Můj druhý život mezi hooligans mě stál práci, vztah a spoustu peněz

Deset let žil Nick Hay život fotbalového fanouška cestujícího od stadionu ke stadionu, jen aby podpořil svůj tým a čas od času se porval s fanoušky protivníků. VICE vám nyní přináší zpověď o tom, jak může tento specifický koníček reálně ovlivnit váš osud

|
26 leden 2017, 9:51am

Základní dovedností zkušeného kancelářského pracovníka by bezesporu mělo být minimálně 150 úhozů za minutu. Zkuste si to udělat se dvěma zlomenými prsty. Nedáte jich ani 30.

Takže sedím ve své kanceláři, v úžasným tmavě modrým obleku od Hugo Boss a trpím neuvěřitelnou bolestí.

Nemůžu prostě přijít za svým šéfem a říct mu: „Jdu do nemocnice se zlomenými prsty, protože jsem se včera večer porval na fotbale. Možná jste o tom už četl v novinách." Skutečnost, že můj dvojí život zahrnující hooligans není úplně bez rizika, jsem si uvědomil jednoho čtvrtečního rána, a to plus mínus tak třicetkrát za minutu.

Z padesátých narozenin mýho bývalýho nevlastního otce jsem odešel náhle a nečekaně. Kámoš už na mě se svojí károu čekal před barákem. V centru města je prý velký dav našich soupeřů. Ještě než jsem zabouchl dveře, čapl jsem oblíbený deštník strýce své ženy - předpokládal jsem, že se bude hodit. Té noci jsem domů nepřijel: místo toho jsem spal na špinavé matraci a umělohmotném polštáři místní policejní stanice. Ještě teď si pamatuju, jak se při každém pohybu hlavy z polštáře hlasitě vyfoukl vzduch.

Když jsem druhý den přišel domů, na stole ležel kus papíru se spoustou telefonních čísel. Byl vytržený z telefonního seznamu a odkazoval na nejrůznější městské nemocnice a policejní stanice. Po svém zatčení jsem o sobě nikomu nedal vědět. Mezitím, co jsem si užíval frustrující noc s neustále se vyfukujícím polštářem, doma mě v panice sháněli po celém městě. Koho by potom překvapilo, že za pouhé dva týdny mě žena opustila.

Foto via Twitter: CasualMind_/media

Deset let jsem tutlal své největší tajemství. Nikdo z mého okolí o tomhle dvojím životě neměl ani tušení. Přátelé z fotbalu o mých osobních záležitostech věděli ledacos, ale kolegové a další lidé o mé temné stránce nevěděli absolutně nic. Už jenom udržet takový tajemství bylo velký vzrůšo.

Muselo to být někdy kolem roku 2009, blízko konci mé tehdejší kariéry. Nic nemůže být během fotbalové sezóny větší výzvou než zápas vašeho domácího klubu. Každý průměrný idiot mrkne na rozpis sezóny a okamžitě si zabookuje lístek na zajímavé utkání svého týmu s některým z největších soupeřů. A nikdo z nich to před svou rodinou či přáteli nemusí tajit. Jenomže menší zápasy jsou kolikrát tím, co dělá celou věc tolik zajímavou. Takové výzvy však přichází zcela znenadání a vy se jim musíte podřídit, ačkoli již máte spoustu pracovních povinností či plánů se svojí rodinou. A to je přesně ta chvíle, kdy se oba tyto dva světy (normální a hooligans) počínají křížit.

Středeční noc se stala nocí fotbalu. Hrát se začalo v sedm. Tohle je přesně ten ničivej moment všech hooligans s rodinou, ženou, dětmi, prací a podobně. Potřebuješ si vzít minimálně odpoledne volno a zároveň musíš druhého dne čelit setkání se šéfem a svými blízkými. Ty to ale podstoupíš.

A tak tohoto osudového dne opouštím kancelář, psací stůl a tiskárnu s totálně pitomou výmluvou. Moje temná stránka se opět probouzí.

Každý prostě občas zažívá dny, kdy to jde už od rána od deseti k pěti a tahle středa byla přesně jedním z těch dní. Naše strana neměla dostatečně silnou organizaci a protivníci nás natlačili do zadní části tunelu. Těsně před námi se začala objevovat skupina nabušených chlapů, kteří se k nám prodírali pěstmi. Po této extrémně kruté bitce jsem se probudil v bezpečí na hřišti, ovšem s obří ránou na noze a dvěma zlomenými prsty – znovu.

Druhý den jsem se zcela ochromenej bolestí doplazil do své kanceláře. Dělal jsem jakoby nic. Chlapík z bankovního zrovna v kuchyňce rozebíral včerejší zprávy, ve kterých roztržka kralovala coby hlavní senzace. V tu stejnou chvíli se mi začaly kalhoty od obleku pekelně zařezávat do stále čerstvé rány na noze. A dál už se to prostě nedalo vydržet. Bolest mě zlomila a já se poníženě odšoural domů. I přesto jsem byl na sebe bezvýhradně hrdý a za nic bych ten včerejšek nevyměnil. Většina lidí si od života přeje krásný auto, dobrou práci a vyhovující plat, já se ale ztotožňuju spíše se svojí temnou stránkou: hooliganismus a ego. Riskovat všechno pro mě znamená mnohem víc, než být si tím vším úplně jistý.

Když to tak vezmu kolem a kolem, příslušnost k hooligans mi nakonec dokonce přinesla i super práci u národního bezpečnostního týmu. Vím, že je to trochu přehnaný, ale stejně jsem většinu peněz utrácel za tenhle koníček a neustále si na něj vybíral dovolené. Kdybych nebyl hooligan, asi bych dokončil školu o pět let dřív a teďka měl psa, důl a rozkošnou ženušku. Nicméně jsem v tu osudovou středu, kdy jsem se vymluvil z práce na totální šit a šel žít svůj vlastní život, necítil absolutně žádný výčitky.

*Nick Hay je pseudonym. Autorovo pravé jméno bylo změněno VICE Sports.