Večery pod lampou

Založit si nakladatelství a dělat si, co chceš

Na několik knih z produkce Take Take Take jsem narazila nezávisle na sobě ve svých oblíbených knihkupectvích. Zjištění, že všechny pochází z jednoho nakladatelství, mě logicky naplnilo zvědavostí, kdo za nimi stojí.

by Hannah Saleh
03 březen 2017, 8:12am

Pár Nikola a Jindřich, grafická designérka a ilustrátor, profese, které by měly spíše pro nějaké nakladatelství pracovat, se místo toho rozhodli založit své vlastní.

VICE: Podívejme se na váš zdánlivě nesourodý záběr: vydáváte autorské komiksy, zahraniční povídky po jedné, českou beletrii v pevné vazbě a navrch plakáty. Vůbec první knihy, které jste vydali, Jindřichovo pátrání po stopách jeho pradědečka-legionáře s názvem K večeru spustil se déšť a Nikolina sazba a grafická úprava románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný byly přitom vaše diplomové práce na pražské UMPRUM. Je v tom nějaký ediční plán? Případně – nacházíte mezi nimi zpětně nějakou souvislost? Lze podle nich odvodit filosofii a směřování Take Take Take?
Nikola: Naše diplomové práce měly za úkol odstartovat a představit náš ediční záměr. Myslím, že to směřování se ukáže až časem. Jsme teprve na začátku a první tituly, které jsme vydali, dělíme do tří edičních řad – Plátěná řada, Edice Take Take Take a Autorské knihy a komiksy. K novému vydání si vybíráme texty, které máme rádi a které zároveň v Česku dlouho nevyšly. S výběrem knih nám také pomáhají přátelé orientující se v bohemistice nebo lingvistice, třeba Michal Hořejší – který má co se týče literatury mnohem větší přehled.

Jindřich: Prostě lidi, co přečetli více knih než my. Jejich tipy jsme zdaleka nevyčerpali, je toho fakt hodně. Ale samozřejmě platí, že se nám oběma musí kniha primárně líbit, s Nikolou máme každý právo veta. Například jeden tip byl od Michala Hořejšího – Karel Klostermann, o němž on kdysi psal článek do Nového prostoru a vůbec se jím zabývá ve své práci. K povídkám, které původně vyšly jako kniha V srdci šumavských hvozdů udělal skvělou ediční přípravu a napsal doslov, já každou doplnil jednou ilustrací a Nikola je graficky upravila, také jako součást své diplomové práce, a vydali jsme je pod novým názvem Velebnost, Melancholie a Hrůza.

Nikola: Tohle byla první kniha, u které šlo o poctivou nakladatelskou práci. Měla svého editora a vše se dělalo tak, jak se má.

Jindřich: Předchozí knížky byly školní práce; měly stanovený termín a možná se to na nich podepsalo. Čtenář si toho možná nevšimne, ale nějaké drobnosti nás tam zpětně trápí. U Klostermanna nás čas netížil, mohli jsme si dát záležet a ve finále byl vlastně hotový docela rychle.

Když se podíváme na edici povídek, podle čeho jste je vybírali? Zohlednili jste třeba i to, jak jsou aktuální pro dnešního čtenáře? Nebo to, že zaujmou vás, o jejich aktuálnosti vypovídá dost?
Jindřich: Odpoví Nikola, protože já bych to shodil.

Jen to shoď.
Jindřich: Tak třeba povídka Obraz pekla japonského spisovatele Rjúnosuke Akutagawy. Chtěli jsme povídku Rašómon, ale na daný formát byla moc krátká. No a v v knize byly i další povídky a Obraz pekla je maximální délka, která se vešla do námi zvolené šité vazby. Tak nějak pasovala, a to jsem ji před tím ani neznal. Kalifornské povídky Francise Bret Hartea se mi hodně líbí, ale také byly moc krátké, jedna by vyšla na šest stran a kompilace z toho dělat nechceme.

