Nepovedené pokusy o útěk z vězení

Pentonvillské vězení je častým terčem kritiky úspěšného útěku dvou vězňů. James Whitlock a Matthew Baker údajně utekli díky figurínám vyrobeným z polštářů, řezáku s diamantovým hrotem a začátečnickému parkuru, kterým překonali vnější zeď.

Ve vězení, ve kterém vyučuji, musí vězni přistižení při pokusu o útěk nosit místo obyčejného křiklavě barevný mundúr. Díky němu byste si určitě snadno všimli dvacetiletého Kyla, jak hraje kulečník. Zaujat řemeslným provedením Whitlockova a Bakerova útěku z vězení jsem Kyla požádal, aby mi popsal zase svůj, ale neúspěšný pokus.

„Viděl jsem otevřené dveře a prostě jsem utíkal," říká Kyle. „Rychle jsem se rozhlídnul, jestli není někdo v okolí, nikde nikdo, a začal jsem pelášit." Takže jsi to neplánoval? „Ne. Měl jsem špatnej tejden – měl jsem po krk toho, jak se mnou dennodenně zacházeli. Buď jsem mohl zdrhnout, nebo zmlátit nějakýho dozorce."

Už jsem zaslechl, jak si vězni povídali o lákavé možnosti útěku bez přípravy, ale Kyle je první vězeň, kterého jsem oslovil. Ptám se dál. Co se pokazilo? „Běžel jsem, v krvi adrenalin, běžel jsem chodbou skrz otevřenou bránu a naběhl jsem přímo do dozorce. Konec hry. Rozmotával si klíče na druhé straně brány. To nevymyslíš."

Ale určitě tam bylo několik dalších bran, nejspíš zamčených, přes které by ses musel dostat, i kdyby tam ten dozorce nebyl. „Jo, pravda. Asi jsem neměl šanci dostat se ven. Kašlu na to, je to k smíchu."

Kyle očividně není někdo, kdo by plánoval hodně dopředu, a když mi vypráví o svých předchozích odsouzeních – všechno následky chvilkových chyb, které od první chvíle nespěly k ničemu dobrému – je tak nějak odevzdaný. Ptám se ho, jestli by do toho šel znova, kdyby se mu taková možnost v budoucnosti naskytla. „Ne, jednou to stačilo. Sklápím hlavu a odteď si to odsedím, ať už s tím skoncuju," říká. „A koukni, jak vypadám – nemůžu tu zase chodit a vypadat jako někdo z podělanejch Teletubbies."

Zato Eric vypadá na rozdíl od Kyla dost nervózně. Zeptal jsem se ho, jestli je v pohodě. „V našem křídle je celý týden nějaká špatná nálada, radši bych prospal svůj trest pod zámkem ve své cele," říká. Ericovi táhne na padesát a už dvakrát se pokusil o útěk, který mu málem vyšel.

„Poprvé jsme to týdny plánovali, zjišťovali směny dozorců, snažili se přijít na ten systém," říká Eric. Podařilo se nám dostat z dílny na hlavní dvůr, kde jsme se schovali, dokud neprošla hlídka. Z nějakýho nepochopitelnýho důvodu se dozorci otočili a vrátili se ve chvíli, kdy jsme lezli na zeď. Seskočil jsem, lehl si na zem a čekal na to, až mě spoutají. Jeden chlápek se přesto pokoušel dostat nahoru. Dozorci ho stáhli dolů za kotníky a dali mu co proto, při tom mu vykloubili rameno, dali mu pěknou loktem do nosu a všude byla krev. Nad rámec předpisů, ale s tím musíte počítat."

Eric se během našeho rozhovoru trochu uvolnil a začal popisovat, co ho motivovalo k prvnímu pokusu o útěk. „Můj advokát mi špatně poradil. Řekl mi, že když se přiznám k loupeži, dostanu maximálně dva roky. Soudce mi ale napral šest let. Moje partnerka zrovna porodila nejmladšího syna a šest let mi přišlo jako věčnost. Dostával jsem od dozorců pořádnou čočku. Byl jsem mladý a zdejší podmínky byly v devadesátejch letech otřesný. Šla mi z toho hlava kolem. Připravil jsem se na dva, ale šest mi přišlo jako špatnej vtip."

Po tom, co se Eric vrátil po pár letech do vězení za drogový delikt, mi řekl, že tentokrát dostal 9 let. „Smířil jsem se s tím, ale pak mi zavolal táta a řekl mi, že mu zbývá půl roku života. Možná vás pustí na pohřeb, možná taky ne. Ale co na tom sejde. Chtěl jsem s ním být, když byl naživu, ne když leží v rakvi."

Ptal jsem se, jak pokus o útěk probíhal tentokrát a jestli se něco změnilo na jeho přístupu. „Ani ne, krom toho, že tentokrát jsem šel na vlastní pěst. Věděl jsem, že si dozorci budou dávat pozor na to, s kým mluvím a tak. Radši jsem do toho šel sám. Když to zkrátím, dozorci se vykašlali na počítání vězňů po pauze na čaj a mně se povedlo schovat se na dvoře, přelézt plot a vlézt pod zaparkovanou dodávku z čistírny. Věděl jsem, že ta dodávka bude do deseti, možná patnácti minut odjíždět – byla to jen otázka toho, jestli si všimnou, že tam nejsem. Všimli si. Všechno se zastavilo. Nic nesmělo dovnitř ani ven z vězení, dokud mě nenašli. Kouknul jsem se doprava a viděl jsem šest párů černých bot, jak jdou mým směrem. Vylezl jsem ven a posadil se na dodávku. Všichni jsme se tomu zasmáli, a jak jsme šli zpátky na moje křídlo, jeden z dozorců mi dal cígo – to bylo fajn – ale v hloubi duše jsem byl zničený. Žádná návštěva pohřbu, nic."

Po rozhovoru s Kylem a Ericem, dvěma velmi rozdílnými muži, mě zaráží, že jejich pokusy o útěk byly motivovány beznadějí a smutkem, ne touhou vyhnout se trestu. Než jsem od Erica odešel, zeptal jsem se ho, jak by vypadal dál jeho plán, kdyby se mu druhý pokus vydařil. „Šel bych domů, dal bych si kafe s tátou a čekal bych, až si mě najdou. Jenom taková malá dovolená."