Různě

Jsme polyamorní generace nebo jenom rádi zahýbáme?

„Jsme generace, která se nezamilovává a nežije spolu. A jak se zdá, zároveň se bojíme, abychom neviděli toho druhého s někým jiným..."
08 červen 2016, 10:55am

Ilustrace Zoë Ligon

„Jsme generace, která se nezamilovává a nežije spolu. A jak se zdá, zároveň se bojíme, abychom neviděli toho druhého s někým jiným."

Drake mi tohle řekl asi před pěti lety. Měl tenkrát pravdu – a jeho poselství platí dodneška. Ta slova pasují obzvlášť k mému životu a životu mé generace, která na Instagram ráda postuje fotky a šťavnatý snímky z Tumblru. Moje generace si vztahy definuje jednoduše: nikdo nemá rád, když mu druhý zlomí srdce. Přesto však zároveň my můžeme být těmi, kdo někomu ubližují.

Tahle mladá generace – zničení mileniálové – byla médii označena jako „polyamorní": má sklon spát a/nebo randit s více lidmi současně. Někteří říkají, že je to návrat ke kořenům, do dob před tím, než přišel koncept západní svatby a všecky nás pohltil nadějí v pravou lásku a diamantový prsteny. Jiní si zase myslí, že je to jen dobrá výmluva k podvádění a vedlejší produkt generace, která si nedělá problém se souloží na prvním rande.

Neexistují číselná fakta (vlastně žádný info), která by doložila souvislost mezi nárůstem polygamních vztahů s tolik zatracovanými mileniály. Ale bylo by těžký se hádat, že popularita takových aplikací jako Tinder a Grindr s dobou nijak nesouvisí. Ještě však není úplně jasný, jak naložit s tou žárlivostí, která přichází s touhou mít víc partnerů a jakým způsobem se přenáší do aktuálního vztahu.

VICE se dopátral Jillian Deri, sexuoložky a profesorky na Simon Fraser University. Deri je autorkou knihy s názvem Love's Refraction, která se zaměřuje na to, jak polyamorní páry s žárlivostí zacházejí a učí se milovat svého partnera, který miluje ještě další lidi. Mluvily jsme o tom, proč jsou mí vrstevníci tak náchylní k podvádění, a jestli by takoví paranoici jako já mohli mít otevřený vztah.

VICE: Jak byste popsala polyamorii?

Jillian Deri: Je užitečné rozlišovat mezi vícenásobným vztahem a nemonogamním vztahem. Lidé, kteří žijí v polyvztahu, tendují k tomu mít emocionální vztah k více lidem současně, což se liší od lidí, kteří si volně randí. Lidé, kteří jsou ve skrytu duše monogamní a jen si užívají, dokud se neusadí, nemusí být nutně poly, protože polylidi tendují k přátelství, emocionálnímu vztahu, potažmo lásce k více lidem najednou.

Je dokázáno, že existují lidé, kteří dokáží potlačit žárlivost a mít otevřený vztah bez těch rozporuplných pocitů, které jsou spojeny s monogamií?

Jistě, existuje mnoho lidí, kteří to dokážou, jen nemáme k dispozici žádné studie, kterými bychom to podložili. Podle mého pozorování může žárlivost variovat od mírného náznaku neklidu až po emocionální rozrušení. Pojem, na který jsem se obzvlášť zaměřila, byl „komperze", opak žárlivosti. Je to pocit štěstí z dalšího partnerova vztahu. Je zajímavé, že anglický slovník pro tohle nemá oficiální ekvivalent; výsledek, který zaznamená vztah partnera s druhým, je naše žárlivost.

Dá se to dobře pochopit na této situaci: váš sourozenec nebo rodič se má dobře a vy jste šťastní s nimi. Za předpokladu, že nežárlíte! (smích) To je komperze. Studovala jsem, jak ji polylidi uvádějí v realitu.

Je tahle koncepce komperze něco, co se dá naučit, anebo zkrátka mají někteří lidé menší sklony k žárlivosti?

