Jak z vás Instagram udělá člověka přízemního, nudnýho a totálně vyšinutýho

Dnes už má většina lidí povědomí o škodlivých sklonech, které Instagram podporuje: zahleděnost do sebe sama, stalking a na růžovo malovanou plytkost. Dvě nedávné práce – novela „Sympathy" (Sympatie) a film „Ingrid Goes West" (Ingrid jede na západ) se právě na toto téma soustředí.
V prvních letech éry Twitteru zněla častá kritika této služby asi nějak takhle: „Proč by mělo někoho zajímat, co jsem snídal? A nemyslím si, že někdo potřebuje vědět, že jdu na záchod!". Hlavně skeptici namítali, že všední náplň života běžného člověka není dostatečně zajímavá, aby zaujala virtuální komunitu.

Byli ale rychle vyvedeni z omylu. Jak se ukázalo, Twitter se stal něčím mnohem víc než jen depozitářem bezvýznamného pozorování. Stal se centrem pro rozšiřování zpráv, včetně těch falešných, názorů, nápadů, referencí, vtipů, a rozmarů prezidenta Spojených států. Ale využití Twitteru nebylo to jediné, v čem se všichni pochybovači spletli. Lidi ve skutečnosti zajímá, co úplně cizí lidi snídali nebo kdy chodí na záchod. Ukázalo se ale, že ta správná platforma pro podobný druh informací je mnohem víc vizuální.
Když se v roce 2010 uvedla snímkem plachetnicového přístavu s příliš velkým kontrastem vyfotografovaným přes podsvícenou okenní tabuli, potvrdila aplikace pro sdílení fotek tvrzení Susan Sontagové z roku 1977 z knihy O fotografii: „Všudypřítomnost fotoaparátů přesvědčivě namlouvá, že se čas skládá ze zajímavých událostí, událostí, které stojí za to vyfotit." S více než 700 miliony uživatelů a jedním milionem inzerentů, kteří přispívají v průměru 95 milionů fotek a videí denně, se tato služba stala kulturou sama pro sebe – s vlastními pravidly, zvyky, hodnotami, a dokonce i stylem oblékání a kuchyní – zároveň změnila způsob, jakým její uživatelé vnímají svět za displejem, i to, jak se v něm chovají.

Dvě nedávná díla, román Sympathy (Sympatie), debut od Olivie Sudjic, a film Ingrid Goes West (Ingrid jede na západ) s Aubrey Plaza v hlavní roli, mají Instagram jako svoje hlavní téma a s velmi podobným námětem a odkazem líčí Instagram spíš jako propast než platformu. Kniha Sympathy sleduje Alici, absolventku, která se z Anglie přestěhuje do New Yorku, a za nepřítomnosti jakékoliv skutečné rodiny, přátel, lásky, zájmů nebo profesních cílů se stává posedlou japonskou spisovatelkou Mizuko Himuraovou, která učí na Kolumbijské univerzitě. Alice ji objeví úplnou náhodou a po kompulzivním online badání nabyde dojmu, že jsou „internetová dvojčata". Brzy je Alice natolik pohlcená tím, čemu říká příběh Mizuko Instagramu, „prolézáním jejích fotek… jako termit… zkoumáním příspěvků", že v tom všem začne ztrácet samu sebe. Když zjistí, že zná i jejího přítele, Ruperta, kterého potkala při cestě do Japonska, změní se její koníček v paranoiu, protože se domnívá: „pravděpodobně jsem v tomto ohromném spiknutí jen pěšákem." Rozhodne se, že musí Mizuko potkat, a s trochou slídění po Instagramu je zinscenování takového setkání hračka. Když Mizuko zveřejní fotku mužské ruky vedle moučníku a udá polohu kavárny, která je příhodně blízko, Alice zavětří svou šanci. Ví, že při jejich prvním střetnutí musí být přítomný i Rupert, aby měla důvod je oslovit, a hodinky na ruce na fotografii poznává z jiných fotek Mizuko.

Ingrid Goes West je, oproti thrilleru Sudjicové, jasná satira, ale kostra příbehu je stejná. Krátce poté, co opustí psychiatrické oddělení po incidentu, který se týkal pepřového spreje a nevěsty na svatbě (cítila, že měla být také pozvaná), Ingrid Thorburnovou omráčí blonďatý instagramový profil Taylor Sloanové (Elizabeth Olsenová), influencerky z LA s 267 000 followery, vousatým umělecky založeným přítelem a postřehy jako: „další den, další avokádový toast [emotikon modlících se ručiček]". Ingrid se přestěhuje do Los Angeles, založí si nový účet na Instagramu, který otevře fotkou západu slunce nad Venice Beach, a začne nakupovat a jíst podle toho, co zveřejní Taylor (kabelka Clare V a kavárna Grattitude pro začátek). Po prohledání Taylořina účtu, kde se dozví nejen, kde bydlí, ale i co miluje, unese Ingrid Tylořina psa, aby jí ho později mohla vrátit, a tak se s ní i setkat.

