Reklama
Best of 2016

Každý potřebuje svou filosofii, vulgárně se tomu říká světonázor

S filosofem a spisovatelem Milanem Pávkem nejen o pokusech s halucinogeny v Československu a jeho společném podnikání s Viktorem Koženým...

by Ivo Mikšovský
02 leden 2017, 12:54pm

Milan Pávek při rozhovoru pro VICE v letenské hospodě Kovadlina. Foto: Ivo Mikšovský

S filosofem a spisovatelem Milanem Pávkem se znám přes dvacet let. Poznal jsem ho ve druhé polovině dobrodružných devadesátek, kdy přednášel filosofii na ústecké univerzitě. Zhruba do přelomu milénia jsme byli docela v kontaktu, pak mi ale zmizel z dohledu. Sice jsem se čas od času po něm snažil zapátrat, ale bez větších výsledků. Přeci jenom jsme se potkávali v době před mobilem a mailem. Zlom nastal zhruba před pěti lety. Pohyboval jsem se tehdy po jižních Čechách. Když jsem projížděl přes Lomnici nad Lužnicí, vzpomněl jsem si, že jsem zde byl kdysi dávno navštívit právě Milana Pávka. V Lomnici pobýval na letním bytě. Zazvonil jsem na zrekonstruovaný penzion a k mému překvapení mi Milan přišel otevřít. Od té doby se občas vidíme v Praze, kde jinak bydlí.

Při jednom pražském setkání - nejprve v letenské restauraci Výletná a poté v pivnici Kovadlina - jsme na diktafon natočili pětihodinový rozhovor, z něhož jsme pro VICE vybrali některé pasáže. Povídali jsme si nejen o Milanových pokusech s halucinogeny v Československu, metaláckém filmu Horká kaše, jeho nedoceněném románu Simulanti, ale i o společném podnikání s ještě neprovařeným Viktorem Koženým na úplném počátku devadesátek.

Milan Pávek u stolu Karla Krause na zámku Sidonie Nádherné ve Vrchotových Janovicích. Foto: Eva Pávková

Pokusy s LSD v Československu

V 60. a 70. letech bylo Československo Mekkou ve zkoumání účinků LSD. Nejen Stanislav Grof v Bohnicích a Milan Hausner v Sadské zjišťovali, zda lze LSD využít např. při léčbě neuróz a depresí. Vhodným testovaným vzorkem byli umělci. Se svou manželkou Evou jste se také řízeného experimentování s halucinogeny zúčastnili.

Já jsem o tom po vojně, někdy v roce 1967 nebo 1968, psal v Orientaci, kam mě tehdy přivedli haškologové, sémiotikové a sémantici Mirek Červenka a Milan Jankovič. Dohromady nás dal Felix Vodička. Já jsem to tam popsal z úhlu tělesných perspektiv. Úvod byl o mé zkušenosti s kyselinou lysergovou, jako námět, jak může probíhat dezintegrace člověka počínaje smysly.

My jsme se s Evou toho testování zúčastnili v roce 1963, z našeho kruhu z fildy tam byl i Václav Bělohradský a Jára Vogel, který pak experimentoval i v Sadské u básníka Zbyňka Havlíčka. Všichni jsme z toho měli skoro představové epileptické šoky. Sestra si umyla ruce a my jsme cítili mýdlo na jazyku. Znásobená smyslová vnímavost. Cigareta barevná a hustá, kouř skoro hmatný. Ale dezintegrovaně. Podlaha se před zrakem vlnila, musel jsem se nohou, hmatem ujistit, že neplave. Byl květen a kvetly kaštany, nádherné barvy, všude lítali plameňáci. Výzkum jsme podstoupili pro docenta Bašteckého, bylo to vedeno jako experimentální výzkum. On sám s tím neměl asi natolik velké zkušenosti, možná nevěděl, kolik nám toho má dát. U mě rozpad vědomí nastal okamžitě. Článkoval se mi čas i řeč. Vůbec jsem to nemohl kočírovat. Bašteckému jsem to chtěl interpretovat skrze Hegela, že mi ujíždí reflexe empirické reality, ale nějak jsem to nestíhal. Rychle jsem zapomněl, co jsem chtěl říct. Já jsem to stále chtěl nějak filosoficky mapovat, ale ono mi to nějak unikalo. Ta síla omámení každopádně připomínala Mefista. Jak sedí na Platonově kozlíku jako tragos (kozel) za rozumem, co si myslí, že kočíruje koně, ale je už omámený Mefistovýma pšoukama. Tak funguje i náboženství a ideologie. Jak vidíš, ani filosofie se neubránila. Rozpad smyslů taky ukazuje, jak důležitá je jejich integrita. Spolupráce. Při droze zřejmě mikrosvět, včetně částic, ovlivňuje makrosvět. Kvantoví fyzici by měli radost.

