemilého producenta, dokud se ten vlastnoručně neudělal. Tyhle scény, při nichž king kong Harvey zneužíval svoji moc a drtil v pěstech krom svého penisu i sotva dvacetileté bezbranné květinky, se opakovaly po dlouhé roky, dokonce snad dekády. Nikdo ani muk, zlo mělo zelenou, fuj. Až před pár týdny to na producenta prasklo, celý ten hnus vyplaval z Harveyho vany na povrch, a jak už to tak bývá, rozjelo se to. Pokud dnešní doba má nějaké poznávací znamení, pak je to právě tohle: jakmile se něco stane, využijeme možnosti a rozjedeme to, a to nejen kupředu, ale i do stran, do všech možných stran, dokonce do těch úplně nejblbějších. Může za to samozřejmě mimo jiné i internet a jeho síť, kterou máme tendenci vydávat za síť sociální, ačkoli jde vpravdě spíše o síť-past.Hle, zde tedy rodí se onen slavný hashtag! Až se jednou bude psát historie hashtagů čili naše dějiny, dějiny našich aktů, bitev za dobrou věc, dějiny našich tažení proti všemu, co je špatné a prostě fuj, překonané, pravicové, xenofobní a tak dále, hashtag metoo jistě bude v našich dějinách zaujímat čelné místo. V řadě další pád internetové bastily!Ženy i muži, kteří zažili sexuální obtěžování, začali pod hashtagem metoo sdílet, co je samé v tomto směru potkalo. Potud v pořádku: doba je narcistní, takže ono já, které se za univerzálním hashtagem sebevědomě dere na povrch, je zcela v souladu s docela dobrou dobou. Jinými slovy, jsme natolik zamilovaní sami do sebe, že skočíme po každé příležitosti, v jejímž rámci o sobě můžeme promluvit, i kdyby to, co o sobě říkáme, mělo být skutečné či třeba i jen chtěné trauma. Jak říkám, nic proti tomu, přesně k tomuhle teď sociální sítě přece slouží. Nezatracuji to, dělejme to, když už máme možnost, choďme po přehlídkovém molu a vytáčejme se v bocích, fakt na tom není nic odporného, světové války a jejich hrůzy byly mnohem horší. To natřásání nám de facto prospívá. Pokud se dál budeme takto natřásat, třeba se nakonec skutečně vyhneme dalšímu válečnému konfliktu. Metoo… Ne, to skutečně podle všeho nesměřuje k tomu, že by se z takto samostatných a do sebe zahleděných jednotek měla v dohledné době formovat nějaká nebezpečná armáda. Ono metoo není kolektivistické, přestože to tak čistě z jazykového hlediska může působit. Takže klidně, jeďme si dál samomluvu. Má to hodně bonusů. Každý, kdo se pod hashtagem metoo podělil o svůj zážitek, mohl se koneckonců aspoň na chvíli cítit chtěný, a vlastně i tak trochu jako hollywoodský herec či herečka.Duch doby prostě velí, že o všem je třeba mluvit, a implicitně k tomu podotýká, že mluvením se mnohé spraví. Freudovská doba. Mluvit a spravit. Možná je to správná teze, možná ne. Kdo z nás to ví?Nevíme. Pokud by si dnešní člověk moderního Západu měl něco dennodenně opakovat, pak je to tahle docela lehce verifikovatelná pravda. Nevíme. Nemáme křišťálové koule, neznáme jasnou cestu kupředu. Nevíme, jestli kampaň metoo věcem pomáhá, nebo zda jim na nějaké jiné úrovni třeba i škodí. Nevíme. Jediné, o čem můžeme do určité míry závazně mluvit, jsou viditelné následky, zcela konkrétní rezultáty. A přesně v tomhle momentu se z kampaně metoo, která byla původně čistě sebestředná a dejme tomu neškodná, stává cosi problematického. Ukazuje se, že lidé mají chuť natřásat se nejen ve statusech za hashtagem metoo, ale i dole v komentářích. A ať se snažím sebevíc, v těch výsledcích, které jsou všude kolem nás v komentářích třeba na Facebooku, nevidím, že by kampaň metoo nějak přispěla k celospolečenskému smíru, naopak. Zdá se mi, že to jediné, čeho se měřitelně kampaní metoo dosáhlo, je naservírování další porce agresivity, mužského i ženského šovinismu, neporozumění a dnes už téměř všeobecného pohrdání. Všechny ty nechutné hádky, agresivní muži, rafání se ženských s mužskýma. Stálo to za to? Je to cena, kterou musíme zaplatit, aby… Co vlastně? Aby jednou… Co vlastně? Až neuvěřitelně silně to připomíná někdejší komunistický či socialistický narativ: dnešek je třeba přetrpět a pokrýt třískami, aby jednou… Co vlastně?Metoo! Já, já za každou cenu. Zní to jako třída plná šprtů. Odhaduji, že další hashtag už půjde přímo k věci a bude znít: me, only me.