Jak jsem stopovala vlky a nenašla ani hovno

Protože pocházím z Krušných hor, zaujaly mě před rokem zprávy o tom, že zde byla oficiálně potvrzena přítomnost vlků. VLKŮ? Oni se v Evropě pohybují i jinde než v nekonečných liduprázdných lesích někde na severu? Později jsem ještě víc zpozorněla, protože jsem se dozvěděla, že moje dlouholetá kamarádka Štěpánka Kadlecová, odjakživa velká milovnice Krušných hor, je koordinátorkou zdejšího monitoringu (stopování) velkých šelem. Tohle stopování provádí tzv. vlčí hlídky skládající se z především dobrovolníků Hnutí DUHA Olomouc spadající pod Hnutí DUHA. Abych vůbec pochopila, co všechno monitoring a práce dobrovolníků obnáší, vydala jsem se jednu listopadovou sobotu do terénu.

Můj jednodenní výlet do krušnohorské divočiny začíná v hostelu Štěpánky v městečku Vejprty, kde setkání vlčích hlídek a školení dobrovolníků pořádá od letošního ledna. Jak ale zjišťuju, dobrovolníci se začali víc hlásit až letos na podzim: „Akce jsem vždycky vypisovala asi jednou do měsíce, ale počítala jsem už dopředu s tím, že se nikdo nepřihlásí, naštěstí se to poslední dobou začalo zlepšovat a je nás víc. Je super, že díky tomu ve stejnej čas zmonitorujeme mnohem větší území.“ Takže tahle konkrétní akce, které se během pátku, soboty a neděle zúčastnilo 11 dobrovolníků včetně mě, se dá brát jako hodně úspěšná.

Štěpánka přítomné rozděluje do tří skupinek, kterým přiřazuje jednotlivá území, a ještě počítá s dalšími dvěma lidmi, kteří by se měli přes svoje území na konci dne dostat do Vejprt. Já jsem v týmu se samotnou koordinátorkou, jejím psem – „skorovlkem“ Baklym, jak mu sama říká (údajně je totiž křížencem československého vlčáka a vlka), a dobrovolníkem Tomášem. Přestože se jedná o stopování vlků i rysů, tady v Krušných horách se rysové vyskytují opravdu jen sporadicky.

O monitoringu vím pár základních věcí, ale ještě než vyrazíme na cestu, dozvídám se další fascinující informace. To, že nezbytnou součástí sesbíraného důkazního materiálu o přítomnosti vlků (neboli pobytových znaků) jsou jejich výkaly, už vím, protože jsem slyšela pár historek – třeba tu o prvním rande a termotašce plné zmrzlých hoven. Ale že se tenhle důkazní materiál musí častokrát ještě očichávat, to mi teda doslova bere dech. Dá se tak určit třeba rozdíl mezi rysem a liškou, či vlkem a psem. Kromě toho mi můj tým trochu pokazí nadšení z celé akce, když mě upozorní, že cílem monitoringu rozhodně není vidět vlka, ale najít jeho pobytové znaky, tedy stopy, výkaly či kořist.

No nic, beru tohle všechno na vědomí a vydáváme se na cestu autem k několik kilometrů vzdálené vesnici Pstruží. Po cestě se vyptávám dál – zajímá mě hlavně, jak dlouho se tady vlci objevují, a mám na mysli hlavně období před oficiálním potvrzením jejich výskytu. „Vlci se tu vyskytovali i dřív, ale třeba dva roky se nikde nic neobjevilo, a pak se zachytil vlk na fotopast nebo někdo nahlásil stržený ovce. Oficiálně se pobyt vlků tady v Krušných horách potvrdil v srpnu 2016, kdy farmářovi v Abertamech strhli asi pět ovcí.“ Právě v té době sem jeli zástupci Hnutí DUHA Olomouc na setkání s místními obyvateli, farmáři a myslivci. Na jedné z pořádaných besed byla i Štěpánka. „Vyděsilo mě, že hrozně moc lidí se vlků pořád bojí. Taky někteří myslivci byli vyloženě proti vlkům, kdy jeden přímo řekl, že když nějakého uvidí, tak ho stejně zastřelí, protože mu to nikdy nikdo nedokáže.“ Takže jí to nedalo a rozhodla se pomoct ochraně zdejších šelem tím, že se stane dobrovolnicí. To jí ale nevyšlo hned, protože všechna úvodní školení už byla obsazená nebo měla po termínu. Nicméně pár dní po besedě se jí ztratil milovaný Bakly, kterého měla teprve krátce. Tři týdny tak měla „akční dovolenou“, jak to sama nazývá, a získala spoustu nedocenitelných zkušeností se stopováním, protože Bakly prokázal svoje vlčí chování a nedal se jen tak najít. Především díky tomuto zážitku se naučila velmi dobře číst terén a stopovat. Láska k přírodě, a hlavně k vlkům, jí nakonec dopomohla u Hnutí DUHA Olomouc nejprve k dobrovolnické práci, a pak dokonce k zaměstnání na půl úvazku.

