Reklama
David Alan Harvey: Ano. Přišlo to jako blesk z čistého nebe už v mládí, když mi bylo jedenáct nebo dvanáct let. Byl to velkolepý zlom nejen pro fotografování, ale pro život obecně. Už jako dítě jsem měl, na co soustředit, takže mě to svým způsobem drželo od všech možných blbostí… No, vlastně ne úplně ve všem. (smích)Pamatuješ si, co přesně tě přivedlo k fotografování?
Jako dítě jsem měl obrnu a byl v nemocnici zavřený v karanténě. Bylo mi tehdy šest let a byl jsem kvůli tomu na samotce - byla to tehdy dost obávaná nemoc. Jediná věc, která mě nějak rozptylovala, byla, že mi babička a matka posílaly knížky a časopisy s obrázky. Jenom tak jsem mohl uniknout od tamní reality - díky knihám a časopisům, tedy díky kombinaci literatury a obrázků. Fotky hrály důležitou roli v mém životě už od mládí. V nějaké době jsem dostal fotoaparát, asi podobně jakou spoustu jiných dětí, ale já jsem měl k tomu ještě temnou komoru a uvědomil jsem si, že s fotoaparátem dokážu cokoliv.
Poohlížel jsem po práci evropských umělců. 99 procent amerických fotografů mě neoslovovalo, ale vážně mě baví evropské umění - francouzští impresionisté a italští a holandští malíři. V mládí na mě měli všichni tito umělci velký vliv. Lidé, které jsem měl rád, byli schopni udělat něco s ničím - malíři, spisovatelé a fotografové. Zamyslel jsem se nad tehdejším fotografováním a zjistil jsem, že tu byly sportovní fotografové, kteří potřebovali olympioniky, módní fotografové, kteří potřebovali modely, a váleční fotografové, kteří potřebovali války. Nicméně Cartier Bresson a Robert Frank a Riboud nepotřebovali nic, jen se podívali z okna nebo šli na zahradu.
Reklama
Byl jsem na koleji a získal jsem práci plážového fotografa. Bylo nás šest nebo sedm, jenom jsme pořizovali obrázky lidí a byl to skvělý způsob, jak se opálit a seznámit se s holkama. Nicméně mě dostihl pocit viny, protože jsem byl v půlce léta a vedl jsem tento hedonistický způsob života, cítil jsem, že fotoaparát používám pro špatnou věc. Takže jsem nasedl do auta a jel jsem do Norfolku ve Virginii, což je sice jen 25 km daleko, ale kulturně to bylo úplně na druhé straně světa. Jel jsem přímo do ghetta a pomyslel jsem si: „Těmhle lidem musím pomoct."Chtěl jsem ukázat, jaké to tam je, protože bílí lidé z mého sousedství ve Virginii neměli nejmenší ponětí o tom, jak to tam vypadá. Přímo po cestě jsem potkal rodinu a zůstal jsem nějakou dobu s ní. Spal jsem u nich na pohovce a šel do školy s jejich dítětem. Žádné bílé děti to nedělaly. Nevěděl jsem, co mám s těmi fotkami dělat, ale byl jsem schopen vydat tuto malou knížku, kterou jsme prodávali za 2 dolary. Získané peníze jsme pak dali místnímu kostelu, aby mohli nakoupit jídlo a oblečení pro lidi v sousedství. Knihy zůstaly pouze čtyři, většiny z nich jsme se zbavili, když jsem šel na fakultu. Neměl jsem ponětí, že se to jednoho dne stane něčím významným.
Reklama
Ano, když jsem se k Magnum připojil, byl jsem už starý. Flirtoval jsem s nimi, když mi bylo okolo třiceti, byl jsem jmenován magazínovým fotografem roku a oni si zase zaflirtovali trošku se mnou. V té době jsem byl ženatý a měl jsem dvě děti a manželku. Ta moje, stejně jako většina žen, byla o dost praktičtější než já, takže mě vážně dohnala k tomu, abych na Magnum tolik nemyslel, protože věděla, že jsem měl dvě rozjeté věci. Měl jsem stálou práci u National Geographic, což byl jediný fotografický časopis, který vás mohl na týdny poslat ven. Přesvědčila mě, ať radši zůstanu u nich. V Magnum neviděla moc dobrý způsob obživy, takže jsem se podřídil její moudrosti.Ale jak šel čas, začínalo mě žrát, že National Geographic má být mým zaměstnavatelem. Nechci je nijak znevažovat, protože dělají svou práci opravdu dobře, ale věděl jsem, že pro ně plně nevyužiju svůj potenciál. Takže jsem byl zaměstnanec Geographicu, procházel jsem si krizí středního věku, rozváděl se a najednou jsem tam skončil.Otevřely se ti nakonec všechny ty nové možnosti?