Nikola: Já bych dodala, že jako první byl ten samotný nápad na zrealizování takové řady malého rozsahu a formátu. Myslím si, že nic podobného nikdo nevydává a během prodejů na knižních festivalech jsem si všimla, že si často lidé chtějí odnést nějakou levnou drobnost. Nadchla mě představa řady malých sešitových knížek, které si můžete vzít kamkoliv s sebou. Formát povídky nebo novely byl pro to ideální. Zatím jsme však museli sáhnout po takových, na které se už nevztahují autorská práva, což samozřejmě neznamená, že by to byla špatná literatura.

Chystáte nějaké další ?
Jindřich: Zatím je jistý Modrý hotel od Stephena Cranea a Knihomol od Stefana Zweiga. Na začátku jsme chtěli začít minimálně třemi. Kdybychom vydali jeden sešit, bylo by to nicneříkající, ale teď budou přibývat po jednom.

Co spolupráce s českými autory?
Jindřich: Několik se nám ozvalo, ale to, co poslali, nám nepřišlo dobré. A těm lepším zase nemáme co nabídnout: 500 kusů, které rozneseme v batohu po Praze a ze kterých by možná získali pár korun.

Nikola: Do budoucna bych se ale ráda této možnosti věnovala. Vzhledem k našemu tempu vydávání knih je však tahle představa zatím vzdálená.

Jindřich: Tady ale musím zdůraznit, že cílem našeho nakladatelství je dělat si tak trochu cokoliv, co nás v tu chvíli zrovna zaujme.

To je asi ten nejhezčí a nejupřímnější důvod k založení nakladatelství…
Nikola: Naše nakladatelství je jiné především radikálním přístupem k vizuální stránce knihy. Jako příklad můžeme vzít Neviditelného, kde jsme šli naprosto proti všem zaběhnutým pravidlům, na kterých v běžných knihkupectvích narazíš. Ne záměrně – prostě se nám ta pravidla nelíbí. Naše knihy třeba nemají papírový přebal. Také se mi líbí staré české knihy potažené plátnem, na kterém je často zjednodušený motiv z papírového přebalu. Chtěla jsem udělat knížku, co taková bude už rovnou. Na obálce není název ani autor, obojí je pouze na hřbetu. Na zadní straně je namísto anotace úryvek z textu. Nejsou tam čárové kódy ani jiné zbytečnosti a hlavní vizuální roli má typografie. Kniha je zabalená do igelitu se samolepkou se všemi prodejními náležitostmi jako třeba čárovým kódem a ISBN, ale když si ji čtenář rozbalí, může ho zahodit a drží v ruce čistou, krásnou knížku.

Jindřich: Kniha je navíc potažená krásným bílým plátnem, které se hned zašpiní. Z toho důvodu se taky často nepoužívá…

To se ale bavíme o obálce. Co papír, font, sazba a technické parametry? Smí do toho autoři vůbec mluvit? A chtějí? Funguje dialog mezi autorem, redaktorem, grafickým designérem a nakladatelem? Dialog o tom, jak má kniha na čtenáře působit?
Nikola: To se liší podle nakladatele: existují nakladatelství, kde to mají striktně dané – mají interního sazeče a podoba sazby je dost jasná, po grafikovi se chce jen obálka nebo přebal. Co se týče samotných autorů, je rozdíl mezi překlady zahraničních autorů a českou tvorbou. Ti čeští mají určitě u nás možnost do grafické podoby své knihy mluvit.

Jindřich: Je to složité. Když do procesu vstoupí marketing, začnou knížky vypadat tak, aby se prodávaly: jsou lesklé a „rychle udělané". Ale zase nechci vybarvit marketingové požadavky velkých společností jako původce všeho zla, protože ti lidé to opravdu kupují. Nic proti tomu, my prostě děláme něco jiného, pro jiné publikum. Jen si myslím, že opravdu velká nakladatelství mají tak obrovské distribuční možnosti, že by prodala i hezké knížky – kdyby chtěla a začala je někdy dělat.

