Reklama
Různě

Líp se nebudeš mít zadarmo

Konečně přicházejí jarní dny, v týdnu i zasvítilo slunce… Ideální čas na to řešit daňový přiznání, nad kterým si před volbami, jež nás na podzim čekají, i dobře zameditujete.

by Anna Matoušková
10 březen 2017, 9:18am

Pokud také patříte k těm, co se tenhle rok rozhodli, že nehodlají snášet životní krize svejch šéfů, a dali se částečně nebo zcela na život OSVČ a doposud ke státnímu zřízení necítili jakoukoliv zodpovědnost, možná jste poznali, co je to být nepřítelem státu. Taky jste pracovali k živnosťáku ještě na několik různých smluv? Aha, tak to máte nejspíš dost času vydělávat těžký prachy! A pokud nevelíte berňákům a s miliardama korun se vám prostě jen blbě počítá, finančák si na vás určitě došlápne.  Přitom jako člověk s živnosťákem se připravte na spoustu povinností a administrativy, o „placené" dovolené nemluvě, hrazení záloh sociálního a zdravotního pojištění minimálně za 4 000 měsíčně si musíte ohlídat sami. A když od socialistické vlády s Babišem v čele přicházejí další návrhy omezujících zákonů a nařízení, pak už vidíte vůči státu jen samé povinnosti a ptáte se, jestli to má vůbec cenu „dělat si na sebe sám".

Ale dobře. Vybrali jste si to sami, a dobrovolně, takže fňukání není na místě. A navíc, abyste se mohli rozohňovat se zcela čistým svědomím, asi byste předtím neměli vystudovat za státní peníze nebo jezdit po republice autem. Odhlédnu-li od všech problémů, který se s takovým systémem pojí, je užitečný si uvědomit, že věci, které jsou státem hrazeny, tu přesto dost lidí vnímá jako samozřejmost. Studium a zdravotní péče pro všechny a zadarmo! Kdo to kdy slyšel, že by bylo něco zadarmo? Zadarmo nikdy ani kuře nehrabalo. Zkuste si studovat za oceánem, to se na vejšce budete jinak snažit, školu tam musíte hradit navíc a ze svýho. Jen si vzpomenu na to, jak mi záleželo na tom, když jsem si dělala jen certifikáty z cizích jazyků. Každej pokus si bez výjimky platíte a vidina toho, co všecko byste mohli zařídit za částku, která by v případě nesložených zkoušek vyletěla oknem, bolí jinak než to, když prvák na vejšce za „neviditelný" peníze daňových poplatníků „prostě nevyjde".

Vždycky to prostě musí někdo zaplatit, ale chápu, jako populistické politické heslo takový výkřik musí působit v naší zemi intenzitou Pavlovových reflexů. Stejně jako různé obměny tvrzení, že „bude líp". „Ano, budeme to my, co vám pomůžeme z vašich podělanejch životů, tak nás volte". My to zařídíme, vy nebudete muset hnout ani prstem. Happy život zadarmo.

Školu už mám ale za sebou. Když jsem do ní ještě chodila, slýchávala jsem, kolik dnešních oborů je zbytečných, jak jsou vejšky k ničemu a jací jsou studenti budižničemové, kteří pořádně ani lopatu do ruky neuměj vzít. Během uplynulého roku jsem zas slýchávala, jak naše generace není schopná vydržet pořádně v jednom zaměstnání, práci často mění, nemá trpělivost a všecko chce hned. Říkáte si ale, jak to měla generace našich rodičů a prarodičů? Součástí vstupu na školu kádrovej posudek a pak… Drž hubu a krok, i když to stojí za prd, hlavně když máš po škole co dělat (když už jsi ji mohl vystudovat), buď rád za flek, co ti dáme, nemysli, a hlavně, hlavně se o nic nesnaž, soudruhu. A takhle celej mladej život.

Nechci tím ale kritizovat generaci rodičů a prarodičů. A navíc bych si pak stejně jen říkala, co já vlastně vím, totalitu jsem nezažila. Ano, díky bohu, a jednou z největších křivd na lidech, kteří za komunismu trpěli, vnímám to, že je dnes naše vláda komunistama skrz naskrz prolezlá, a dokonce můžou mít vlastní legální stranu v parlamentu. Propagace totalitních režimů je podle zákona trestná, ale komouše si klidně volte (a je vlastně jedno, jak se jejich strana jmenuje, převlíknout kabát je tak snadné), na pohodindu si zapějte Internacionálu u Gottwaldova hrobu spolu s poslankyní Semelovou, mávejte tam sovětskou vlajkou, ale totalitní symboly nepropagujte, to je trestný! 

Foto via YouTube

Přijde vám to spíš směšný? Je možná pravda, že když pod hvězdou vidíte spíš důchodce, tak ano, ale jak už jsem psala, převléknout kabát je tak snadný. A nemusíte se ani hlásit ke komunistům, ale totalitní manýry ve vás jsou stejně někde schovaný. Často se ptám, jak je třeba možné, že se u nás v zemi komunismus tolik toleruje, práskačské móresy podporované státem zabírají a snahám o „zjednodušení vlády", referenda lidu, zrušení Senátu, snížení počtu poslanců a podobné nesmysly se tleská nejoblíbenějšímu politikovi v zemi Babišovi? Jak to, že tolika lidem komunistický manýry vyhovovaly, a čím to, že hrozba centralizované moci není dostatečný důvod k tomu začít trochu myslet sám za sebe?