Jak dlouho ve vašem případě experiment probíhal?

V Bohnicích jsme byli zavřeni od rána do odpoledne. Vzpomínám si, že nám dali oběd. Byl segedínský guláš, a jak narůstá i sugestibilita, tak někdo řekl, že se mu v jídle hejbou červi, a rázem jsme viděli v guláši červy všichni. Když jsme šli na odběr krve, tak mi jeden blázen v pavilónu na chodbě povídá: „Tady mi šije šicí stroj." Šil si prstama spodní ret a já jsem věděl, že mu tam šije šicí stroj. A litoval jsem ho. Ono to ale trvalo další dva až tři dny. Když jsme s Evou odtamtud odcházeli, tak jsme věděli, že k sobě patříme. Rozumově, ale ne citově. To bylo odkrojené. To najednou rozum věděl. S Járou Vogelem jsme odjeli na hlavní nádraží, ale nevěděli jsme, kam jedem. Jára měl kufr a nevěděli jsme, kde ho vzal. V tramvaji nám strnulí a zamračení lidi připadali jako blázni.

Milan Pávek v době, kdy byl studentem Institutu tělesné výchovy a sportu. Později sport vyměnil za filosofii, u adorace těla ale zůstal. Sám Milan Pávek fotografii okomentoval takto: "Tyršák. 1963. Fotila Věra Čáslavská. Jedné instruktáži v Nosticově paláci, tehdy ITVS UK, přihlížela čtrnáctiletá Ivanka Zelníčková-Trumpová a Marcella Marboe. Na první tašce Adidas v Praze měla V. Č. připsáno křídou za A "k", nad a čárku na "á", nad s háček "š", plus otazník"?" A kdy dáš? Honila nás pak po celé tělocvičně až na "valnou hromadu" na akrobatické žíněnce. "Bylo to boží!" Tvrdila nadšeně děvčata. Nejkrásnější zadečky v Evropě! Zlatá šedesátá!" F oto: Věra Čáslavská

Román Simulanti

Román Simulanti vydalo nakladatelství Práce v roce 1983. Foto: Ivo Mikšovský

V tvém románu Simulanti, který vyšel v osmdesátých letech, se objevuje i postava Timothyho Learyho.

No vidíš, to už ani nevím. Asi si Simulanty po letech budu muset znovu prolistovat.

Na Timothyho Learyho narazíš v kapitole Bio Svět. Celkově jsi svůj román Simulanti dedikoval Rabelaisovi a Jaroslavu Haškovi. Navazuješ ale i na vypravěčskou tradici Bohumila Hrabala a Vladimíra Párala.

Určitě bych přidal i Ladislava Klímu.

Každá kapitola je uvedena nějakým citátem. Ať už je to Bertolt Brecht nebo třeba mongolské a korejské přísloví. Simulanti vyšli v roce 1983 a ty jsi v nich hodně pracoval s intertextualitou, určitě je proto můžeme zařadit k postmoderním titulům. Kromě těch spisovatelů, které jsme zmínili, cítil jsi nějakou sounáležitost s tehdejším okruhem postmoderních tvůrců?