Nikola: Je to i tou obrovskou produkcí knih a tím, jak rychle to celé běží. Větším nakladatelům vyhovuje, jak to mají nastavené, a nemají ani čas nic měnit. Uvědomělejší nakladatelství mají výtvarného redaktora, který se s grafikem baví o papíru, barvách, společně prochází vzorníky a to prostě několik dní trvá.

Jindřich: Velká výhoda našeho nakladatelství je, že děláme specifické knížky, aniž od nich očekáváme, že se okamžitě vyprodají, a tak si můžeme dělat, co chceme. Koupí si to ti, kterým se to líbí, toho si ceníme, můžeme si o tom povídat a časem uděláme něco dalšího a snad i lepšího. Taková svoboda je pro nás asi nejdůležitější.

Jaké zdejší nakladatelství vás baví?
Nikola: Rubato. Mají od začátku jasný a promyšlený vizuální styl hodící se přesně k tomu, co vydávají. Z vizuálního hlediska je to pro mě nejsebevědomější přístup u nás ve vydávání „textových" knih.

Jindřich: A nejenom z vizuálního hlediska. Obecně jsou jejich knížky velmi dobré. Jinak se mi líbí Fra svým záběrem – líbí se mi představa, že vydávají literaturu, kterou nikdo nezná. Jejich paperbacky vypadají skvěle, akorát u mě ztrácí body tím, že jsou lepené. Což je asi detail, ale mě nedává smysl po takové práci, jakou je nachystání knížky k vydání, spokojit se s lepenou vazbou, která se hůř otvírá a není pohodlná na čtení. Další nakladatelství jsou hra na náhodu. Třeba Host vydával hezké knihy, ale poslední dobou je hodně zatížen nevkusnými bestsellery. O dětské knihy se nijak moc nezajímám, takže mě Baobab tak trochu míjí, i když je to samozřejmě velký vzor, co se týče péče o knihu. Jo a stále čekám, až Nová beseda vydá knihu Co je nového v umělé inteligenci. Jejich knížky i záběr se mi líbí, jen ta témata se zatím neprotnula s mými zájmy.

Jak to máte s distribucí ? Vaše knížky jsou k sehnání v nových, malých knihkupectvích. Slovo knihkupec mi připadá velmi zvukomalebné. Představím si za ním knihomola z krásného bookshopu, fetišisticky ohmatávajícího papír, přemýšlejícího o tom, jakou další vystaví na poličku.
Jindřich: A přesně u takových knihkupců jsme.

Nikola: U těch větších se nám to moc nevyplatí a bez distributora se k nim ani nemáme šanci dostat. Ten si však bere 55 % z prodejní ceny. A vzhledem ke svým malým nákladům bychom takto téměř o všechny knížky přišly. Dáváme přednost osobnějším způsobům prodeje.

Jindřich: Tenhle systém není problém pro velké nakladatele, ale pro ty menší a začínající ano. Při našich běžných nákladech 500 kusů to zatím neřešíme, je to nevýhodné. Ale pokud chceme nějak růst, tak zvýšení nákladů a distribuce nás asi nemine. Dokud to ale půjde, budeme své knihy roznášet po Praze v batohu a posílat poštou.

Nikola: Navíc, tím, že je člověk předá do distribuce, úplně ztrácí kontrolu nad tím, kam se dostanou. Takže pak najdeš svou knihu na stránce s nejlevnějšími učebnicemi.

Po kritice fast-fashion tedy přijde kritika fast-publishingu? Je Luxor nový Primark?
Jindřich: Nevím, jestli přijde kritika, spíš se na to dřív nebo později všichni vykašlou. Řekl bych, že pro více a více autorů je prostě nepřijatelné odevzdat knížku nakladateli a sledovat, co se s ní děje. A to tady ani vůbec nezmiňujeme autorské knihy. Vytvořit knihu s vlastním obsahem, buď ji upravit sám, nebo dohlédnout na to, aby vypadala dobře, je stále jednodušší a taky se to děje stále častěji. Existuje mnoho malých nakladatelů, kteří si jdou vlastní cestou a další budou vznikat.

Práci nakladatelství Take Take Take můžete sledovat zde.

Foto: autorka