'Přemýšlím, že se po Riu zabiju' aneb nejabsurdnější titulky z médií

Na stránkách prázdninového tisku občas skončí zmetek. Všichni si odkrucujou týden mezery mezi dvěma dovolenýma a tak ty stránky potřebují akorát zapatlat inkoustem za málo námahy. Ti, kteří se vrátili z riviéry až v týdnu tak ještě nepostihla střízlivost a jejich pochybení je snad o trošku tolerovatelnější.

Před skartovací kůrou v mojí síti uvízly nějaké odpadky. Odpadky, které majestátu titulku zneužívají ze všech nejvíc. Odporné malé stvůry, které nezachrání dobré srdce nebo příjemné vystupování. To ten obal z nadpisu z nich dělá to, čím jsou. Jednoduše řečeno: slepé skvrny na papíře, které nevedou odnikud nikam a proto jsem je volně stopoval až na samou hranici absurdna. Jednodušší už to nebude.

Na tom by snad nebylo nic až tak zvláštního, kdyby jste se nedozvěděli, že titulek obklopují fotky roztomilých psíků. DNES tak jasně dává najevo, že lidi jsou prohnilá a nepřátelská stvoření, která nejsou schopna společného soužití. Pes je tak ten pravý přítel člověka, který hledá lásku, péči, luxování koberce a rozžvýkané papuče. Zkrátka dvounožství už není in, přestřihněme proto vodítka, ukončeme lidský rasový útlak a pojďme s chlupáči žít v harmonii na všech čtyřech.

Muži a ženy k sobě navzájem nachází cestu. Musí se sblížit, poznat, přiopít a až pak se do sebe zamilovat. Miloš vyrazil na druhý konec světa, aby se dostal na čtvrtou z těchhle met. Chudák Miloš ale není moc společenský typ, proto vzal s sebou na noční tah i kamaráda Bechera. Oni si totiž skvěle rozumí a nedají jeden bez druhého ani ránu. Zábava je v plném proudu, mořský vánek čechrá večerní vzduch a Miloš s Becherem jsou romantickou atmosférou dotčení. Přiloží ústa jeden k druhému a ochutnají se. Další z jejich milostných výstřelků.

Dnes ale přišli skolit mladou krev. Opojení vzájemnou touhou přesouvají svůj záměr na křehkou dívku, kterou Miloš zná, Becher ji ale nikdy nepotkal. Přijdou blíž, představí se jako Martina a padnou si s Becherem do oka. Slovo dá slovo a už spolu leží na dlažbě v milostném obětí, když přijde vtěrka Miloš a tahá Martinu pryč od bezvládně ležícího Bechera. Ona křičí, sápe se po něm, ale Miloš jí jen klidným hlasem řekne: „Už to bylo na spadnutí," a vytáhne zpod sáčka nového kamaráda.

Podchody jsou dobrá věc. Chodí se jimi…pod věcmi. Bez podchodů, ale nebudeme moct nic podcházet. Jenže nebojte, on o to stejně nikdo nemá zájem. Lidé se radši sluní na povrchu a nemusí se schovávat do tunelu, který nebudí zrovna pocit bezpečí a hlavně v noci. A jak budeme překonávat silnice? Jednoduše. Překážková dráha s rychle se blížícími nárazníky, hodně troubení a řidiči upsanými peklu za svoje nadávky. Něco jako Crossy Road, hra, ve které tak dlouho utíkáte provozu, až se z nevyhnutelně stane barevná placička pod autem. Co bude příště? Budeme se do metra prohrabávat sami?

Houbám se beztak nedá věřit. Kolikrát mám pocit, že z lesa volají o pomoc, tak se je dalšího rána vydám vysvobodit a ony nikde. Asi jsou to šprýmařky. Je to s nima jak s dítětem. Celou dobu by si chtělo hrát, ale jakmile se do toho chcete vážně položit, tak vám řekne, že už s váma tu palcovou válku hrát nebude, protože ho máte třikrát větší a už posledně jste mu málem prstík rozmáčkli a pro jistotu se ještě rozbrečí. HOUBY TO ODKOUKALY. Vylákají vás z obydlí s vidinou žvance a když už se k nim přiblížíte, vezmou nohu na klobouk a peláší pryč tropit hlouposti o palouček dál. Mrchy vypočítavý.

Náboženské rozepře už zdá se dolehly i na olympijskou vesnici. Po všech tlacích, které přinesl imigrační příboj by si člověk myslel, že bude chvíli pokoj. A ejhle. A kde jinde může provokace propuknout než u nás? Naše ignorantská česká nátura zase soupeří s ničím menším než bohem o pár metrů vyšším, než jakýkoliv z návštěvníků Ria. Papeži se v hrobech převracejí a to ani nechtějte vědět, kde má dotyčná neznámá Pannu Marii.

Olympijský rok s sebou vždycky nese hodně slávy. Sladké první dny prázdnin utečou lusknutím prstu a už propuká neochvějná česká víra v hon za kulatým nesmyslem, kdy zase dostaneme od Evropy pěknejch pár za vyučenou, obměníme půl kádru a jede se dál. Člověk, se před televizními maratony zapustí do sedačky a kdyby neuschnul, tak ho nic nepřinutí zvednout se. V deliriu mezi bděním a sněním dokouká poslední přenos ze stolního tenisu družstev a odlepí proleželou tkáň z pohovky. Podívá se, jak to vypadá venku a hned ho něco praští přes nos. Rezatý list a chlad. Celý prázdninový život se člověku promítne před očima a z jeho marného promrhání se rozpláče. Pak už to jde ráz na ráz. Vrátí se domů, řekne, že je všechno na hovno a manželka: „Jakože cože?" a on: „Nech mě, mám podzimní depresi," tak ho nechá a starej zapíjí žal v hospodě a jeho kamarádi jsou taky ti tam, protože po tak nabitým létě si přece taky potřebujou vybrat dovču a tak tam tak sedí a opíjí se a trošku se začte do prokletejch básníků a má z toho takovej divnej pocit a najednou mu nic nepřijde jako dřív a on je celej jinej a citlivej a cejtí se jako hormonálně nevyrovnanej puberťák a pivo už mu stejně nechutná, tak si dá radši panáka a panák je malej, když za dva může mít celej Božkov a tak ho koupí a brouzdá krajinou a myslí, že rozjímá a přitom trpí a jednoho rána se přistihne, jak si místo holení kotlet hladí líčko hlavní a tak ho nenapadne nic lepšího, než bum.

Snad to Rio nikdy neskončí…