Samozřejmě Umberto Eco. Dokonce jsem mu věnoval jednu krátkou studii v roce 1992 na Knižním veletrhu v Turíně. Jmenovalo se to, myslím, Simulace aneb silikonová ňadra, nebo tak nějak. V plénu tam byla i Sylvie Richterová a Ivan Klíma. Tehdy jsme tam vystavovali knihy nakladatelství Galaxie, které jsem krátce po revoluci spoluzakládal s básníkem Milanem Bukoveckým alias Hrabětem Bubenickým z mého nového románu. V diskusi jsme se dostali i k tématu Simulantů. Sylvie Richterová tehdy vyrvala mikrofon z ruky moderátorce a překládala sama do italštiny. Začali jsme se bavit o simulacích, co simulujeme vědomě a co nevědomě. To právě bylo ústřední téma Simulantů – simulujeme a nevíme o tom. To je ta falešná přirozenost, s kterou se člověk mylně identifikuje, čili používá falší a neví o tom. Klame sám sebe a neví o tom. Hraje a neví o tom, což se děje hodně Američankám. Natož Nietzscheho hercům. Ten rozpor, který je podobný rozporu mezi kýčem a uměním, vytvaruje část osobnosti, někdy i celou tak, že netuší, že žije v umělém, mrtvém světě, který ještě navíc zbožňuje. Příměr toho hraného a opravdového života je mnohdy velmi těžko rozpoznatelný. Nejen si ho uvědomit, ono se to týká i cítění, tedy intence, jak prožíváš svět. Můžeš ho prožívat v dimenzi, která ti není vlastní, která se oddělila od našeho zrození, protože přirozený svět jako filosofický problém začíná v dětství, jak by řekl Patočka, protože dětství je dlouho identické se vším všudy. Trvá až do puberty, to je nejčistší období chápání světa, se všemi těmi těžkými boly. Pak se začne kazit. Jeden americký psycholog to vyjádřil jasně – holčičky se rodí jako princezny, kluci jako princové, a škola z nich udělá ropuchy.

Simulanty v osmdesátých letech vydalo nakladatelství Práce a ROH. To mě dost překvapilo. Předpokládám, že bylo tehdy docela těžké Simulanty protlačit k vydání, ne?

Já jsem Simulanty dopsal v roce 1982 a nabídl jsem je Československému spisovateli. Tenkrát mi říkal Radko Pytlík nad rukopisem: „Hele, je soutěž k Haškovi, pošli to tam." Já jsem mu říkal, že to nemám hotové, ucelené, trápí mě kompozice, kterou neumím. Nakonec jsem do ČS poslal tu první verzi, která ale už docela odpovídala té konečné. Pak si na to nechali vypracovat posudky od lidí z kritiky, kterým se tehdy říkalo kritika rzavá, nejedlá a hrzavá. To byl Rzounek, Nejedlá a Hrzalová, která v té době vedla Ústav české literatury po Vodičkovi, odkud já jsem v roce 1971 odešel spolu s Jankovičem a Červenkou. Takže Rzounek negativní posudek, Nejedlá negativní posudek, Hrzalová nevím. Kladný ale kupodivu napsal básník Josef Peterka, který v té době už byl tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Co teď? Byli to pořád dva nebo tři proti jednomu. Co mě nejvíc mrzelo, dali to dalšímu, a to byl spisovatel Jiří Marek, Hříšní lidé města pražského atd., kterého já jsem obdivoval, a jeho rady jsem bral na vědomí. Vždycky mi říkal: „Milane, stačí, že máš postavu, která je jim blízká, a můžeš s ní krmit labutě. Jenom krmit labutě, lidi jsou zvědaví, jak je budeš krmit." Tak ten napsal negativní posudek taky, ještě si stěžoval, že se věnují někomu, kdo je tak mladý, a on že je dlouho čekatelem. Mě to docela mrzelo. Pak mně ale byl doporučen básník Josef Šimon z nakladatelství Práce, ten miloval poezii a Hendrixe. Ten mě přijal s otevřenou náručí. Věnoval se tomu redaktor Drápal, který to tak miloval, že mi opravil inspirativně spoustu věcí, které jsem já opomněl nebo nedohledal. Napsal i milou, trochu přemrštěnou záložku. Měl to tak rád, že to rychle dospělo k vydání, ještě i s kladným posudkem Vladimíra Macury. Zkrouhli pouze náklad ze sedmnácti tisíc na sedm. Tak to vydali a ten samý den to bylo zakázáno. Já Simulanty nikdy neviděl na pultě.

A co se teda s tím nákladem sedmi tisíc Simulantů stalo?

