Známej mi kdysi vyprávěl, jak nějaký Amíci koupili po revoluci jednu větší fabriku. Nechali si nastoupit celý vedení v čele s pár smutnejma komoušema z ředitelskejch postů a s pár veselejma mistrama, co v KSČ nebyli.
Všichni tušili, co bude následovat.
Amíci si před ně stoupli v zasedačce a první, na co se všech zeptali, bylo samozřejmě členství v KSČ.
Smutní komouši odevzdaně zvedli ruce a čekali, že budou okamžitě vyhozeni. Amíci místo toho požádali naopak všechny ty, kteří ruku nezvedli (a teď patrně čekali satisfakci, povýšení a lepší život), aby okamžitě opustili místnost a ukončili s nima pracovní poměr. Jako opařený vypochodovali někam pryč.
Na mile překvapený a tázavý pohledy komoušů, co zůstali, Amíci odpověděli, že přece potřebujou někoho, kdo má zkušenosti s řízením podniku. A tu lidi bez členství ve straně získat prostě nemohli…
Takže ty komoušský ředitelé fabriku řídili vesele dál, koupili si fialový saka, obří mobily a automobily Seat.
No a tyhle komouši fabriku říděj do teď a dlouhý chvíle si krátěj zvrácenou hrou „na Baťu“.
Zvlášť před volbama.
Stačí Vám to? Tím dneska končím.
Autor je výtvarník. Jeho aktuální tvorbu sledujte na Facebooku - @JanGemrotVisualArtist
Více textů od Honzy Gemrota na VICE: