Místo orgasmu nadrženost, místo rámusu tajemství, místo bouře očekávání

VICE: Hanku, co znamená název desky Ron Ron Ron? Když jsem se slovo ron snažil progooglovat, tak na mě vyjela tahle šílenost - ron je eroze a odnos půd a horninového materiálu dešťovou vodou nebo vodou z tajícího sněhu. Zvláště výrazně se uplatňuje v semiaridní m a aridním klimatu; v krasových oblastech je ron příčinou vzniku škrapů.

Hank: No vidíš, tak paráda, to jsem sám nevěděl… Prostě mě to jednou v noci napadlo jako skvělej název novýho alba. Přišlo mi, že to vypadá jednak pěkně graficky, a další souvislosti a významy se na to začaly nabalovat až poté. Ron je náš kámoš, který nám pomáhal se zvukem a masteringem desky, Ron je rum, který tak děsně miluje náš bubeník Vratislav, Ron je taky součást názvu jednoho songu, co produkoval Phil Spector, jeden z mých hudebních oblíbenců, jako Ron Ron Ron může znít třeba otáčení koleček bruslí. A poprvé to takhle pohromadě vlastně vyslovila naše pětiletá dcera Leontýnka, když s námi trávila delší čas ve studiu a pak nám suše sdělila: „Zahrajte už konečně nějakou pořádnou písničku a přestaňte pořád dělat to vaše ron, ron, ron"… takže je to prostě nekonečná řada variací a možností.

Kill The Dandies! – Ron Ron Ron (Drug Me Records 2017, Official Full Album Stream)

Na vaší první desce – I Saw White Fields – hrál na basu Martin Růžička, s druhou deskou ho vystřídal Michal Hořejší a na aktuální nahrávce Petr Janák. Jak velký vliv tyhle změny měly i na celkový zvuk Kill The Dandies!?

S Petrem je to trochu jinak, on je opravdu hodně tvůrčí chlápek, má jasno v mnoha směrech, jak by co mělo znít, a je to navíc frontman kapely Trailer Crash, která mě vždycky bavila. A hlavně je taky kytarista, což je opět velkým přínosem. Já se tak můžu někdy víc soustředit na zpěv nebo na synťáky, jejichž zvuk a místo je na nový nahrávce mnohem dominantnější než v předešlých letech. Takže když jsem po odchodu Michala přemýšlel nad novým členem, Petr byla jasná a rychlá volba. Chtěl jsem lehce změnit zvuk kapely a s Petrem jsme si vlastně nemuseli vůbec nic vysvětlovat… A i když se občas o některých detailech trochu hádáme, tak pohled na základní směřování kapely máme dost jednotný a jasný.

Jak říkáš, s příchodem Petra je těch změn opravdu dost. Petr často zaměňuje basu za kytaru, Sonja basové linky hraje na Korg, ty skoro víc preferuješ synťák před kytarou, kterou máš poslední dobou pověšenou nějak vysoko. Záda?

Hlavně je to pohodlnější, když hraju kytaru i synťák současně, kytara pak překáží a tak. A zjistil jsem taky, že se na ni líp hraje… no a v neposlední řadě to vypadá cool.

Tahle deska mi přijde až dubově hypnotická. Zdá se mi, že jste spíše klasický písničkový formát – sloka, refrén… - mnohdy zaměnili za hraní si s vrstvením skladeb. Je to blbost, co říkám?

Tak to mě těší… ano, hypnotická, myslím, že přesně toho jsem chtěl docílit. Místo orgasmu nadrženost, místo rámusu tajemství, místo bouře očekávání. Ale co se týče staveb jednotlivých songů, tak si naopak myslím, že nikdy jsme nedělali tak klasický písně. Svědčí o tom podle mýho názoru věci jako třeba Doodee, Night City Heat Speed nebo Things You Can Never Get, ale možná je to jen můj pocit…

Deska Ron Ron Ron je nejjemnějším počinem Kill The Dandies! Spousta hudebníků to má tak, že když se nachází v období, ve kterém si doma a v autě pouští pop, tak je zrovna baví hrát totální kravál. A naopak. Jak to máš ty?

