Pražská hudební scéna je kontaminovaná chlamydiema

Každej si pod slovem párty nebo večírek představuje něco jinýho. A každej od tý konkrétní události taky něco jinýho očekává. Někomu stačí zmastit se lahváčema v parku, někdo upřednostní drinky v koktejlbaru, někdo se sjede extází na technoparty a někdo chce sex… Buď nárazově, jednou za měsíc, dvakrát do tejdne… Jak kdo snese, může, a ustojí. Vlastně je tu ještě jedna možnost. Brát to jako rutinu a nebejt na to sám. Nemyslim tim večírkování s nejlepší kámoškou, která u mě pak přespí a společně si dáme okurkovou masku na oči, aby se nám nelepily víčka k sobě ještě ve 3 odpoledne. Myslim tim, začít to brát jako životní styl. Postavit na tom svojí identitu! „Co děláš?" „ Chodim na večírky" „ A co dál?" „Jezdim na koncerty." „ A co ještě?!" „ Jsem groupie…"

Je dobrý se s nima kamarádit. Jakmile vám padne do oka nějakej muzikant z jejich rajónu, máte jistotu, že je předem „ozkoušenej" a můžete si nechat referovat…

U svých kapel deklarujou bohy, polobohy, kašpárky i sluhy. Používaj kondomy a s nikym nespí dvakrát. Mezi jejich oblíbence patří Sunshine, Skyline, Vypsaná Fixa, Wohnout a další monstrózně celebritoidní crew bandy pražský scény. Žádná z těch kapel neni netknutá. Dostaly je.

Jednu z „groupies" jsem si odchytla a vyzpovídala jí.

Vice: Nevadí ti, že o tobě lidi říkaj, že jsi děvka?

B.: Co by mi na tom mělo vadit? Sem mladá a hezká holka. Až mi bude čtyřicet, nejspíš už budu mít tak pokleslý pánevní dno, že z toho nebudu nic mít. Takže si užívám a navíc si vybírám. To je špatně??

Vice: Ne, je to v pohodě. Takže na skóre asi nemá cenu se ptát.

B.: Hele, muzikanti… před měsícem to bylo asi 29, teď plus 2… No, nějak kolem třiceti. Zbytek jsem nepočítala.

Vice: Takže si vedeš evidenci, jo?

B.: No, dá se to tak říct. Jako kdyby ses mě zeptala kdy kde s kym, to ti asi už neřeknu, na koncerty chodim od 16, tak si to spočítej, to je pár let… ale můžu ti říct, kdo jakej byl. To si pamatuju.

Vice: Fakt? Můžeš jmenovat? Klidně výkon, velikost…

B.: Hele, sorry, takhle veřejně ti to neřeknu. Přece jen jsou to docela cenný informace, žejo (směje se), možná za nějakej úplatek…

Vice: Za kolik?

B.: Nee, vážně nejsem děvka. Jsem groupie, to je rozdíl (směje se). Jsou fakt informace, který neni dobrý zveřejňovat. Mě je to fuk, ale ten dotyčnej pak zjistí, že jsem to napráskala já a zabije mě. Vim třeba přesně od koho sem chytla chlamydie, kdo má problémy s erekcí, kdo je podprůměr atd…

Vice: No jo, pohlavní nemoci, to je asi docela běžná věc, při tvým „koníčku".

B.: No, neřekla bych. Ale zrovna kauza Chlamydie byla vtipná, protože to najednou měli skoro všichni. Ale pohoda, pár dnů antibiotika a seš v cajku.

Vice: Jasně. Takže Praha je vlastně taková jedna velká Chlamydie 90210… Prozraď mi, jak to teda děláš? Občas neni uplně jednoduchý dostat se k muzikantům tak blízko. Máš nějaký taktiky?

B.: Tyjo, to nevim. Spíš si jdu k němu třeba po koncertě pro podpis, pak ho pozvu na panáka, pak se s nim zakecám… No a pak ty klasický ženský finty. Začnu říkat, jak je na podiu sexy a že mi někoho připomíná, že sme se možná už někde potkali. A pak třeba jestli nemaj místo na hotelu… Jak kdy. Podle situace. Jednou sem jednomu prostě sáhla mezi nohy, odtáhla ho na záchod a bylo to (směje se).

Vice: Wow, tybláho, možná bys mohla časem dávat nějaký kurzy jak sbalit a vojet chlapa.

B.: Ty to vidíš moc jednoduše. Já nespim s kdekym. Sou to moji idolové, většinou poslouchám jejich hudbu, uznávám je jako umělce. Chci si něco nechat na památku, až budu stará bréca. Budu vědět- joo, s tim to bylo dobrý a tenhle zas líp hraje na kytaru než cokoliv jinýho… Chápeš?!

Vice.: No, možná začínám…

A jelikož Vice čte hodně muzikantů, nechala mi tu slečna B. malej dáreček. Jasně, nic není zadarmo. A tak pánové (a dámy)… Máte deset možností: 777 103 40X