Realistický vhled do života uprchlíků v Česku podle filmu Bohu žel

Jan Gemrot vs. nový český dokument, kde je skrze uprchlíky souzena česká společnost a hlavně šílená a nepochopitelná byrokracie.

|
17 květen 2018, 4:10am

Uprchlická krize rozdělila v České republice společnost na tři tábory. První a druhý tábor se mezi sebou nenávidí kvůli rozdílnému názoru na uprchlíky, no a v tom třetím táboře asi 120 uprchlíků žije.

Většinovým názorem rezonujícím napříč českou společností je pak jednoznačné odmítaní imigračních kvót či integrace jiných etnických nebo náboženských skupin. V horečném pseudovlastenectví se pak naplno obnažuje krize národní identity, kterou náš národ znovuprožívá již od dob svého vzniku. „Uprchlík“ je populisticky manipulativní kampaní v české politice nebo soudobé primitivní české lidové hudbě vždy vykreslen coby fanatický muslimský terorista, který do naší krásné země přijíždí znásilňovat a vraždit.

Autoři dokumentu „Bohu žel – Tahle země není vaše“ se rozhodli vytvořit tomuto jednostrannému pohledu určitý protipól a natočit syrově realistický vhled do života skutečných uprchlíků žijících nebo se snažících o život v Čechách. Film tak po dobu několika let sleduje osudy skupiny lidí, kteří z různých důvodů museli ze svých rodných zemí uprchnout a v České republice žádají o azyl. Gruzínec, Iráčan, Syřani, Nigerijec a Rus s rodinou. Vytržením z anonymní masy „uprchlíků“ se protagonisti stávají uvěřitelnými a jejich problémy se vás skrz filmové plátno dotýkají.

Přes profesionální odstup, který si kamera vůči jednotlivým aktérům udržuje, se z nich stejně nakonec stávají hrdinové, kterým fandíte, když sledujete především jejich boj s úřady. Uprchlíci jsou před kamerou totiž nejvíce konfrontováni právě s nejrůznějšími byrokraty. Proto je i titul filmu na plakátech stylizován do podoby úředního razítka, kterým lze redukovat lidskou existenci na vyřízenou položku.

Nenávistným projevům, jako byly například šibenice na Václavském náměstí, které tam přinesli sympatizanti Pitomia Okamury, se dokument prakticky nevěnuje. V jedné ze scén se sice mladý Syřan ocitá na jisté demonstraci odpůrců islámu, ovšem nedochází k žádné konfrontaci a mladík okolní situaci spíše nechápe.

Je zřejmé, že autoři dokumentu s protagonisty strávili mnoho času, a těžko lze všechny informace vměstnat do omezeného filmového formátu. Také si lze těžko představit, jaké to musí být, když se během několikaletého, téměř každodenního, natáčení něčího života náhle dozvíte, že mu byl zamítnut azyl a je deportován zpět do země, odkud původně utíkal. Tvůrci ale diváka nevedou za ručičku a nechávají vše na něm, i konce většiny příběhů zůstávají jaksi otevřené a nedořečené.

Ve filmu je pak skrze uprchlíky tak trochu souzena česká společnost, a hlavně šílená a nepochopitelná byrokracie. Často i ústy samotných uprchlíků, kdy nejmladší z nich je logicky nejkritičtější.

Určitou kontroverzi spatřuji v příběhu Oly, který sice utíká před Boko Haram, ale v zemi nechává svou rodinu s dětmi, a v Čechách rychle zakládá rodinu novou s českou partnerkou. Neodvažuji se nikoho soudit v tak těžké životní situaci, ale zároveň musím přiznat, že je to pro mě a můj hodnotový systém šokující. Je ovšem skvělé, že i toto štáb objektivně zaznamenal a bez jakýchkoli příkras naservíroval divákovi.

Příznivci černobílého vidění světa budou u dokumentu asi hodně trpět, neboť v něm není nic jednoznačného a často vás nutí k polemice, ať už s autory nebo se sebou samým.