Panny provdané za Ježíše slibují věrnost a celibát do své nejdelší smrti

Tento článek původně vyšel na Broadly.

Jméno nevěsty – Emily Byers. Jméno ženicha – Bůh.

Tento svatební obřad, kdy 25letá Emily prochází uličkou a po ženichu ani stopy, může vypadat podivně. Toto ovšem není jediný rozdíl mezi touto a klasickou svatbou. O pět let později její manželství stále není naplněno. Slíbila totiž Bohu, že zůstane pannou.

Ke slibu „zasvěcených panen" uchování panenství na celý život se Emily připojila spolu s dalšími asi 3 000 katolických žen ve 42 zemích. Nejsou jeptiškami, jejich rozhodnutí je ovšem stejně tak silné jako za zdmi kláštera. Jen v Británii najdete více než 200 takto zasvěcených žen, a přihlédneme-li k tomu, že tyto záznamy pochází z roku 2008–2013, finální číslo může být v současnosti mnohem vyšší.

V době, kdy si díky Tinderu a podobným aplikacím můžete vrznout na každém rohu, se toto ortodoxní rozhodnutí může zdát jako opravdu neuvěřitelná životní volba. Nehledě na to, že celibát nemá zrovna sexy image.  Není tedy žádný div, že z tohoto rozhodnutí byli v prvních chvílích její přátelé a rodina lehce zmateni.

V době, kdy se rozhodla obřad podstoupit, představovala nejmladší zasvěcenou pannu ve Spojených státech. Proč se tolik mladých žen ubírá touto životní cestou?

„O možnosti zasvětit se Bohu jsem poprvé slyšela v 17 letech na střední škole od svého kamaráda, který vstoupil do semináře," vypráví Emily. „Odevzdat celý svůj život Bohu a patřit Ježíši a jeho církvi je výrazem nekonečné vděčnosti – a to se naprosto shodovalo s nejhlubšími touhami mého srdce."

Na první pohled by se mohlo zdát, že zasvěcené panny a jeptišky jsou jedno a to samé. Dokonce i samotní katolíci krčí rameny nad tím, proč se zasvěcené panny rovnou nestaly jeptiškami. Zasvěcení svého života Bohu je však hranice, kde veškerá podobnost obou případů končí.

Jeptiškami se ženy mohou stát i po své svatbě, u zasvěcených panen je to téměř nemožné. Potenciální zasvěcená panna totiž nikdy v životě nesmí mít sex ani s jedním mužem. A to samozřejmě není jediná odlišnost. Na rozdíl od jeptišek, které tráví celé dny v klášteře, panny mohou se svým životem naložit jakkoli, ať už mluvíme o povolání, bydlení, nebo dopravě – zkrátka stejně jako my.

Ačkoli již panenství v naší kultuře postrádá stejného významu jako kdysi, nedávné studie dokázaly, že mnoho lidí by panenství ocenilo i bez katolické církve.

Od počátků katolické církve byl celibát držen v nezpochybnitelné úctě. Jeden katolický novinář to ve svém článku dokonce nazval „vyšším životním stavem". Svaté ženy jako např. svatá Hilda, Kateřina Sienská i Panna Marie jako nejzářnější příklad pannami byly. Takzvanou čistotou je podložena každá vysoká pozice ženy v katolické církvi.

Tento přístup by tedy mohl být brán jako účinný způsob budování vysokého postavení v katolicky založených zemích. Podle doktorky Sarah Salih z King College v Londýně a zároveň autorky knihy Panenství v pozdně středověkém Londýně, zabývající se panenstvím a sexualitou, by to tak rozhodně být mohlo. „Řekla bych, že se jedná o napodobování Panny Marie – přinejmenším je to velmi důležitý model."

Jak Salih dodává: „V rámci dlouholeté historie katolické církve souvisí panenství s vyšším postavením ženy."

Je tento model ovšem udržitelný i v současné kultuře, kde je ztráta panenství brána jako jedna z nejzásadnějších událostí vašeho sexuálního života? Emily namítá, že „panenství není majetkem, kterého byste mohli pozbýt. Panenství je dar, který nemůže být ztracen a má posvátnou hodnotu".