Oni to vytiskli a vázali na Revoluční a za mnou pak přišli typografové a učňové z té tiskárny, kteří mi přinesli třicet autorských výtisků a ještě něco navíc, abych měl na rozdávání přátelům. Tihle kluci to zachránili. Přijeli si pro pár knížek i Slováci. Mělo to jít celé do stoupy, ale někdo zavolal do Štětí, aby tam naházeli jiný papír a semleli něco jiného. Já dodnes vůbec nevím, kdo tam zatelefonoval. To je jak z Příliš hlučné samoty.

Ještě mě zajímá jedna věc, v Simulantech se vše točí okolo Ústavu blízké budoucnosti, zkráceně ÚBLBU. Mělo to něco společného s tehdejším Prognostickým ústavem?

Částečně jo. My jsme chodili do Státní banky, kde byli seance, při kterých se přel Klaus se Zemanem. To byly úžasné věci. My jsme měli obrovské štěstí, že pokračovalo to z těch šedesátých let. On ten portrét šedesátých let je třeba dokončit a dodělat, protože z hlediska historie je to největší událost dějin. Ta jednota lidu a vrchnosti, vnitřní cítění společnosti, která už neměla chudou třídu. Všichni, včetně dělníků, se dostali do střední třídy. Jejich děti studovaly. Měli společenské postavení, o kterém snil Walter Benjamin před válkou, než ho nacisti donutili se zabít. Lidi, i když se smáli stachanovcům, tak jejich práce dostala svoji hodnotu. Řekl bych, že poprvé v dějinách práce zvítězila nad kapitálem, což je naprostá rarita. A lidi to tak vnímali. I literatura a film!

Hold heavy metalu v Čechách ve filmu Horká kaše (1988)

Film Horká kaše (1988): „Všichni máme diska dost, nemá žádnou budoucnost. Před námi ať se disko schová, my jsme mládež metalová."

Film Horká kaše, pod kterým jsi podepsán jako dramaturg, byl natočen v roce 1988. Ve své době to byla v podstatě reklama na heavy metal. Jednalo se o hudbu učňovské mládeže, a skrze tuhle subkulturu moc velká protirežimní diverze nehrozila. V Horké kaši se ale hlavní postava dostane do určité party, která spíše inklinuje k nové vlně. V roce 1983 započal v Československu hon na novou vlnu, který odstartoval článek „Nová" vlna se starým obsahem. Ten vyšel v prorežimním plátku Tribuna. „Novovlnná" parta na konci filmu znásilní dívku, vše se odehrává v jakémsi veksláckém bytě. Byla to režimní zakázka?

Ne, ne, ona přeci novou vlnou byla i ta znuděná mládež. O tom přeci psal i Pelc v A bude hůř. Ten odpor k rodičům. Oni se chtěli v lecčems přiblížit k undergroundu, ale ve výsledku se vždycky měli kam vrátit nebo kam utéct. To dělnická mládež ne, ta tam zůstávala. Naopak děti z těch bohatších rodin se přičlenily k dobrodružství těch kluků, kteří neměli kam jít. Když se ten film schvaloval na projekci v dnes už bohužel zbořeném polobrutal hotelu Praha, tak mezi námitkami se objevil názor, že pomlouváme reálný socialismus, že ho zobrazujeme tak, jak vypadá. To je pěkný paradox! Já jsem jim položil otázku, zda jejich tajemníci rozkopávají na sídlišti dveře nebo výlohy? Ničí něco páni doktoři? Až tý mládeži dáte emancipaci a další věci, které jsou jen v heslech, tak to dělat nebude. My jsme akorát chtěli zobrazit tu veškerou bezmoc. Byť ten film není umělecky úplně povedený, tak své opodstatnění měl. Tenkrát jsme si dali i dost práce s komparzem, jezdili jsme na koncerty Vitacitu a tak. Objevili jsme Lucii Bílou, která v té době bydlela snad někde v karlínském suterénu. Když jsme ji přivedli na natáčení ke Kratochvílovi na Budíkov, tak z ní byl úplně nadšený. U Kratochvíla jsme to všechno i nahrávali, Vitacit neuměli nahrávat svoje party zvlášť, tak je nakonec nahrávali dohromady v kotelně a prádelně. Deset tisíc za frekvenci.