Je zřejmé, že zápletka jak v Ingrid, tak i v Sympathy je přesně to, s čím byste přišli, kdyby vám někdo řekl, abyste napsali příběh o Instagramu. Obě dvojice žen se podezřele rychle stanou kamarádkami, díky podvodu, kdy vždy jedna z nich získala intimní informace o své oběti předem: co se jí líbí, co se jí nelíbí, jaké má zájmy. Společně s mnoha čitelnými narážkami – Mizuko i Taylor čtou Joan Didion; Taylor, aby získala co nejlepší snímek, donutí mechanika, aby ji vyfotil z několika nepohodlných úhlů; ve filmu je moment, kdy má Ingrid pocit, že ji Taylor a její přátelé přehlížejí a tak vykřikne „PŘINESLA JSEM NĚJAKÝ VÍNO!" – jsou obě díla prošpikovaná mnohem závažnějšími myšlenkami a odkazy na kulturu Instagramu ve formě metafor a poukazují na skutečnost, jak jednoduché je utéct ze „skutečného života" do fantaskního světa v našich telefonech.

Alice popisuje své první chvíle v New Yorku jako „otřesně růžové… Myslela jsem hlavně na tu růžovou, překvapující barvu toho všeho." Brzy poté se jde projít a říká: „Všechno v tu chvíli bylo krásné," a udělá svoji první instagramovou fotku, „keře a stromy s květy zářícími na černých větvích". Během výletu na chatě v národním parku Joshua Tree se Taylor svěří Ingrid, že chce koupit sousední barák, kde by otevřela hotel – butik, který by byl „přesně jako můj Instagram, ale v reálném životě"; bude plný všeho toho, co Taylor miluje, a vše bude na prodej. Když pak, při společném tréninku na maraton, seznámí Mizuko Alici s Provigilem, lékem na nespavost, který se neoficiálně používá na podpoření soustředění, popisuje Alice svůj pocit jako „sobecké tunelové vidění". Problémem této pilulky je, že se její uživatel může „zaseknout" ve své činnosti, být schopen pouze počítat slova v knize na místo čtení, anebo, jak zná Mizuko z vlastní zkušenosti, nanášet tu samou červenou rtěnku pořád dokola, dokud není „vypotřebovaná… až ke dnu". Přesto, že se Alice zasekne, baví ji to, v čem uvízla: v Mizuko, která začíná vypadat, jako by na ni Alice použila instagramový efekt „tilt shift". „Všechno ostatní se rozpíjelo, zatímco ona, s jakoby angorským vzorem po okrajích, poutala ještě větší pozornost."

„Od té doby," pokračuje Alice, „jsme trávily dny na Provigilu, chodily jsme na questy, aniž bychom opustily byt – sháněly jsme věci, počítaly jsme věci, rozbíjely jsme věci.

Elizabeth Olsen a Aubrey Plaza ve filmu Ingrid Goes West

Jestli se takové analogie zdají poněkud těžkopádné, tak proto, že takové jsou. Alicino „sobecké tunelové vidění" by bylo pochopitelné pro každého, kdo by si prohlédl její telefon a zjistil, že celou hodinu trávila prohlížením jedné označené fotky za druhou ne kvůli obsahu, ale aby si zapamatovala jména, školy a oblíbené bary nejlepších přátel expřítelkyně jejího expřítele; tesklivým toužením po lampě za 325 dolarů a přiživováním pocitu, jak moc jsou kočky roztomilé. Instagram je sám o sobě těžkopádný a oba příběhy se mi jen těžko zpochybňují, protože ta nejvíce patrná diagnóza je ta nejpřesnější. Přesto je tato sociální služba unikátní kombinací několika problematik, se kterými jsme se setkali už dřív. Sontagová říká: Fotografie „je především společenským obřadem, obranou proti úzkostem a nástrojem síly." Ve filmu Mean girls (Protivný sprostý holky) slyšíme: „Jednou jsem viděla Cady Heron, která měla na sobě vojenské kalhoty a žabky, tak jsem si koupila vojenské kalhoty a žabky." Na Jezebel (blog pro ženy) čteme: Photoshop je škodlivý a směšný. Nesčetné studie říkají: Sociální média „mohou snadno zlehčovat osobní vztahy, snižovat investice do smysluplných věcí, podporovat sedavý životní styl tím, že vybízejí trávit více času u obrazovky, vést k závislosti na internetu a nahlodávat zdravé sebevědomí nežádoucím společenským srovnáváním."