Kdo ví? Může to být založeno na individuálních vztazích a ne tom, jak bezpečně se ve vztahu cítíte. Můžete být s někým, kdo vás vytáčí do nesnesitelné žárlivosti, anebo s někým, s kým se cítíte jistě a bezpečně. Často to má co do činění i s dynamikou a směřováním vztahu a s tím, jestli má potenciál se dál vyvíjet. Liší se i intenzita pociťování žárlivosti. Někteří lidé se tím prokoušou a cítí komperzi více, než byli zvyklí. Na začátku nebo na konci vztahu tendujeme k větší žárlivosti, protože přemýšlíme nad tím, jak se ten druhý cítí nebo zda má zájem.

Mezi lidmi mého věku se dost často mluví o tom, že monogamie je nepřirozená, protože je těžké ji udržet. Skoro si vyžaduje vyšší level přesvědčení a sebeuvědomění, abyste zůstali s jednou osobou. Řekla byste, že monogamie je nepřirozená?

To je zajímavá otázka. Myslím, že taková záležitost je dost individuální. Mluvíme-li o monogamii, děláme si o ní a jejích hranicích častokrát spoustu předpokladů. Víte, jako že už nebudete toužit po nikom dalším, nikdy se nepodíváte na nikoho druhého, nebude vás už přitahovat nikdo další, jen váš partner. Nemyslím si, že by monogamní vztah takto fungoval, že by jedna osoba naplňovala všecky kategorie.

Co je přirozenější? Vlastně si nejsem jistá, jsme socializováni už od narození. Pokud vyrůstáte v silném náboženském prostředí, může to ovlivnit vaše představy o vztahu a sexu. Neexistuje žádná exaktní metoda nebo výchova, které sedí na všechny. Fakt je, že většina lidstva nebyla monogamní, a dokonce i ve světě zvířat vidíme totéž, a to mě dovádí k myšlence, že nejspíš nejsme stavěni na to být výlučně monogamní.

Myslíte si, že ti, kteří se snaží zkusit otevřený vztah, cítí, že jejich vztah takhle bude mít nějaká pravidla, protože na podvádění se už nepohlíží jako na velký problém?

Myslím, že mluvit o tom, co přesně cítíte a kde jsou hranice, je užitečné pro každý vztah. Pokud je přitažlivost tabu, jen se bude zvětšovat. Pokud si to připustíte a budete o tom mluvit, můžete to zneutralizovat. Mnoho monogamních vztahů se rozpadne, protože jeden je přitahován někým jiným a partneři nenajdou způsob, jak to vyřešit, takže se na sebe rozzlobí. Osoba, ke kterou jsou vázáni, je najednou problém.

Lidi si myslí, že pokud se jeden podívá na někoho jiného, znamená to nedostatek lásky pro vyvoleného/vyvolenou. To je nebezpečné, protože to může zničit to pravé pouto. Řekla bych, že vás bude míň lákat podvádět, čím otevřenější jste a čím otevřeněji mluvíte o svých objektech přitažlivosti. V polyvztahu je podvádění porušení pravidel.

Snad všichni, koho znám a zkoušeli otevřený vztah, pohořeli, protože někdo z nich začal žárlit na množství partnerů, s kterými si ten druhý vyšel. Je tohle v polyvztazích běžné?

Ne nutně, je to něco, co vyžaduje plánování a vyzrálost. Jeden z partnerů by chtěl mít tři rande týdně a druhý zase třeba jedno za měsíc. Obyčejně způsobuje problémy, když nedodržíte závazek, protože pak se partneři cítí, jako by se museli přizpůsobovat tempu, které je pro jednoho z nich buď moc pomalé, nebo rychlé. Existuje mnoho věcí, které se můžou v polyvztazích objevit, ale myslím, že čas a žárlivost je nejtěžší, s čím se polyvztahy musí vyrovnávat. Zabere to mnoho času; nejen rande, ale i komunikace, která se jich týká.

Je tohle to, co lidi od otevřeného vztahu odrazuje?

Určitě. Zabere to více času a prozíravosti, s čímž je spojena úzkost, ale to není nic nového. Je tu přitom tolik výhod. Odbourává to stres, který s sebou přináší monogamní vztah, a uspokojuje to zvědavost, kterou mileniálové mají. Je to možnost, která funguje, obzvlášť v kultuře s tolika možnostmi. Je toho v čase Tinderu tolik k dispozici... Může to být těžké proto, že máme rádi věci pod kontrolou.

Zoë je sexuoložka a umělkyně se sídlem v Detroitu, MI. Mrkni na její web.

Reklama