Prague Pride: Láska hřeje

Je těžké zaměřit se v rozdováděné vřavě na jednu konkrétní věc. Tedy pouze v případě, že tak úplně nevyčnívá jako noblesní starý pán v kostkovaném sáčku, který seděl na lavičce uprostřed Václavského náměstí. Hlavu si podpíral francouzskými holemi a s lehkým úsměvem koukal na procházející průvod. Pozorovala jsem ho dlouho a hledala na jeho rtech podvědomě spíš úšklebek. Ale ne, nenašla jsem, on se zkrátka strašně hezky potutelně křenil. A tak mi to nedalo a přisedla jsem si s otázkou, kde dostal nápad zajít na Prague Pride. Pobaveně povídá, že si pouze vyrazil na kondiční procházku a tuhle parádu potkal omylem. Ptám se tedy nesměle, co na to všechno říká. Odpověděl s naprostou upřímností v hlase: „Líbí se mi to. Lidi se radujou. Vždycky, když je veselo, je to dobrý. A hlavně je to zdravý! Je zdravý bejt veselej." Ještě chvíli jsme si povídali a já potom uklidila foťák a jela rovnou domů. Odzbrojil mě. Víc už mi toho dne nikdo neřekl. A to je asi dobře, protože jsem měla hlavu plnou třpytivých výjevů a myšlenek podbarvených starým dobrým vlezlým hlasem zpěvačky Cher.

Člověk to nemá jednoduché. Dost často. Vlastně skoro pořád. Tak proč si ještě navzájem ubližovat víc, než je nezbytně nutné? K čemu je dobrá ubohoučká přednasranost? Ona „poctivá", rozohněná, paušální nenávist vůči něčemu, o čem ve finále ti nejrozlícenější prskači jedovatých slin vědí to největší kuloví? A jak může někoho vůbec napadnout kvůli vrcholně intimním záležitostem kohokoli pronásledovat nebo dokonce zabít? Spousta lidí brblá, že Pride je jen velká barevná pakárna, kde na sebe kdekdo strhává pozornost… ale i kdyby šlo nakrásně jen o blbnutí, je dobře, že se to děje. Přesněji buďme rádi, že se to může odehrávat právě u nás. Protože je stále zatraceně velké množství míst, kde veřejné odhalení odlišné sexuální orientace a vlastně i jakýkoli průměrnosti se vymykající způsob života či myšlení znamená všechno jen ne kopec srandy. Ale to všichni tušíme. Necítím se dobře v roli zasvěceného komentátora situace, protože jím nejsem. Proto nyní nasadím pokerface Haliny Pawlowské a své povídání raději ukončím myšlenkou, která se mi honí hlavou celý den a jejíž pravdivostí jsem si jako jednou z mála věcí docela jistá.

Ať už večer usínáš vedle holky, nebo kluka, můžeš být tak jako tak hrozný debil. Nebo naopak velmi skvělý člověk.

A ještě něco – a to je vážně důležité: teplá láska, ta je rozhodně lepší než studená, ze které se celý nepříjemně klepeš a nevíš vlastně, co se děje, kým pro druhého doopravdy jsi a roztřesené tělo tě nutí lézt po zdi jako pavouka, velkého lidského pavouka, který se nemůže na chvíli zastavit. Protože kdyby to udělal, tak by zmrzl. Všechno by pozvolna odumřelo. A přestal by cítit, lépe řečeno chtít cítit, což je ještě odpornější. Studená láska je prevít. Takže ať už je výraz „teplý" skloňován jakkoli, nevidím důvod, proč bychom se ho měli bát. Teplo znamená klid. Naprostý klid. A ten je přeci tak nádherný.