Asi každý se v životě několikrát octne v situaci, kdy prostě neví, co se sebou. Máš po škole a teď – kam si podat přihlášku? Případně jak se začít živit? Kdy založit rodinu? Po vejšce máš při troše štěstí titul, ale kdo je na něj zvědavej? Kdo mi poví, co mám dělat? Tolik by nám takovou situaci ulehčilo, kdyby nám někdo nakázal, co máme přesně udělat. Taky se mnohem líp nadává, když nefunguje něco, co vám někdo přikázal, abyste udělali, že jo? Prostě vlastní zodpovědnost nula, žádná iniciativa, myšlení, zvažování možností, rozhodování. A v případě nesnází si můžete o to víc a „právem" hubovat a ukazovat prstem jako součást systému. Takže nakonec dost nanic.

Když ale děláte něco za sebe, může to ze začátku vypadat jako sisyfovská práce, ale stojí to za to. Když se to podaří, máte větší radost, a když se to podělá, můžete nadávat tak akorát sobě a třeba se i něco přiučit. Takové věci nám stojí za to už jenom proto, že můžeme svobodně konat, o něco se snažit, pokud tedy máme to štěstí a jsme zdraví, nehladovíme, máme střechu nad hlavou nebo neprožíváme nějakou tragédii. Vždy je tu možnost živit se nebo přivydělávat si tím, co si sami můžeme vybrat, a mít se tak, jak chceme, abychom se měli. Tak proč se pořád necháváme manipulovat obratnými a prolhanými stratégy, spoléháme stále na druhé, že něco udělají s naším životem za nás a chceme se vracet k bolševickýmu systému? Konečně mají Češi možnost za svůj život zase jednou zodpovídat sami, tak proč se tomu pořád brání?

Je to strach ze svobody? Je zajímavé, že strach, úzkosti a touha vrátit se zpět za mříže bývají psychickým příznakem vězňů po uvedení z vězení do civilního života, u některých i za cenu spáchání dalšího zločinu. Možná jste ale spíš slyšeli o syndromu krávy. Zvíře uvázané v chlévě sní celou dobu svého věznění o svobodě. Jednou se mu podaří utrhnout ze řetězu a utéct na louku. Najednou však zjistí, že aby přežilo, musí si obstarávat obživu samo a chránit se před predátory vlastními silami. Nakonec se kráva dobrovolně vrací na řetěz do chléva, kde se cítí bezpečně a dostává pravidelný přísun potravy a vody. Sice ji bijí zřízenci, neví, co se děje za hranicemi chléva, ale má svý jistoty.

Foto via Flickr

Myslím, že Václav Havel ve své Moci bezmocných vystihl většinový typ občana, kterého tu zanechala totalita, přesně:  Člověk propadlý konzumní stupnici hodnot, „rozpuštěný" v amalgámu civilizační stádnosti a nezakotvený v řádu bytí pocitem vyšší odpovědnosti než odpovědnosti k vlastnímu přežití, je člověkem demoralizovaným; o tuto jeho demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje a je jejím společenským průmětem. Ressentiment těch, kteří v nedávné minulosti patřili k vyvoleným, po časech, v nichž „jediná spravedlivá společnost" ve skutečnosti učinila ze značné části populace občany druhé kategorie, je docela silný.

Svoboda je zkrátka fuška, a možná proto se jí tak bojíme. Každý si ji můžeme představovat sice trochu jinak, ale obecně snad lze říci, že její důležitou součástí je možnost volby, možnost se rozhodnout. Pro mě ještě představuje snahu, potřebu někam směřovat, příležitost se vzdělávat a rozvíjet se, pracovat za sebe a jednou i rodinu. Nikdo svobodu nemá zadarmo, stojí totiž dost práce a odříkání. A kdo si myslí, že věci, co vám stojí za to, lze nabýt bez vynaloženého úsilí a máte je napořád a bez problémů, s tím nesouhlasím. Jen politici, kteří touží uchopit ještě více moci, hlásají móresy, které by byly jen návratem do minulosti.

Takže ano, „dělat si na sebe sama" mi za to stojí právě pro všechny nepříjemnosti a nejistoty. Jak napsal Václav Havel, systém je společenským průmětem demoralizace občanů. A když je nejoblíbenějšm politikem Babiš, kterému ke slávě stačí provolávání populistických hesel a šikana živnostníků nejrůznějšími kontrolami od zodpovědnosti za chování jejich zákazníků až po šmírování, jak platí daně (přestože jeho mlžení o stavu vlastních financí musí přesvědčit jen blbce), pak jsme buď národ ignorantů, anebo dobytek, který se neodvažuje svobodu ani poznat. A má z ní strach, jenž v sobě nedokáže zkrotit. Jak by ale taky mohl? Strach je přeci něco, čemu je v pořádku se poslední dobou podvolit než s ním bojovat. 

Cover foto via Flickr.