Ptám se také Tomáše, jak se k dobrovolnictví dostal. „Úplně primární důvod, který mě k téhle činnosti dovedl, bylo zjištění, že myslivci údajně střílí velký šelmy, protože jim plaší zvěř, což mě naprosto zvedlo ze židle. To jsem si říkal, kde to jsme, aby se z takovýho důvodu zabíjely velký krásný zvířata. A dokud já tady budu, tak i ty zvířata tady prostě budou,“ směje se.

Konečně přijíždíme na místo, odkud se vydáváme do kopců (o den později se dozvídám, že jsme zvládli asi 20 km a 1000 m převýšení). Podle svých slov se Štěpánka snaží chodit po celých Krušných horách. Někdy dostane hlášení od místních či výletníků, že našli stopu nebo viděli vlka, tak to musí prověřovat. A když jsou někde pobytové znaky intenzivnější, jezdí tam monitorovat častěji a případně umisťuje také fotopasti. Její práce není až tak romantická, jak by se mohlo zdát – většinou chodí do terénu čtyřikrát až pětkrát týdně a nachodí přitom asi deset až dvacet kilometrů. Její plán na tento rok je projít důkladně každý mapovací čtverec celých Krušných hor minimálně dvakrát, což rozhodně není nic jednoduchého, ale naštěstí se do toho počítá i práce jejích hlídkařů. Po soustředěné práci v terénu následuje ještě administrativa, která obnáší zápis údajů do systému – jaké bylo počasí, přesná trasa, teplota, jaký byl povrch, jestli se našly nějaké pobytové znaky, zda byla zaznamenána nějaká nelegální myslivecká činnost či jiná nelegální činnost, nebo jestli se našly stopy jiného vzácného druhu (zde např. tetřívka a jeřábka). Tohle všechno se pak vyhodnocuje. No ve výsledku je to opravdu hora důležité a nezbytné práce.

Kromě toho, že půlku trasy půjdeme do kopce, nás hned na začátku překvapí několik vyvrácených a popadaných stromů. Největší problém s nimi má chudák Bakly, který netuší, jestli je podlézt, obejít nebo přeskočit. Jsem trochu zaskočená, že jdeme víceméně celou trasu po vyznačených turistických trasách, myslela jsem si, že se v honbě za důkazy o životě vlků budeme prodírat křovím. „Normálně je ten poměr cest a terénu tak padesát na padesát. V zimě chodím převážně v terénu, to se ale pak většinou ujde menší vzdálenost, protože je to fyzicky o dost náročnější.“ Tomáš dodává, že vlčí hovna v létě často nachází na asfaltkách, „mají třeba rádi cyklostezky nebo i křižovatky, protože si tak značí území,“ vysvětluje. Jeden takový krásný dáreček nacházíme přesně uprostřed cesty do děsného krpálu, ale i já podle velikosti poznám, že rozhodně není vlčí. Chvíli se v tom povrtáme klacíkem, jestli náhodou nejde o rysa, protože obsahuje štětiny divočáka, ale Štěpánka konstatuje, že jde jenom o lišku, takže zklamaně šlapeme dál.

Když už jsme na tohle téma zase narazili, musím se Štěpánky zeptat, co s nimi vlastně dělá, když je najde. „Když je to starý hovno – bílý, seschlý a vymytý, nedá se z něj vytáhnout genetika. Takový sbírám do pytlíku a střádám je v mrazáku. Pak je posílám do Brna na potravní analýzu, která probíhá na Mendelově univerzitě. Třeba v Německu z toho mají skvělý statistiky, překvapilo mě, že u jedný smečky tam tvoří největší podíl potravy divoký prasata, protože místní vlci žerou nejvíc jeleny a srny. Když je hovno čerstvý, rozdělím ho na dvě části – jednu dám do zkumavky s lihem a druhou do pytlíku do mrazáku, ta jde zase na potravní analýzu. Zkumavka se vozí do Prahy do laboratoře na ČZU, kde se dělá genetickej rozbor. Ale i z naprosto čerstvýho hovna je dost složitý vytáhnout DNA. Když se to podaří, dá se určit odkud k nám vlci přišli, případně z jaký vlčí populace asi pochází.“

Čas a kilometry ubíhají a já, i když jsem na to byla předem připravená, začínám pociťovat trochu zklamání, protože nenacházíme vůbec nic. „Když je sníh, stopuje se mnohem líp, protože jdou vidět jak stopy, tak trus i kořist. No a na jaře, to je úplný hovnobraní,“ smějí se oba. Když už se pomalu musíme vrátit zpátky k autu, rozhodneme se ještě symbolicky vyšlapat na vrch Vlčinec, ale ani tady nás nic kromě krásné přírody nečeká.