Ve filmu mě zaujala replika – dvě lžičky vitacitu vydají víc než šťáva z jednoho citronu. Přeci jenom to bylo doba, kdy o českého metalového krále soutěžil Vitacit s Citronem.

Hele, to je jejich. To myslím, že byla jejich hláška. Vitacitu.

Já bych ten film zařadil do stejné škatulky jako Smyczkovo Proč. To byl taky tak trošku výchovný film.

Jo, ono to suplovalo dokument. Dokument se toho bál.

V Proč taky byla taková ta moralizující intermezza, kdy se na ulici ptali lidí, co si myslí o fotbalových chuligánech. V Horké kaši zase mluví někdo z Vitacitu o tom, jak právě dokončil pedagogickou fakultu. Docela to šlo režimu na ruku. Takhle to vidím optikou dneška.

Určitě tam úlitby byly. Řekl bych ale, že to dopředu nikdo nekádroval. Teprve po té předváděčce v hotelu Praha, a my jsme to obhájili. Já jsem je totiž umlátil Marxem, protože oni ho neznali. Já jsem ho měl a mám rád, protože hlubiny vědění a rozporů nikdo líp nepopsal. Já jsem byl ještě pořád filosofií (včetně antiky) dost nasycen, studoval jsem nejen Kapitál, ale i Grundrisse, přípravné práce, rukopisy, kdy on jezdil s lékařema po fabrikách a manufakturách a hledal odpověď na ty ohniska bídy. Takže když všichni ti Vohnoutové, nasycení pouze ideologií, otevřeli zobák, stačilo na ně vytáhnout tuhle autoritu s tím, že „pokud je stát v soukromém vlastnictví byrokracie, tak je stát i organizované násilí". Horší než násilí těch dětí! To je doslovný citát z Marxe. Platný i dnes jako Pythagorovy nebo Thaletovy zákony. Thaleta zbožňuju! Pomohl mi zapodnikat, když jsem se ocitl po převratu na dlažbě. Oni měli otevřené klapačky, co si to dovoluju. Čili jsem zneužíval Marxovy autority. To ano. Možná v tom filmu se opravdu objevila politika, která tam být neměla. Ale alespoň se na scénu uvedl metal jako způsob protestu, bouře té nejnižší třídy.

Milan Pávek se svou manželkou Evou u sochy K. Marxe: "Britové ho právě zvolili filosofem tisíciletí! My s Evou taky." Foto: neznámý japonský turista

Přiznám se, že heavy metal v Československu neberu jako bouři, ale spíše jako uspávání. V tom smyslu, že systém něco povolil. Oproti undergroundu metalisté systém nijak moc nerozvraceli.

Jo, to je možné. Ale i Plastic People, když je na chvíli pozavírali, zjistili, že hudbou a poezií emancipovali ke svobodě, což je svého druhu stejná kořist jako vzdělání! Naopak emancipaci už vlastnili lidé, kteří si jenom říkali underground, včetně Magora, který byl vystudovaný kunsthistorik s diplomkou. Taky to dal Havlovi pocítit, když za ním přišel. Magor chtěl, aby k té muzice měli přístup i lidi, s kterými se kamarádil u piva, a tak začali hrát, protože kultura a umělecký projev je nejvyšší způsob existence. Vzorem byl Egon Bondy. Taky ho miluju, má nejoriginálnější ontologii na světě! Jinak všechno pod tím klesá. Až do sféry té největší nutnosti. Tam musíš mít zajištěnou reprodukci, a to díky lidem (a učňům), kteří ji zajišťují a ve sféře nutnosti musí pracovat a žít. Dokonce oživují i naši kulturu, když ji chce někdo rozšmelcovat ve stoupě. Tehdy se tomu říkalo nadstavba, ale to zase bylo přístupné jen elitě. A jsme zase u dělnické mládeže, prostě když neměla svoji hlučnou hudbu, aspoň svoji subkulturu, tak bylo jasné, že jim ty výlohy rozkope.

