S DICK #1 přijede do Prahy Cormac, rezident legendárního londýnského klubu Fabric

Arbitr dobrého vkusu a pochodující výrobna pravdy i ultimátních pražských Superguides, Míra Valeš, naposledy zbořil všechna party očekávání oficiální afterparty Prague Pride s názvem Dirty Dirty Dancing na Nákladovém Nádraží Žižkov. Pak si dal na nějakou chvíli se svými Pioneery a Spritzy pauzu, aby se vrátil s novým party konceptem. Nelze ještě dopředu říct, o čem přesně DICK #1 bude (ani název nic nenaznačuje), nicméně i proto, že se první edice odehraje ve vršovickém Ankali, nemusíme se bát mít vysoké očekávání ani tentokrát.

S Mírou sdílíme slabost pro Velkou Británii, kde jsme oba nějakou dobu žili. Londýn se pro mě stal tolik útulným i proto, že jsem hned zkraje zašla na jeho radu do legendárního gayclubu Dalston Superstore, který se na několik měsíců stal mým diskodomovem.

DICK#1 proběhne v pátek 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii. 28 let po Sametové revoluci se tento boj bohužel stává aktuálnějším, než bychom si přáli. Paradoxně mi však připadá, že se tu paří líp a víc, než kdykoliv předtím. To ale nejde říct o již zmíněné ex-raverské metropoli Londýně – rostoucí ceny nájmů a restrikce nočního života z něj dělají místo, kde si člověk po třetí ráno už skoro nezatancuje a pokud náhodou ano, musí si vzít na další drinky hypotéku.

I proto se krátký rozhovor, který jsem udělala s Cormacem, pátečním headlinerem a rezidentem zavřeného a znovuotevřeného klubu Fabric, týkal především svobody a toho, jak ovlivňuje noční život dnešní mladé generace.

Zdá se, že kontinuální omezování nočního života systematicky ničí londýnskou klubovou scénu. Několik zásadních klubů zavřelo. Změnilo to podle tvého názoru nějakým způsobem party návyky mladé generace? Je Londýn stále městem, kde si člověk může svobodně užívat?
Restrikce klubů jsou momentálně v Londýně smutnou a bolestnou realitou. Negativně ovlivňuje to, co z už tak zmenšené scény zbylo. Hodně menších, ale vlivných gay klubů zavřelo už před lety. Islington (čtvrť v severním Londýně, pozn. red.) skončilo kvůli zvyšujícím se nájmům. O hodně přišlo i Soho, ze kterého zbyla už pouhá nezajímavá skořápka, přitom to tam dřív bylo tak zábavné. Je dost depresivní tomu přihlížet. Nedělní noci a noci uprostřed týdne rozhodně utrpěly, a to byly přesně ty, co mě z historického hlediska bavily nejvíc.

Samozřejmě, že to party návyky mladé generace změnilo – a nejen zmenšeným počtem možností. Pokud nejste prototyp superúspěšného člověka, nedává smysl se do Londýna stěhovat, zvlášť, pokud jste umělec nebo hudebník, který žije mimo tradiční rámec od 9 do 5. Dnes jsou tam nejdůležitější věcí peníze. Existují i jiná, vstřícnější a dostupnější místa, která mladým kreativcům umožní usadit se a tvořit. Londýn se stal nehostinným, korporátním a dražším, což už tak vyhání velké množství tvůrčích osobností.

Svoboda je v tomto ohledu zcela zásadní pojem. Stačí se podívat na zprávy, aby vám bylo jasné, že svoboda jednotlivce v současné době potřebuje, abychom se za ni postavili a pracovali na ní, ale zároveň žijeme v době velkých výsad a ve spoustě ohledů máme více svobody než generace před námi. I teď je v Londýně spousta skvělých věcí k vidění a stále zůstává jedním z nejvíce kulturně rozmanitých měst na světě. S ohledem na jeho rozlohu je tam kultura namíchaná vlastně docela dobře.