Jistě, odešel jsem odtamtud a strašně mě to nabilo energií. Jel jsem třeba dolu do Chile a začal tam pracovat. Poté jsem jel do Oaxaca a začal budovat práci, ze které se stala knížka Devided Soul. Asi pět let poté, co jsem opustil Geographic, jsem byl v roce 1993 přijat na částečný úvazek v Magnum Photos.
Reklama
Ano, přesně, španělská kultura je její část. Je to o migraci z Iberie do Ameriky, takže se tam střetáváte čtyřmi kulturami: Španělsko, Portugalsko, západní Afrika a indigové, kteří byli v Americe jako první. Takže to bylo 25leté dobrodružství, během nějž jsem byl po celé Americe a poté na celém pyrenejském poloostrově a západní Africe. Z té knihy jsme dostali maximum a nešetřili jsme na tom. Vždy jsem se zajímal o tvorbu uměleckých předmětů a o ručně vyráběné předměty. Kdybych nebyl fotograf, nejspíš bych byl hrnčíř nebo něco takového. Mám rád tu fyzičnost. Myslím, že podepsaná kniha má cenu - no dobře, když nad tím tak uvažuji, tak ani podepsaná nemá žádnou cenu třeba pro řezníka dole na ulici… Nicméně na trhu jsem hned druhý den prodal jednu knihu dokonce za 1200 dolarů.Čistě ze zvědavosti, jaký je to pocit?
Pocit je to dobrý, protože nejsem žádný podnikatel. Cítím se dobře, že jsem něco vytvořil celé sám, nemám za sebou velký magazín, nemám za sebou žádnou velkou firmu, mám jen sám sebe. Nešetřili jsme na tvorbě. Nevystřihli jsme žádné části, jak to většina vydavatelů dělává. Peníze mi nemohly být u zadku, protože výdělek z knihy šel do další. Vidíte, ve stejnou dobu jsem udělal tohle, otiskli jsme jinou verzi knihy na stejný papír, ale bez pozlátek a nabídli jsme ji zadarmo. Právě jsem se vrátil z Ria a na místě, kde jsme fotili, jsme zadarmo rozdali 2500 knih - konkrétně v chudinských čtvrtích s nízkou životní úrovní.
Reklama
Hlavně to, že pracuji s ostatními lidmi. Další věc je, že jsem si natloukl nos, takže pro jistotu se starám o Davida Alana Harveyho, ale trávím hodně času s ostatními fotografy. Trávím hodně času mentorováním a vždy mám v záloze nějaké workshopy.Upřímně řečeno je velmi chvályhodné, že jsi pracoval tak dlouho a místo toho, abys v klidu odpočíval, ses ujal role kurátora, editora a učitele.
Ano, mám toho hodně. Jde mi ale hlavně o to, že to je zábava. Vlastně jsem dělal učitele celou dobu. Začal jsem učit fotografování, když jsem byl student na fakultě, to mi bylo 22, vždy jsem to uměl. Pokaždé, když mi hrálo do karet, jsem se cítil šťastný nebo požehnaný. Pracoval jsem těžce a zasloužil jsem si to, ale dokonce i když si něco zasloužíte, stále potřebujete štěstí, aby vás nesrazil autobus nebo něco jiného. Vždy jsem se cítil šťastný, takže proč tím neprojít?Asi budeš mít dobrou karmu.
Lidi, které učíte, vám dodají energii. Je velmi příjemné odpoutat se od sebe. Víte, když jste soustředěný na své věci, tak lehce vyhoříte, abych tak řekl. Tímhle způsobem máte naučit nové fotografy a nadchnout se z jejich práce. To je uklidňující samo o sobě. Pak to je něco jako: „Dobrá. Teď se vrhnu na svoje věci." Takže pokud máte sám sebe dost, čehož já dosáhnu jednoduše, můžete se soustředit na někoho jiného. Nesežerete sám sebe.
Reklama
Souhlasím. Někteří fotografové se mě ptají: „Proč to všechno dáváš pryč?" Já se na to takhle prostě nedívám. Cítím sebedůvěru v tom, že vím, jak se to dělá. Na střední a na fakultě jsem měl vždy úspěch a hned po vysoké jsem získal místo v dobrých novinách - nikdy jsem neměl potřebu vyrazit ven a dát se s někým dohromady. Takže jsem byl schopný dávat hodně energie zpátky lidem.Život je jenom o tom, jak se na věci díváte. Je to o přístupu a o filozofii víc než o aktuální realitě, protože realita všech je svým způsobem stejná, jen má každý problémy a nevýhody. Takže pokaždé, když pracuji se svými studenty, jim říkám, jak se nad tím zamyslet. To bylo moje hlavní poslání, proto jsem to celou dobu dělal.Klikejte níže, abyste si prolistovali více obrázků od Davida Alana Harveyho.