Po několika uklouznutích, přeskočených spadlých stromech a akorát po setmění jsme zpátky u auta, navíc začíná sněžit. Ne že bych byla úplná padavka, ale po celém dni toho mám teda fakt dost. Na zpáteční cestě přichází řeč na to, jak celou věc s výskytem vlků berou zdejší obyvatelé. Od veřejnosti nepřichází v podstatě žádná negativní zpětná vazba, spíš mají jen obavy, které se však Štěpánka a dobrovolníci snaží rozehnat tím, že jim vlčí chování vysvětlují a používají k tomu třeba právě data sesbíraná v terénu. Další velkou skupinou, kterou výskyt vlků zajímá, jsou farmáři. „Je to až obdivuhodný, jak jsou tady farmáři vstřícný k vlkům. Třeba pan Zacharda, největší farmář v Krušných horách a zatím jedinej, kdo nahlásil škody způsobený vlkem, to prostě přijímá jako fakt – vlci sem přišli a on se tomu musí přizpůsobit. Takže si nakoupil pastevecký psy, má elektrický ohradníky a má vymyšlenej systém, kterej se mu osvědčil, protože měl letos zjara asi jenom čtyři stržený ovce, jinak žádný škody. Oslovujou nás i další farmáři, abychom jim pomohli zabezpečit jejich stáda, ale i oni jsou rádi, že se sem vlci vrátili.“ Bohužel naprosto opačný přístup má část zdejších myslivců, Štěpánka mě sice ujišťuje, že rozhodně nechce všechny házet do jednoho pytle, ale má s nimi až na výjimky jen špatné zkušenosti.

Důležitými úkoly monitoringu je právě informování myslivců a farmářů, a také osvěta veřejnosti o tom, jak se vlci chovají. Lidé stále mají o těchto šelmách stereotypní představy a je jasné, že je to z velké části i kvůli pohádkám – O Červené Karkulce, O třech malých prasátkách, Jen počkej, zajíci! nebo třeba ta O neposlušných kůzlátkách. Ve všech těchto příbězích jsou vlci ty zlé, krvelačné bestie. Tomáš i Štěpánka se shodují, že monitoring je navíc hrozně zajímavý, „protože tím, že sbíráme informace o vlcích, tak budeme schopní později mluvit i o jejich vlivu na přírodu oblastí, kde se pohybujou. Tenhle vliv ale ještě nevidíme, protože jsou tady jenom krátce. Zatím se dá jenom předpokládat, že se sníží stavy přemnožený zvěře.“

Po návratu do hostelu se setkáváme se dvěma dobrovolníky, ostatní šli na večeři. Jeden z nich, Míla, byl o něco úspěšnější než my – našel dvě hovna a nafotil stopy, oboje hned Štěpánka zkoumá. Hovna prý vypadají nadějně, takže míří do mrazáku. Zjistila jsem, že dobrovolníci, kteří se zúčastnili téhle víkendové akce, se neznají moc dlouho, ale působí na mě jako dobrá parta. Takže monitoring pomáhá nejen zvířatům, ale sbližuje také lidi, což mi všichni přítomní potvrzují. „Zjistila jsem, že mě to nesmírně obohacuje, setkávám se se super lidma, který sice mají stejnej záměr, ale jinak jsou naprosto odlišný a zajímají je různý věci,“ souhlasí Štěpánka.

Přestože jsme na naší výpravě nic nenašli, stejně odcházím plná dojmů a slibuju si, že se při každém dalším výletu do lesů budu poctivě dívat pod nohy a fotit všechno, co by mohlo připomínat pobytový znak nějaké šelmy. Tímhle způsobem může pomoci každý návštěvník lesů v horských oblastech. Pokud kolem sebe máte lidi, kteří se bojí vlků a dalších velkých zvířat, můžete je i vy informovat, že strach rozhodně není na místě, protože jde o velmi plachá stvoření a tady opravdu platí, že oni se bojí víc nás než my jich.

Více informací o šelmách a jejich monitoringu naleznete na webu šelmy.cz . Štěpánku Kadlecovou můžete sledovat na Instagramu .