Není tak těžké odhadnout, co všechno se může stát v prostoru, který kombinuje všechny tyto elementy a přidává zvrácenou možnost, jak získat peníze nebo vliv bez jakéhokoliv skutečného záměru. Rozhraní Instagramu je typické tím, že limituje diskuzi s ostatními do sekce bezvýznamných komentářů, které si nyní lidé mohou skrýt, a celkově to prostě není místo pro šíření informací, zpráv nebo politického aktivismu tak, jak to dělá Facebook nebo Twitter. Je to zcela nepochybně platforma vhodná pro prodej čehokoliv, a přestože napomáhá rozkvětu té nejzbabělejší formy kapitalistického feminismu, ani reklama se tu nedá dělat příliš dobře – pro zakoupení čehokoliv z Instagramu musíte z aplikace odejít. Ve své podstatě je Instagram opravdu jen něco, na co se dá koukat, v podstatě nekonečný katalog, kterým můžete listovat, zatímco čekáte, až se něco přihodí.

Film Ingrid Goes West a kniha Sympathy poukazují i na skutečnost, jak nevídaně snadný je na Instagramu stalking. V obou případech není setkání s idolem ani tolik složitým zadáním, jako spíš formalitou, pohráváním si s aplikací. Oba příběhy rezonují takto: Celý rozpor spočívá v utkvělé představě obou protagonistek, že nebudou schopné udržet přátelství, které nabyly. V něčem musí být háček.

Naštěstí pro obě si vybraly ženy, pro které je potřeba pozornosti a zbožňování dostačující omluvou nebo důvodem proč přehlížet jejich stále bizarnějš chování. Alespoň tedy na nějakou dobu. Alice se setká s Mizuko, která souhlasí trávit společně víc času; první večer, který stráví venku, skončí obě v bytě Mizuko, kde nakonec zůstanou několik dní, předstírají blízké přátelství, objednávají si jídlo domů a spí ve stejné posteli. Běhěm této doby se Mizuko rozchází s Rupertem a Alice tak, díky zranitelnosti Mizuko, dostává příležitost postavit se do role nezbytné podpory v jejím životě. Přestože je očividné, že je Mizuko závislá na svém telefonu, dovolí Alici, aby jí ho zabavila, a tak předešla touze psát jakékoliv zprávy Rupertovi. (Alice to ovšem udělá spíše ze strachu, že kdyby měla Mizuko přístup k nekonečné formě rozptýlení v podobě telefonu, unavila by ji její společnost, a především proto, že ho ráda proslídí.) Ingrid a Taylor se spřátelí podobně rychle, nicméně série několika krkolomných momentů jasně ukazuje, že Ingrid do slunného života Taylor příliš nezapadá. To vše se stane jen díky Taylořině a Mizukině touze po pozornosti. V jedné z kapitol použije Alice Mizukin parfém; Mizuko jí vůni pochválí a zeptá se: „Co je to?" Alice odpovídá: „Já." Po noci plné alkoholu a drog v baru Joshu Tree řekne Ingrid Taylor: „Jsi ta nejskvělejší a nejzajímavější holka, kterou jsem kdy poznala," přestože se ve skutečnosti znají jen pár dnů a Taylor je zajímavá jen tím, jak neuvěřitelně je nudná. Taylor odpoví, že Ingrid, že je „opravdu dobrá kamarádka".

Na povrchu obě díla fungují jako velmi efektivní kritika sebestředného obdivování –naprosto plytká influencerka, která o sobě říká, že je fotografka, ale ve skutečnosti vydělává peníze, protože „někdy mi různé značky zaplatí, když zveřejním nějakou jejich věc" (Taylor). Pro tyto ženy má přátelství – nebo, jak se říká na sociálních sítích, „komunita" – smysl, jen pokud napomáhá zbožňování a obdivování jedince. (To je dost zřejmé, už jen z počtu selfie fotek, které zveřejňují.) Ale Sympathy a Ingrid Goes West také chytře demonstrují, jak je Instagram závislý na zacyklené egocentrické potřebě pozornosti, což je mnohem komplikovanější než pouhá symbióza mezi uživatelem a platformou. Kromě anonymity existuje jen málo způsobů, jak přispívat na sociálních sítích bez toho, aniž bychom působili, že propagujeme sami sebe. Do svých příspěvků uživatel vždy vnese myšlenku, že je přesvědčený, že lidi by měli vědět nebo se zajímat o to, co se jim snaží sdělit, a dokonce i artikly, které působí altruisticky nebo s nábojem sociálního vědomí, jsou účelové a dělají z uživatele osobu altruistickou a se sociálním vědomím. Podobný paradox můžeme najít i v posedlosti idolem, která i přes upínání pozornosti na populární a zajímavou osobnost je záležitostí do sebe zahleděného člověka. Alice si rozvine svoji fixaci na Mizuko, protože je přesvědčená, že jsou stejné, a vidí v ní příklad toho, jak se stát někým, kdo není „loser bez přátel, který nemá v New Yorku co dělat, natož vysedávat v baru." Ingrid se snaží poskládat samu sebe z kousků někoho jiného a potom, co se k ní dostane zcela zásadní drb od jednoho z rozumných mužských hlasů filmu, připomene Taylor, že když sama přijela do Los Angeles, byla „nemožná, obyčejná a bez přátel… byla jsi přesně jako já." Jak obě tyto ženy vědí, získání vlivných přátel je prvním krokem, jak získat vliv pro sebe.