Prostě nás asi přestalo bavit hrát jenom takovej ten tupej, uřvanej rokenrol… Jasně, tahle deska je možná o něco jemnější než předešlý alba, ale co se týče energie, dynamiky, nebo kontrastů, tak tyhle prvky tam jsou, myslím, zastoupeny mnohem víc než dřív. Akorát to tady prostě není řečeno naplno. A pak jsou ještě koncerty, který určitě neztratily nic ze svý divokosti. Na koncertech si to pořád ohromně užíváme. Kdybys věděl, co občas posloucháme v autě, možná by ses s náma úplně přestal bavit.

No tak schválně povídej, co dáváte v autě? To mě dost zajímá.

Když pominu poslední zájezd s Lazer Vikingem, který nás nutil poslouchat nějakou příšernou desku Olympiků, kterou komentoval slovy, že se jedná o nejlepší český psychedelický album (no možná tomu tak opravdu je), tak já většinou vnucuju cokoli od Barryho Whitea, Vratislav by tam chtěl dát něco od Johna Lennona a Petr nějakou garážovku. Sonja by byla nejraději, kdyby se nepouštělo vůbec nic a bylo ticho, takže nakonec bezpečně zvítězí výběr hitů od Karla Hály.

Já mám hrozně rád váš letitý klip I Don't Wanna Die a jeho až postlaibachovský symbolismus. Neplánujete nějaký klip k nové desce Ron Ron Ron?

Vidíš, mě nikdy nenapadlo to s tímhle spojovat, navíc já jsem nikdy nebyl z týhle kapely zrovna odvařenej, ale baví mě, co dělá hnutí Irwin, který je s Laibach spojený. Taková ta myslivecko-habsburská estetika je fajn a mám ji rád, takže máš asi pravdu, i když my to tenkrát chtěli mít spíš trochu jako takový Twin Peaks. A nový klipy bychom dělali samozřejmě moc rádi, ale všechno je to o čase, nadšení lidí a bohužel dost i o penězích.

Kill The Dandies! – I Don't Wanna Die (režie Michal Nohejl)

Když už jsme se dostali do zákoutí vizuálních věcí okolo Kill The Dandies!, tak se musím zeptat na vaš i garážovou značku Strychnine, pod kterou si necháváte vařit pivo. Jak si vede?

Nemáme na to skoro vůbec čas, takže to jde pomalu. Ale plány máme. Značka Strychnine, ať už se bude týkat čehokoli, určitě nezmizí. A to pivo je taky furt skvělý…

Poslední roky spousta lidí prudí s tím, že by české kapely měly zpívat česky. Přiznám se, že mě tyhle řeči dost otravují. Musím se tě ale zeptat, napadlo tě někdy, že by Kill The Dandies! udělali českou desku?

Teda já nevím, jestli to je nějaký současný trend, ale nevidím jediný důvod, že by to tak mělo být, ostatně je to každýho věc, jaký jazyk zvolí. A Dandies určitě neplánujou "českou" desku…

Desku jste opět vydali na svém labelu Drug Me Records. Několik let jste pořádali v únětickém kravíně Drug Me Fest. Před rokem ale kravín skončil. Plánuješ pokračovat v pořádání Drug Me Festu někde jinde?

Když jsem se vyrovnal s tím, že Kravín končí, tak jsem byl rozhodnutej to prostě stopnout a jinde to nedělat. Ten festival byl spjatej s místem i s klukama, který to provozovali. Bylo to tak ideální a skvělý, takže jsem si říkal, proč to dělat někde jinde? Nicméně nedávno se mi ozvali z jednoho místa v Praze, který by možná bylo důstojným pokračovatelem, takže opět začínám přemýšlet, že budeme dělat festival dál. Obvyklý červen nestíháme, ale už řešíme podzimní edici. Uvidíme…

V minulosti jste své desky vydávali i v Německu pod hlavičkou labelu Pale Music Steva Morella. Co Německo a Ron Ron Ron?