Nakladatelství Galaxie

Milan Pávek: „Zleva sedí František Mareš, Arnošt Lustig, já, Viktor Kožený a Luďka Kožená. V restauraci U Holubů 1990." Foto: Hrabě Milan Bubenický (Milan Bukovecký)

V devadesátém roce jsi založil spolu s Milanem Bukoveckým alias hrabětem Bubenickým nakladatelství Galaxie. Teď jsem projížděl svou knihovnu, ve které jsem našel Škvoreckého Prima sezónu, což byla druhá kniha, která v Galaxii vyšla. Co jste vydali jako první titul? Tankový prapor?

První byla Havlova Asanace, pak Prima sezóna a Tankový prapor. Všechno ve statisícových nákladech. Byli jsme tak blbí a zvyklí ze socíku, že jsme v tiráži uváděli poctivě všechny údaje. Dneska to každý tají! Na obálce ocelová pěst v sametové rukavici!

Vím, že jsi Galaxii dělal i s později nechvalně známým Viktorem Koženým. Předpokládám, že tě s ním propojil jeho nevlastní otec, strukturalista a kunderolog Květoslav Chvatík.

Ano. Setkali jsme se v Dejvicích v bytě Viktorova dědečka. Já Viktora mám v připravovaném románu jako alter ego. Viktora Naženy, který Viktora Koženého úspěšně napodobuje. Když se k postavě dostaneš hodně blízko, tak ji začneš mít i rád. A Viktor by mohl dosáhnout i na Kunderovu Nesmrtelnost. Když se to povede. A tak je to myslím i správné. Karel Čapek by řekl, že z Božího hlediska jsou všichni dobří. Diskutujeme tam i o protikladu směnné a užitné hodnoty, kdy nastupuje a vítězí v kapitalismu hodnota směnná nad užitnou.To byla fáze, kdy jsem jako „nepotřebné zboží" najednou dvakrát přišel o místo. Byl jsem poprvé v životě nezaměstnaný.

Produkční Marhoul tehdy položil všechno, co se do té doby v průběhu několika desetiletí ve Filmovém studiu Barrandov vybudovalo. Bez státních peněz by nebyla ve filmu ani zlatá šedesátá! Když odmyslíš blbosti a papaláše. On si myslel, že tomu rozumí a že zbohatne na producentském systému. Unikátem minulého Barrandova bylo, že tvůrčí skupiny, které hned zrušil, měly dva produkční. Jednoho na skupině a druhého ve výrobě. A ti se hádali o peníze, zatímco dramaturgové (spisovatelé většinou, jak připomínala často Věra Chytilová, tedy praktici, ne jen teoretici) diskutovali téměř každý scénář kolektivně. Jak u Nesboa, kde má nakladatel pět kritiků, přečtou, sejdou se a autor jejich rady nakonec většinou přijme. Vzpomínám na ta léta koncem osmdesátek vděčně. Taky jsem se tam na Barrandově přestal bát velkých peněz. Pak za mnou přišli právě z nově založené společnosti Sdružení spisovatelů. To šlo proti bývalému Svazu spisovatelů. Bývalí lidi z nomenklatury a establishmentu proti novému establishmentu, který byl součástí nového hnutí a OF, údajně v liberální ekonomii a zároveň v kultuře.

Přišli, jestli bych vedl Literární měsíčník. Ten byl strašně profláklý. Já jsem chvíli váhal a pak přišli lidé z budoucí Obce spisovatelů, jako třeba Milan Jungmann, který o Simulantech napsal do Římských Listů. Řekl mi, ať to vedu. Já mu odpověděl, že bych z toho ale chtěl udělat Literární revue. On na to, co mi brání? Rozhodl jsem se tedy vytvořit Literární revue nového typu podobnou populárnímu Plameni z 60. let. Ale ve výrobě už byly tři měsíce toho Literárního měsíčníku pod starým názvem, už typograficky připravený. Tenkrát jsme ale nepočítali s tím, že do funkce ministra kultury nastoupí skutečně bijec - Pavel Tigrid, který nám tu připravovanou Literární revue co nevidět zatrhne. Sice se všem nakonec omluvil, ale pozdě. A navíc si „s sebou" odnesl informace, které užuž měl na jazyku. Stačil jsem jen napsat úvodník „Jdeme na trh!", kritiku nastávajícího monetarismu, s pomocí Smithe a Ricarda. Vyšla v prvním a myslím posledním čísle Literární revue spolu s beatnickou básní o Havlovi od Milana Bukoveckého.