Jejich pád – jak tušíme od samého začátku – vězí v tom, že svým novým oslnivým známým nemají, kromě věrnosti a mimiker, co nabídnout; nepochopily totiž, že na Instagramu můžete být naprosto nudní a zbyteční, pokud víte jak na to nebo umíte vykreslit svoji nudnou zbytečnost jako něco naprosto jedinečného. Vyprávění o vaší snídani, o tom, jak šíleně milujete nakupování v těch a těch obchodech a posedávání v té a té restauraci z vás ve skutečném světě velmi snadno udělá losera, ale na Instagramu, jako „fotograf", můžete tyto záliby vyšperkovat a zobrazit jako unikátní a výjimečné. (V jejich zdánlivé objektivitě jsou fotografie, jak píše Sontagová, „pokusy, jak kontaktovat jinou realitu", „pomáhají lidem přivlastnit si místa, kde se cítí nejistě.") A díky vašim fotkám se jiní lidé cítí unikátní a výjimeční, protože je sdílí.

Z pohledu lidí bez prestiže nebo egocentrismu vypadá podvodná tupost Mizuko a Taylor prostě jako nedostatek sebevědomí a obě ženy se velmi brzy posunují dál. Zanechávají Alici a Ingrid propadnout se do svého šílenství. Ty ničí svoje životy, ubližují svým milovaným, přijdou o jakoukoliv šanci navázat další vztah s Mizuko a Taylor, a málem se zabijí. Přesto jsou obě ochotné začít s Instagramem znovu a ani jedna z nich není schopná zbavit se touhy po pozornosti a zadostiučinění, nebo, nedej bůh, opustit aplikaci úplně.

Samozřejmě ne každý, kdo používá Instagram, skončí nervovým zhroucením, a většina lidí pravděpodobně neskončí jako instagramová hvězda, což je termín, který si dává za cíl ukázat současný druh celebrity jako někoho méně skutečného. Ale tyto příběhy otevírají skutečnost, to, jak Instagram změnil způsob, jakým mnoho lidí žije svoje životy. Jako kamarádka, která vám řekne, že „přestala číst zprávy v rámci svojí osobnostní očisty," tato aplikace scedila světové události v zájmu zachování snů a fantazií a bez omluvy podporuje nijakost, líbivost a sobeckost, aniž by se cítila provinile. Získala svoji sílu přesvědčováním svých uživatelů o své důležitosti způsoby, které jsou jak banální – je naprosto přijatelné shánět určitá místa nebo zážitky, protože jsou „instagramové" – tak i znepokojující.

Pří čtení knihy Sympathy a sledování filmu Ingrid Goes West jsem si uvědomila, že chci obě postavy najít na Instagramu. Chtěla jsem vidět na vlastní oči, jestli Taylor a Mizuko stojí za takovou posedlost (předpokládala jsem že ne), a chtěla jsem se přesvědčit, jestli Alice a Ingrid nezveřejnily nějaká skrytá vodítka varující před hrozícím se zhroucením (předpokládala jsem že ano). Chtěla jsem to udělat, protože jsem je chtěla soudit, postavit samu sebe doprostřed těchto vztahů a mít nad tím vším, v ideálním případě, nadhled. Byla jsem v pasti. S vědomím, že není nic jiného, čím bych mohla nasytit tuhle děsivou potřebu, jsem vzala svůj telefon a zjistila, že žena, kterou jsem nikdy nepotkala, si pořídila další velmi podivný nábytek, že žena, kterou jsem viděla třikrát, byla na dovolené v Massachusetts, že kamarádka uvízla zamčená na záchodě, a že žena, se kterou jsem kdysi pracovala, ale stěží kdy vůbec promluvila, pravděpodobně prochází komplikovaným rozchodem. Obdivovala jsem sukulenty zdobící luxusní obchod s oblečením v Kodani a prohlédla si fotky ze svatby na severu státu New York. Bylo to nudné a zbytečné a při pohledu na to všechno jsem se i já cítila nudná a zbytečná. Žádná jiná sociální sít neudělala víc pro standardizaci antisociálního chování a žádná jiná sociální sít neodráží lépe dnešní dobu, éru, kdy se zdá, že ani patrnost našich problémů nemá žádný dopad na naši schopnost je řešit.