Jonas Bendiksen fotí země, které neexistují

 NORSKO. Vesterålen. Hořící chatrč.

Magnum je pravděpodobně nejznámější fotoagentura na světě. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli, šance, že jste už přišli do styku s jejími fotkami, je velmi vysoká. Na rozdíl od jiných agentur jsou noví členové Magnum vybíráni jejími stávajícími fotografy, takže dostat se mezi ně je dost náročné a zvládnou to jen ti nejlepší. No a protože VICE s Magnum dlouhodobě spolupracuje, jednou za čas tady rozhovorem a ukázkou fotek budeme jejich fotografy představovat.

Na rozdíl od většiny fotografů z agentury Magnum se Jonas Bendiksen nesoustředí na válečné zóny a konflikty. Ze stážisty se postupně vypracoval do pozice plnohodnotného člena a jeho pohled na to, jak je fotografie spojená s okolním světem, je poměrně rozmanitý. Bendiksen ve svých snímcích zkoumá život na okraji především v zemích bývalého socialistického bloku, případně dopady rychlého přechodu z venkovského na městský styl života. My jsme si s ním povídali o tom, do jaké míry si myslí, že fotografie může ovlivnit svět, a o tom, proč by se lidé měli přestat na slumy dívat jako na nějakou anomálii.

VICE: Jakožto někdo, kdo v Magnum vystřídal několik pozic, musíš mít na agenturu zajímavý úhel pohledu. Kdybys to měl celé shrnout, tak proč bys řekl, že je Magnum tak důležitý ve světě fotografie?

Jonas Bendiksen: Myslím, že to, co dělá Magnum zajímavým a pořád aktuálním, je, že je v něm neuvěřitelně široká škála fotografů, kteří svými snímky komentují, jak vidí svět kolem sebe. Taky si myslím, že Magnum se v posledních letech stává čím dál zajímavější, protože je mnohem rozmanitější než dřív.

 NORSKO. Vesterålen. Školní hřiště s ledovými krami.

Řekl jsi, že jde o rozmanitou skupinu fotografů. Myslíš, že máte nějaké společné poslání?

Magnum má společný cíl - používat fotografii tak, abychom se díky ní podíleli na dialogu o světě kolem nás. Abychom mohli komentovat to, co kolem sebe vidíme. V rámci této myšlenky se každý fotograf může zajímat o rozdílné věci, ale všechny mají společný jmenovatel.

Jak bys to toho kontextu zasadil svou knihu Satellites? Byla o objevování ztracených regionů, že?

Ano, kniha je takovou cestou po periferiích Sovětského svazu. Zastavil jsem se na všech místech, která na papíře vlastně neexistují. A tím myslím odtržené republiky jako je Podněsterská moldavská republika nebo Abcházie. Tyhle republiky existují fyzicky, mají vlastní vládu a hranice, ale nejsou oficiálně uznané. Dalo by se říct, že tyhle místa reprezentují nějaký nevyřízený byznys, který se táhne od rozpadu Sovětského svazu. A to se pro mne stalo cestou.

 NORSKO. Vesterålen. Přístav v Myre.

Jaké jsi měl zkušenosti s lidmi, co tam žijí? Mají něco společného?

Dalo by se říct, že tam hodně lidí žije pod velkým tlakem v tom smyslu, že život v těchto oblastech je ekonomicky hodně náročný. Pořád jsou v jistém ohledu izolování od zbytku světa. Je obtížné odtud vycestovat a taky je obtížné si tam dobře vydělat. Zároveň se tyhle místa od sebe všechny liší, každé má svůj vlastní charakter.

Places We Live byla kniha, kterou jsi vydal před Satellites. Věnovala se tomu, že poprvé v historii žije více lidí ve městech než mimo ně, přičemž jde o globální jev. Věnoval ses tomu jako environmentálnímu nebo sociálnímu problému?

Myslím, že oba pojmy jsou absolutně neslučitelné. To je taky jedna z věcí, na kterou jsem v tomhle projektu hodně myslel. Nesnažím se říct nebo přijít na to, jestli je bydlení ve městě dobré nebo špatné. Co chci říct, je, že jde o nějaký fenomén, a my se s ním musíme smířit. Více než miliarda lidí žije ve slumech a tohle číslo se bude pořád zvětšovat. Tohle musíme akceptovat jako normální fungování moderního města a v tomhle problému se musíme začít angažovat.

 RUSKO. Poblíž města Sergeyev Posad. 2011. Palina (6) si hraje na zahradě u chaty, kde tráví léto.

Nebyl jsi překvapený, že ty republiky jsou vůbec schopné fungovat?