Tehdy přišel ten správný čas pro založení nakladatelství?

Ano, tehdy jsem si řekl, že se asi musíme postavit na vlastní nohy. A dát průchod mírnému cynismu v mezích zákona. Rozhodli jsme se s Bukym a Pepíkem Šikágem založit nakladatelství. Nešlo nezbohatnout na bestsellerech, které se válely po ulicích nepovšimnuté! Pražská kavárna jezdila na koloběžkách na Hradě. Opilá vítězstvím i empiricky. Hodlala se dál živit za státní peníze, jako politici, jako poradci, jako ouřadové, jako fízlové, jako konšelé a tajemníci a obslužníci Hradu a Cařihradu! Jako knížecí pážata!

Takže fofr! Šikágo řekl: „Právě kolem nás prosvištěla neviditelná ruka trhu a přistála s Kunderovou Spisbou v Brně! Takže, než se pražská kavárna probudí a vyzívá nudou a projde po pěší zóně k Mekdošoj, kterej tam ještě není, tak my už tam budeme! U Dětskýho domu od sedmi ráno!"

Milan Pávek u Pavla Kohouta: "Ve Vídni 1990. Slabikář Máma, táta, já a Eda." Foto: Milan Bukovecký

To bylo i moje gusto! Z Šikága někdy prýštila neuvěřitelná energie jak z Rilkeho Bytí! Volal jsem do Toronta Škvoreckému ještě ten večer ve 22.00, tam bylo něco kolem třetí odpoledne. Ve 23.00 jsme měli vyplněnou smlouvu na formuláři Dillie a ve 23.45 odešla faxem z Hlavní pošty v Jindřišské Škvoreckému do Kanady. Fax jsme fakt ještě neměli. To je pravda. Ale redigovat jsem uměl! A rozpoznávat hodnoty taky!

Kolega Milan Bukovecký, básník z toho skutečného undergroundu, řekl, že může přivést prokuristku, abysme mohli založit s. r. o. My ostatní jsme ani nevěděli, co to je. Tak jsme to proštudovali a zjistili jsme, že k založení s. r. o. potřebujeme v lednu 1990 základní vklad pět set tisíc. To je dnešních pět miliónů. A Bukovecký řekl, že to nic není, že to umí vyrobit i bez peněz. Že je potřeba sociální kapitál. Tedy mít známé, kteří to pro tebe udělají. Že nám to v tiskárně vyfakturují s malou přirážkou až v momentě, kdy budeme mít první příjmy z prodeje. To ho naučili v undergroundu. V sanitce, dodávkách a tirácích, v provozu divadel, nábytku a v pronajímání skladů. Uvnitř „tvrdé palice práce".

Zašel jsem tedy hned druhý den do Rotisserie, tam Havel ale nebyl, ani naproti u Zlatého hroznu, tam byl jen Křižan a populární dvojice dramaturgů Beze-Kuky. Poslali mě rovnou na Engelsovo nábřeží, tam povídám postavě v bílém županu, která si frotýrovala mokré vlasy: „Hele, Vašku, vydáme reprint Asanace z Mnichova z Obrysu/Konturu ve stotisícovým nákladu! S tvýma fotkama! Od doby, co mě Jan Pavel II. v Krakově tajně vysvětil na biskupa za stanu wojennego v roce 1982, nemyslím na nic jinýho." A on na to zarráčkoval: „Prroděláš kalhoty! Hrrry se nečtou! Hrrry se hrrrají! Že?"

Ani Škvorecký tomu nevěřil, když jsem mu znovu volal do Toronta kvůli Tankovému praporu: „Sto tisíc? Asanace? Hry se nečtou, kolego, hry se hrají! Šest set kusů bych tipoval! A Tankový prapor? Deset tisíc udělal teprve za dlouhý léta v celý emigrantský komunitě! Proděláte kalhoty! Jak myslíte. Nejdřív mi ale vydejte knížku, kterou mám ze svých knih nejméně nerad - Prima sezónu. Znáte Vladimíra Justla?" Já na to: „Je to můj kamarád. Vedle ve Viole." „Tak vám ji půjčí, ofoťte to, a pak vám dám i Tankový prapor. Ale sto tisíc je pyramidální omyl!"