Všechny zasvěcené panny, se kterými jsem mluvila, byly skálopevně přesvědčeny, že celibát ženu naplňuje stejně, ne-li více než sex.

Anne Duell, zasvěcená roku 2015 ve svých 44 letech, strávila svých 31 let pocitem, že její život musí být zaslíben pouze Bohu. „To ze mě ovšem nedělá ženu o nic méně," říká. „Pokud by sex byl jedinou definicí a měřítkem života, celibát by znamenal jistou deprivaci. Život ovšem nabízí mnohem více než jen sex. Cítím, že nejsem o nic ochuzena."

Zatímco Emily připouští, že „udržení celibátu není především v naší kultuře snadné", Anne zdůrazňuje, že „život v celibátu rozhodně nepostrádá intimitu".

Člověk podle ní může intimity dosáhnout i jinými způsoby než tělesným stykem. „Můžete ji nalézt v modlitbě a u svých blízkých přátel."

Zasvěcení Bohu je podle ní rozumné. Zasvěcené panny jsou ovšem především lidé. Neupadají tedy někdy v pokušení? Nechtějí to změnit? Netouží po klasickém vztahu?

„Zda jsem uvažovala o manželství? Ano. Změnila jsem kvůli tomu názor? Rozhodně ne," říká Anne. „Toto rozhodnutí není jen jakýsi vrtoch. Stejně jako manželství i panenské zasvěcení by mělo být rozhodnutím na celý život."

Podle Emily přináší lidská láska mnoho nebezpečných nástrah a největší z nich je nestálost. Není tedy divu, že ji věčná láska boží láká o tolik více. „Skutečná láska by měla být závazkem, nejen momentálním pocitem. Miluji jeho a nikdy nepřestanu, za což i on mě navždy bude milovat."

Oddat se Bohu přináší také mnoho obětí. Většina žen nejvíce trpí tím, že jejich partner není reálným člověkem.

„Po celý svůj dosavadní život jsem předpokládala, že mým životním posláním je vyrůst, vdát se a mít děti," vysvětluje Emily.

S tímto výrokem souhlasí i Elizabeth Rees, ve svých 69 letech nejstarší panna Velké Británie. „Velmi ráda bych se vdala. Blízký člověk mi v životě opravdu chybí. Nic nemůžete dělat na sto procent. Když už jsem se ale jednou takto rozhodla, svému přesvědčení zůstanu věrná."

S Bohem se nepodíváš v posteli na film ani ti nepochválí skvělou svíčkovou. Cítí se díky absenci těchto chvil osaměle?

Ne tak docela. Podle Anne je služba Bohu „požehnáním", které spojuje všechny světové kontinenty. „Díky médiím můžeme zůstávat v nepřetržitém kontaktu a vzájemně se podporovat," říká. Samotáře z ní prý zasvěcený život rozhodně nedělá.

Otázky celibátu se v samotné katolické církvi poslední dobou čím dál tím více řeší. Zhruba 150 000 mužů (a to pouze v rámci případů malého procenta mužů, kteří o tom byli ochotni mluvit veřejně) odchází z církve právě kvůli tomu, že by se chtělo oženit. Z toho důvodu je například v Irsku katastrofální nedostatek katolických kněží.

I přesto zůstává katolická církev vůči jakýmkoli změnám, které by znamenaly manželské radosti, odolná. Hlavní účel sexu je podle ní plození potomků. Je tedy kult panen odsouzen k vyhynutí? Za velmi zvláštní by se dal považovat fakt, že historické údaje o tomto specifickém způsobu života z doby před rokem 1960 nejsou k nalezení.

Navzdory faktu, že Bůh nedokáže fyzicky a smyslově naplnit potřeby ženy, se zasvěcené panny jednoznačně shodují, že se obyčejný muž jejich manželovi ani zdaleka nepřibližuje. Jak říká Anne: „I přes veškeré nedostatky mi zasvěcený život přináší velkou radost, štěstí a spokojenost."