Přinesla situace v Londýně, řekněme, nějaká DIY řešení, jak se vyjádřit a přitom si to užít?
Umělci si pochopitelně vždy nějakou cestu najdou. Já můžu ze své pozice mluvit hlavně o hudbě a DJingu. Doufám, že je tam stále skrytý nějaký druh rebelie a hledá si způsob, jak se dostat na povrch.

Co myslíš, že se na tamní klubové scéně stane? Máš z toho dobrý nebo špatný pocit?
Navzdory všemu je scéna daleko od vymření, pořád se tu dějí zajímavé věci. Chapter 10 se ukazuje jako naprostý klenot a Dalston Superstore i nadále podporuje nastupující generaci.

Vždycky jsem to, co se v Londýně děje, vnímal cyklicky. Zažil roky naprosto odvázaných parties a stejně tak i období klidu a kolísání. Do určité míry si myslím, že tohle je prostě další zklidnění, jen s novými druhy omezujících faktorů, jakým je právě omezování klubů a zákony týkající se nočního života.

Není však důvod se vzdávat. Všem, co se snaží něco dělat, patří mé uznání. Londýn v sobě má jakýsi živel, něco, co jsem nezažil nikde jinde na světě – a díky tomu má velký potenciál si svou klubovou scénu uchovat.

Může to i znamenat, že se klubová scéna na čas přesunula za hranice Londýna? V jakých dalších městech Spojeného království se dá pařit mnohem svobodněji?
Řekněme, že scéna není mrtvá, jen prostě tápe. Je důležité vidět to optimisticky. Věci se můžou zase zvednout. Pokud žijete v Evropě, máte štěstí, protože můžete volně a levně cestovat, můžete žít v jednom městě a socializovat se v druhém. Berlín je samozřejmě naprosto klíčovým, ale existují i další místa.

Slyšel jsi o Praze, potažmo České republice něco zajímavého? Na co se tu konkrétně těšíš?
Už jsem u vás byl, ale zatím jen jako turista. Rád poznávám města skrze klubovou optiku. Z každého davu, hudby a atmosféry se o městě něco málo dozvím. Těším se, že právě tak poznám i Prahu i na to, že si tu zahraju se svým kamarádem, Joshem Caffé.

Jaké jsou tvé hudební guilty pleasures?
Je jich tolik, že nevím, kde mám začít. Mimo house a techna bych to viděl na 80s a 90s pop, italo disco, mám rád hodně věcí z labelu WARP, dále The Cure, The Smiths, Cocteau Twins, Fleetwood Mac, L7, také jsem velkým fanouškem PJ Harvey, My Bloody Valentine (to byl vůbec první živý koncert, na kterém jsem byl), Eurythmics, především pak jejich raná alba, Sade, filmové soundtracky, Coil, Soft Cell, miluju audioknihy, ambient, KLF a patří tam i klasika. Mám rád Bacha. Je toho ještě víc, ale teď si už nevzpomenu.

Haha, já myslím, že to stačí. A máš nějaké guilty pleasures i mimo hudební rámec, o které by ses třeba chtěl podělit?
Na tyhle provinilosti příliš nejsem, považuju je za mrhání časem. Vše, co dělám, si užívám naplno. Miluju zvířata, takže rád hlídám psa své agentky, přírodu, venkovní plavání, potkávání se s přáteli, návštěvy své rodiny v Irsku a taky veganské jídlo. Hodně cvičím jógu. Nejen kvůli vnitřnímu klidu, což je takové hodně omleté klišé. Myslím, že udělá člověka velmi silným, zvlášť, když se rozhodl světem probíjet po svém.

Spolu s Cormacem si zahraje, jak už bylo zmíněno, jeho londýnský kamarád Josh Caffe a do třetice také lokální support St. Jakob . Pokud byste si chtěli naposlouchat i Joshe, tak tady:

ODKAZ NA EVENT: https://www.facebook.com/event…