Nevěřil ani Havlův tajemník Hanzel, když jsme v přízemí na Engelsově nábřeží razítkovali prvních sto výtisků zeleným Havlovým podpisem se srdíčkem pro bibliofily. „Sto tisíc?" kroutil nevěřícně hlavou. Ještě jsem pak Havlovi napsal dopis, že ho bereme jako autora, ne jako prezidenta, že musí zůstat autorem!

A opravdu! Měli jsme to do týdne ze sazby na filmu vyrobený! Holky a všichni, co byli z redakce, to chodili prodávat na ulici – dolů před Národní 11, kde jsme zpočátku sídlili, a pak na pěší zónu. Najednou se u stánku objevil chumel lidí, představili se jako knihkupci, nějak se to rozkřiklo, že to vyšlo. Museli jsme se tedy naučit dělat dodací listy a fakturovat my jim! A kontrolovat poměr příjmů a nákladů pro hrubý zisk a po zdanění čistý zisk zase investovat do dalších knížek.

A Viktor Kožený se tedy do Galaxie dostal kdy?

Viktor Kožený k nám přišel, když jsme vydali Prima sezónu. Peníze přitahují. Přišel přímo do redakce s tím, zda máme tiskárnu. My se ptali proč? On na to, že ji musíme mít. Bylo třeba zprivatizovat Rudé právo, na což jsme potřebovali šest set padesát miliónů. Plus jsme se rozhodli zkusit ještě zprivatizovat tiskárnu v Brně. Když se mi představil jako Kožený, tak jsem se ho hned ptal, zda nemá něco společného s Květoslavem Chvatíkem. On na to, že je to jeho nevlastní táta. To mě potěšilo, protože v roce 1968 přijal velice vlídně mou stať. Docela platí i dnes - Hodnota jako prožitek nebo prožitek jako hodnota? O prolínání noesis a noema v textu z hlediska fenomenologie. A pak i Tělesné perspektivy uvozené zkušeností s LSD. No udělal mi radost. A tak asi i z hlediska kvarků to nebyla náhoda, že se Viktor najednou objevil. Skoro celý rok jsem mohl studenta z Harvardu pozorovat zblízka. Ale to už je narativ, jak se teď módně říká, který mám zpracovaný v románu, a nechci to odbývat jen v oznamovací rovině. Tedy v pojmech. Jak si stěžovali i Konrad Lorenz a Popper, když v dialogu nevěděli, jak to říct jinak. Holt vědci. Ale my to víme. Tu zkušenost s vyprávěním máš taky. Tam teprve začíná kreativita. Musíš to odvyprrrávět, že? A jedna věta v pojmech se pak třeba zpracovává „narativem" celý týden.

Viktor přiznal, že přišel za penězi a říkal, že musíme mít obchodní divizi. A nazveme ji Galaxie Capital and Consulting. Otevřel necesér, kde měl vizitky několika světových bank s tím, že ve všech dělal, pomáhal Thatcherové s kupónovou privatizací a má za sebou Harvard, ekonomii a práva. Tak jsme založili vedlejší divizi, abysme mohli dělat i obchod. A už to jelo. Knihy vydělávaly milióny a divize Capital and Consulting je vesele utrácela.

Dobrozdání Longina Alberta Wdowiaka, které nám umožnilo použít záznam z diktafonu.

Epilog

S Milanem Pávkem jsme chtěli dál pokračovat v rozhovoru, přeci jenom jsme skončili na začátku devadesátek. V hospodě Kovadlina na Letné si k nám ale přisedl člověk, který nám svým invazivním vstupem zabránil v dalším povídání. Milanu Pávkovi nejprve vyčetl, že ho nepoznal a že si nepamatuje ani jeho rodiče. (Zahrál si prý totiž jako kompars v seriálu Chobotnice z II. patra, na kterém Milan pracoval s Otou Hofmanem a režisérem Polákem.) Mně ten člověk zpočátku hrozil, že pokud nevypnu diktafon, zažaluje mě. Po chvíli si to ale rozmyslel a napsal mi na kus papíru dobrozdání, že tedy snímat zvuk můžu. Tímto panu Longinu Albertu Wdowiakovi děkujeme za shovívavost.