Dnešní Public House v MeetFactory: Óda na manuální práci

„Měla bys dělat nějakou manuální práci," poradil mi před pár dny můj kamarád, který měl docela oprávněný dojem, že mi zase trochu hrabe: „Prostě něco vyrobit nebo tak." Dál už myšlenku nerozvíjel, možná doufal, že víc dodávat nemusí, ale spíš proto, že v tu chvíli něco sám vytvářel a dal tomu prioritu.

Můj kluk, který se produkčně staral o výstavu v galerii Kostka v pražské MeetFactory už řadu dní neúspěšně hledal někoho, kdo by ušil závěs na instalaci Pivot rakouských rezidentů Roswithy Schuller a Markuse Hanakama. Čas, prostor a potřeby se opět osudově setkaly a já najednou stála v jednom z ateliérů před největším kusem látky, co jsem kdy v životě viděla.

Když mi molton popisoval jako „takovou tu levnou látku z IKEA", představila jsem si nějaký lehoučký pseudošifon. Well, ne tak docela. Označení „neskutečně těžká žmolící se mrdka" mi dnes připadá mnohem přesnější. Idea „velkého závěsu" byla další dezinterpretace čistě z mé strany. Jasně, sice jsem si několikrát ušila oversized šaty, ale nikdy ne tak oversized, aby měly tři na deset. Abyste si udělali obrázek: tři metry měří stěna vaší ložnice a deset metrů měří autobus.

Takže jsem stála v obří místnosti, u obří desky, a přede mnou tři kusy látky, kterou jsem sama ani nezvládla uzvednout, a tomu logicky odpovídala i moje panika. Aby to nebylo příliš jednoduchý, závěs měl být pohledový z obou stran, takže žádný viditelný třepící se švy nepřipadaly v úvahu. A protože měl závěs viset ve vzduchu, měl být ušitý přesně. Ne přesně pro Čechy, ale pro Rakušáky, což jsou takový hodný Němci, který vám odpustí odchylku v rámci nějaké té promile.

Chvíli (hodinu a půl) jsem pila kafe v kuchyňce a předstírala, že to byl jediný účel, za kterým jsem přišla. Pak jsem stála před šicím stojem, udělala si další kafe, šla ven na vzduch a vrátila se před šicí stroj. Plánovala jsem se všem zúčastněným s úsměvem omluvit, že to asi nepůjde a navrhnout jim, ať instalaci udělají bez něj, že to bude hezký i tak, jenže se věnovali svý manuální práci a tak by mě stejně neposlouchali. Chtěla jsem se aspoň rozbrečet, jenže ani to už nešlo, a tak jsem prostě začala. Připadala jsem si jako z memu: „I have no idea what I'm doing". Ale tenhle pocit vás u zakládání desetimetrový látky naštěstí přejde už u druhého metru a vy vnímáte jen hmotu, co vám prochází pod rukama a rovný šev, co se na ní díky vám objevuje.

Nejde moc popsat, co jsem zažívala, když byl závěs (nebo teda dva, jeden větší, jeden menší, pětimetrový) po dvou dnech práce hotový. Přeměřovali jsme ho, a jeho výška se pohybovala v rozmezí 270,5 až 272 cm. Nevím, jak se mi povedlo dostat pod (precizně provedenou) kontrolu 45m². Vlastně vím. To ani nestojí za řeč. Prostě normálka, ne? Můj život se odteď dělí na období před a po závěsu. Kdo by se obtěžoval s točením filmů, psaním článků nebo knih, když si prostě může ušít megazávěs?

Proč tohle píšu? Proč tohle čtete? Asi to není úplně nejzábavnější, uznávám. Ale pokud jste došli až sem, místo abyste skončili hned na začátku a šli radši dělat něco pořádnýho, možná vás moje zkušenost inspiruje. Pokud vás děsí abstraktní výsledek vaší práce neb deadline, aniž byste ještě začali, určitě se pusťte do něčeho podobného. Udělá vám to dobře. Je fakt hodně motivující si prohlédnout PŘED a PO na něčem, co vzniklo pod vašima rukama. Uvědomíte si, že k výsledku se dostanete jen kousek po kousku, šev po švu, hřebík po hřebíku nebo já nevím co.

Na dnešní kvartální události Public House bude takhle manuálně vyrobených věcí mnohem víc, převážně lidmi, kteří něco manuálně vyrábí na každodenní bázi a tak ze svý zkušenosti nedělají Tenkrát poprvé, o který se prostě musí podělit se čtenáři Bravíčka, a rozhodně si zaslouží vaši pozornost.

Takže ještě jednou pro shrnutí: v galerii Kostka bude mít vernisáž výstava Pivot Roswithy Schuller a Markuse Hanakama kurátorovaná Christinou Gigliotti.

Galerie MeetFactory uvede skupinovou výstavu bývalých rezidentů Time After Time inspirovanou Nietzchem (kdybychom se ve VICE zajímali o filosofii, čteme právě jeho) kurátorského dream-dua Zuzany Jakalové a Jara Vargy.

V divadelním sále uvidíte taneční performance Translation americké rezidentky Kary Rooney a jejích šesti tanečnic s improvizovanou choroškou.

K tomu se vám klasicky otevřou ateliéry rezidentů, no a konečně se dostáváme k tomu hlavnímu – hudebnímu programu, kterému bych vytkla snad jen to, že není v pátek a netrvá celý víkend.

Pedera Mannerfelta, švédského elektronického vikinga doprovodí afrofuturistický Hieroglyphic Being. Jakýkoliv další popis by vás jen zdržel poslechnutí si jejich setů před jejich čtvrtečním vystoupením.

Ještě by tu mělo zaznít, že se začíná ve čtvrtek 24.11. v sedm večer a vstup je zadarmo.