To, co mě překvapilo, byl vlastně celý ten projekt. Proč jsem ho taky udělal? Procházel jsem statistiky a přišlo mi, že tento problém by měl být hlouběji zmapovaný. To, co mě opravdu přimělo ho rozšířit, bylo, že jsem byl ohromen normálnosti těch míst. To mě fascinovalo snad víc než nad ostatní mnohem viditelnější problémy. Vidíte tam haldy odpadu a mezi nimi lidi, kteří vedou úplně normální životy, řeší stejné věci jako všichni ostatní. Pomáhají dětem s domácími úkoly, vydělávají na živobytí, udržují pohromadě svoji rodinu. Ten projekt vlastně zkoumal, jak jsou lidé schopni normálně žít v extrémních podmínkách.

 RUSKO. Vyalki blízko Bykova. 2011. Dívky s koni v jezere poblíž obytné čtvrti.

Na rozdíl od většiny lidí z Magnum jsi nestrávil podstatnou část kariéry ve válečné zóně. Proč? To tě nikdy nezajímala?

Dalo by se říct, že by to pro mě nefungovalo. Ve 24 letech jsem se stal otcem, takže po většinu kariéry jsem už byl rodičem. Nikdy mi proto nedávalo smysl, abych létal na místa, kde padají bomby. Taky si myslím, že na světě je mnoho jiných pozoruhodných problémů. Existuje mnoho dalších vlivů a tlaků, co na lidi působí a vytvářejí fascinující a komplexní situace.

Určitě tady existuje prostor pro kreativní práci, která nebude spočívat jen v zachycování konfliktů. Takže ano, válku jsem nikdy neměl na programu. Nevím přesně proč, ale vždy jsem měl největší radost, když jsem dělal práci, ve které jsem byl tak trochu bokem, a nedělal jsem příběhy, za kterými se hnali všichni. Také šlo o menší projekty, které mě udržely mimo velké novinové titulky. Možná sice nejsou tak dramatické a tak sexy, ale pro mne to je nejuspokojivější forma práce. Připadá mi, že svou angažovaností přináším něco, co by jinak mohlo zůstat nepovšimnuto.

 BANGLADÉŠ, Asulia. 2010. Tento typ cihlové pece je v Bangladéši všude a kromě toho silně znečisťuje ovzduší. Když Jonas fotil, přišla bouře s prudkými větry a srážkami. Pracovníci lovují cihly a vyhazují je na pevninu, aby je mohli naložit na loď.

Takhle jsem o tom doteď vůbec nepřemýšlel. Takže třeba kniha Satellites byla docela ojedinělý projekt a říkám si, že vědomí toho, že téma před tebou nikdo nezpracoval, muselo být docela osvobozující… 

Jo. Ale možná jsem se nevyjádřil dost jasně. Absolutně si myslím, že je důležité a potřebné, aby byli lidé, kteří zachycují konflikty a válku. Myslím, že je to práce, která za něco stojí. Já jen říkám, že to nikdy nezapadalo do mého života. Je na tom něco dobrého a něco špatného. Svým způsobem jsem trochu osamělý, protože pracuji na samých malých věcech. Chybí mi kamarádství, ta sociální stránka práce, kterou jiní fotografové na jiných místech mají. Ale takhle se to pro mě prostě vyvinulo.

Klikejte na tlačítko "NÁSLEDUJÍCÍ", abyste viděli víc fotek od Jonase Bendiksena.

 BANGLADÉŠ. Padmapukur. 2009. Na naplaveném ostrově v deltě Gangy. Hurikán Aila zničil hráze a způsobil tak každodenní záplavy.

 ISLAND. Reydarfjordur. 2007. Třicetiletá Aalheiur Vilbergsdottir si hraje se svými dvěma malými syny na pláži v Reyðarfjörðuru přímo naproti jejich domu s městem v pozadí. Aalheiur s celou rodinou bydlí v Reyðarfjörðuru po celý život.

 RUSKO. Území Altai. 2000. Vesničané sbírají šrot z havarované vesmírné lodi, zatímco enviromentalisté se obávají o budoucnost regionu kvůli toxicitě raketového paliva.

 MOLDAVSKO. Podněstří. 2004. Populaci Podněsteří tvoří převážně etničtí Rusové, hlavním náboženstvím je ruské pravoslavné křesťanství. Zde dává kněz své požehnání předtím, než začne křest v ledových vodách.

 GRUZIE. Abcházie. Sukhum. 2005. Ačkoliv je Abcházie izolovaná a napůl opuštěná, stále trpí válečné ránami kvůli tomu, že ji nikdo neuznává. Místní obyvatelé a ruští turisté se koupou v teplých vodách Černého moře. Tato země na pobřeží Černého moře získala nezávislost na bývalé sovětské republice Gruzii po zuřivé válce v roce 1993.

 INDIE. Mumbai. 2006. Holčička si hraje v ulici Laxmi Chawl. Žárovky jsou přichystány pro svatbu v  sousedství.