Nemožná skejtová mise

Chris rozdává skejty vděčným Kubáncům.

Jsem osoba, která ráda dává. Ale přesně nevím, co to vlastně znamená. Prostě mám tendenci upřednostňovat přání ostatních před těmi svými. Stalo se mi to například včera. Byl jsem u White Catle (něco jako Mekáč), zajel jsem s autem k okýnku a malá paní uvnitř skleněné krabice po mě chtěla 5 dolarů a 55 centů. Dal jsem jí 21 dolarů a 5 centů. Řekla mi, že jsem jí dal moc a snažila se mi můj dolar a niklák navíc, vrátit. Tak jsem jí vysvětlil, že pokud použije všechny prachy, které jsem jí dal, bude pro ni mnohem jednodušší vrátit mi drobné. Byla zmatená. Ujistil jsem ji, že kdyby namarkovala přesně to, co jsem ji dal, jednoduchost matematiky by se prokázala a vše by bylo přesně tak, jak jsem prorokoval. Pochybovala, ale byla ochotná to zkusit. A měli byste vidět, jak se její tvář rozzářila, když jí stroj ukázal, aby mi vrátila přesně to, co jsem říkal. Ten den, jsem změnil její svět. Proč? Protože jsem se zajímal. Ovšemže, nedokázala pochopit matematiku natolik, aby dovedla vypočítat jakoukoli jinou částku, ale pokud jí ještě někdy přelétne přes frňák cena 5,55, bude se svými znalostmi schopná vrátit z 21 dolarů a 5 centů. Měnit lidské životy dokáže být tak povznášející.

Začátkem tohoto roku jsem byl na životní křižovatce. Nebyl jsem si jistý, zda by měl být můj další dobrý skutek započat odstartováním hladomoru nebo ukončením světového míru. Když v tom mi od mého kamaráda Augieho z Acapulca přišel jako na zavolanou odkaz na internetové video s názvem Kubánská skejtová krize. Krátký dokument zachycoval kubánské skejťáky trpící neustále probíhajícím embargem, které začalo platit téměř padesát let předtím, než se vůbec narodili. Jezdili na příšerném vybavení. Polorozpadlé, pokřivené desky, rezavá ložiska, hranatá kolečka a skejtové boty měli natolik obnošené, že svým vzhledem připomínaly spíše sandály. Jedna scéna dokonce ukazovala chlapce, který si zlomil své prkno a plakal. Pomocí kladiva a hřebíků byl nucený slepit jej a stlouct dohromady. Bylo pro mě dost srdcervoucí vědět, že mám tři skejtové obchody plné desek a jediná možnost pro toho chlapce nebo pro jakéhokoli jiného Kubánce, jak dostat nový skejt, byla ta, že jim ho někdo donese.

Rozhodl jsem se tedy s problémem na Kubě něco udělat a dopravit těm klukům tolik skejtových věcí kolik jen unesu. Ale my Američané máme zakázáno létat přímo na Kubu už téměř 50 let. A každý Američan, který cestuje na Kubu, riskuje dopadení pod pokutou 10 až 100 tisíc dolarů. A to se ani neodvažuji pomyslet, co by s námi udělala kubánská vláda, kdybychom byli zatčeni.

Kluci na vlastnoručně vyrobených skejtech, které nás přivedly téměř k pláči.

Netřeba tedy dodávat, že jsem byl posranej strachy.  Plánoval jsem uskutečnit misi na místo, kam jsem nikdy nevkročil, na místo, kde nikdo nemluvil anglicky a kde ve skutečnosti nikdo nechápal důsledky politické napětí. Navíc jsem měl na krku zodpovědnost za 18 skejťáků, kteří se na mém bláznovství podíleli. Bral jsem sebou také svoji ženu, která byla v pátém měsíci těhotenství. V srdci jsem doufal, že všechno bude v pohodě, že nás nějaká vyšší moc poslepu provede všemi nástrahami, protože jsme přeci jen byli na misi dobré vůle. Podobně jako Blues Brothers, i my jsme plnili Boží poslání. Jak by se nám to jen mohlo nezdařit?

Teď vám ale už klidně můžu říct, že bychom všichni skončili v base, kdybychom se pokusili dostat na Kubu přes Panamu a jen tak tam bez rozmyslu vtrhnout, což jsem měl původně v plánu. Přesně jako nějaký geniální Američan. Mojí hlavou se honily myšlenky jako: „Hej kámo, prostě tam doplujem, vyhodíme zásilku zboží a pohoda."  Ale jenom díky obrovské porci štěstí jsem stále na svobodě a mohu vám vyprávět náš příběh.