Berlínský label Pale Music teď spíš trochu stagnuje, Steve se věnuje svojí muzice a dalším aktivitám, ale kontakty a plány v Berlíně i ve zbytku Německa stále máme. Je to otázka času, deska je zatím příliš čerstvá. My teď hlavně řešíme její vinylovou podobu.

Kill The Dandies! jsou dlouhodobě nositeli odkazu garážové hudby. Na Drug Me Fest jste zvali i další zástupce žánru. Příjde mi, že se v poslední době u nás objevilo hned několik zajímavých garážových kapel. Skoro by se dalo říct, že se tady vytvořila jakási scéna. Co myslíš?

Už dřív jsem si říkal, jak je u nás tahle scéna, na rozdíl třeba od rockabilly se všemi jeho vnějšími znaky, strašně neprobádaná a neznámá. Vůbec tady nemá tradici. Když jsem pak jezdil na různý koncerty do Berlína nebo do Vídně, koukal jsem jak blázen, jak je to tam rozjetý. Ale pak se to najednou zvedlo a pár let po naší první desce tady začala vznikat spousta kapel v tomhle stylu i se vším, co k tomu patří… Všechny tyhle party kolem klubu Kokpit jsou naprosto úžasný lidi a naši dobří kamarádi. Navíc tuhle hudbu dotáhli k dokonalosti, především co se týče zvuku a stylový vyhraněnosti. My jsme ale nikdy nechtěli být klasiky žánru. Já osobně mám hodně rád takový to špinění stylový čistoty, nebo chceš-li prostě mísení žánrů. Bavěj mě všechny ty podivný zákoutí, kterým se říká barokní country, nebo cowboy psychedelia, což mimochodem dělal skvěle třeba Lee Hazlewood, pak třeba psychedelický funk, obskurní pop a další podobný zvěrstva. Mám prostě rád, když nejsou věci jasný na první poslech, když mají nějaký skrytý tajemství a když se nějak vzájemně snoubí to, co je běžně neslučitelný. Pak se to teprve posouvá někam dál, jestli mi rozumíš!?

Jo, myslím, že rozumím. Přiznám se, že jsem termín barokní country nikdy neslyšel. Co si pod tím mám představit? A nějaké tipy na obskurní pop?

Někde jsem tohle označení četl. Já si pod tím představuju třeba všechny ty úžasně přearanžovaný skladby v podání Glena Campbella, který mám fakt hodně rád. Ale Lee Hazlewood šel samozřejmě ještě dál. Hodně experimentoval se zvukem a nástroji. On měl v podstatě avantgardní přístup k tvorbě, podobně jako Phil Spector, Joe Meek nebo u nás třeba Zdeněk Liška. A barokní pop, to jsou především třeba Walker Brothers, potom samozřejmě věci, který produkoval zmíněný Phil Spector a taky spousty skvělých a podivných kapel z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hodně zvláštní je třeba i parta The Calico Wall, od nichž jsme převzali skladbu I'm A Living Sickness na naše nový album…

The Calico Wall - I ' m A Living Sickness

Na začátku roku vydala Sonja sólovku Musa Somnambula, s Kill The Dandies! jste vydali Ron Ron Ron. Neříkali jste i něco o tom, že se studiově vrátí i Rány Těla? Vlastně asi první garážovka v Čechách, žádná před vámi mě nenapadá.

S Ránama Těla jsme byli asi nejvíc ovlivněni australsko-berlínskou scénou, kde se míchal punk, country, jižanská gotika nebo blues a pak třeba tím, co dělali The Velvet Underground… Takže ty kořeny tam asi byly, akorát jsme tomu tenkrát říkali post-punk, což je geniální označení pro hodně širokou škálu hudebních žánrů. Až později jsme začali víc experimentovat třeba s disco vlivy a tak. A co se týče návratu kapely Rány Těla, tak ano, právě teď připravujeme nový album.