V lednu jsem šel navštívit kámoše do Reb Bullu a požádal jsem ho, zda by mi nepomohl finančně podpořit někoho z jejich skejťáků, kteří se mnou hodlali odjet na Kubu. Řekl mi, že byl nedávno osloven filmařem Tomasem Crowderem ohledně snímku o kubánské skejtové scéně. Poslal mě tedy za ním. O dva týdny později, jsem letěl do LA, abych se s Tomasem setkal. Vysvětlil mi, že pokud se ukážeme jen tak v nějakým skejtparku na Kubě s takovou hromadou vybavení, hned nás zastaví vojáci s kulomety. Vezmou nám věci, zatknou nás a budeme vyslýcháni. V ten moment ale zasáhla Štěstěna. Thomas mi prozradil, že už několik let spolupracuje s vládou na zvýšení skejtové úrovně na Kubě, a že mi může obstarat všechny potřebné dokumenty k tomu, aby se náš plán stal skutečností. O tři měsíce později jsme vyrazili na Kubu (přes Panamu). Táhli jsme s sebou 50 kompletů, 150 desek, 100 sad koleček, 200 párů bot a dalšího skejtovýho vybavení, o kterým si může nechat zdát kdejaký skateshop.

Budoucnost Kuby jede s novým vybevaním na max! Jo!

Do Havany jsme dorazili pod rouškou noci asi ve 2 hodiny ráno. Jeden po druhém jsme nejistě proklouzli přes celnici. Byli jsme posraný až za ušima, dokud jsme se nedostali do bezpečnější zóny. Skoro všichni to zvládli bez problému. První z nás, který se dostal skrz, se okamžitě začal shánět po pivu, abychom mohli pořádně oslavovat. Zvládli jsme to! S výjimkou toho posledního. A samozřejmě to musel být Tomas. Odtáhli ho pryč a asi hodinu vyslýchali. Jediná věc, na kterou jsem v tu chvíli dokázal myslet, byla, že pokud ztratíme průvodce, ocitneme se v pořádně hustým potoku plným sraček.

Nakonec ho bez dalších průtahů pustili. Teď jsme museli přijít na to, kolik bude potřeba taxíků pro 18 lidí a 26 báglů.

Havana je přesně taková, jakou si ji představujete. Je to úžasné město zamrzlé v čase. Většina vozů na ulici jsou americké výroby staré přibližně 60 let. Už teď vidím, jak budou majitelé těchto vozů okradeni sběrateli aut z USA, jen co Obama zruší embargo.

Tamní lidé na nás byli povětšinou milí a byli rádi, že vidí Američany. I přesto, že se stále ohlíželi přes rameno, ptali se nás na hromady otázek týkajících se okolního světa. Dokonce jsem se bavil s jedním chlápkem, který mi vyprávěl, že kvůli embargu je tu nedostatek téměř všeho. Například součástek na opravu počítačů nebo automobilů. Prozradil mi také, že kdysi měl obchůdek se železem, v němž vyráběl brzdové destičky. Jakmile však slova „brzdové destičky" opustila jeho ústa, všiml si vojáka v uniformě, který nás pozoroval. Okamžitě se sebral a začal utíkat.

Kdyby už nic jiného, tak tenhle výlet mi ukázal, jak moc bych si měl cenit svobody, kterou máme doma. Na Kubě byla spousta absurdních zákonů a pokut, o nichž jsem do té doby neměl nejmenší tušení. Policie by vás klidně poslala do vězení na tři roky za krádež sušenky. Když nemáte práci, dostanete 15 dní na to, abyste si ji sehnali. Nepodařilo se vám to? Tak si poseďte 3 roky ve vězení. Pokud jste Kubánec a nemáte potřebnou dokumentaci o vlastnictví některých věcí, rychle se jich zbavte - jinak skončíte ve vězení na 10 let.

Ráno v den, kdy jsme se chystali do skejtaparku rozdat všechno to vybavení, jsme seděli u bazénu a popíjeli mojito. Lidé z vlády používali hotelový kamerový systém a sledovali nás celé hodiny, dokud si nebyli jistí, že znají naše úmysly. Poté zavolali do hotelu a poslali za námi lidi, kteří nás vyslýchali. Mohu vám říct, že je velmi znepokojivé, když víte, že jste celé dny sledováni.

Když jsme se konečně dostali z hotelu do skateparku, všechen strach se náhle odpařil. Jakmile jsme dětem začali rozdávat nové věci, topily se v slzách. Pusinkovaly naše ruce a líbali svá nová prkna. Dokonce se nebáli ani dvou vojáků, kteří nás hlídali a zapisovali si každý náš pohyb. Ti malí skejťáci za námi posílali své babičky, aby nás objaly a poděkovaly nám.  Tohle byl ten nejvíce povznášející moment v celém mém životě. Dokonce překonal i tu malou paní u White Castle.