Jak procestovat všechna hlavní města Evropy a neutratit při tom ani korunu

V roce 2007 Kris Mole vyrazil na cestu po hlavních městech všech evropských zemí a nevzal si s sebou vůbec žádné peníze. Během šesti měsíců urazil trasu dlouhou 15 712 kilometrů. Při své cestě málem vyhladověl, uspořádal improvizovanou motivační přednášku pro AIESEC, jedl těstoviny, zatímco vedle něj někdo masturboval, a taky se mu podařilo získat peníze pro organizaci Cancer Research.

Není nic zvláštního na tom, že mladý muž cestuje na vlastní pěst, ale chlap, co si pro cestování záměrně nastaví hrozné podmínky, působí v záplavě okoukaných výletních fotek ze sociálních sítí jako závan čerstvého vzduchu. Nedávno jsem se s ním sešel, abych se ho na to všechno zeptal.

VICE: Čau Krisi. Proč ses na tu cestu vydal?

Kris Mole: V zásadě proto, že jsem chtěl cestovat a neměl jsem žádný prachy. Tak trochu taky šlo o takovou anglickou tradici, kdy člověk udělá něco bláznivýho, aby získal peníze na dobročinný účely. Jednou v noci jsem opilej řekl kamarádovi, že to udělám, a další týden už jsem měl koupenou letenku do Švédska, kde jsem svoji cestu odstartoval. Vůbec jsem si to nenaplánoval, alespoň ne do takový míry, do jaký jsem měl.

Je zjevný, že sis tu cestu záměrně naplánoval tak, aby to nebylo jednoduchý. Jaký byly ty největší problémy, se kterýma ses při ní potýkal?

Najít teplý místo na spaní, samozřejmě, a potom to, že jsem si nemohl koupit žádný jídlo. Když jsem byl v letadle, tak mi najednou došlo, že si vlastně nemůžu koupit ani lahev koly, a natož lístek na vlak s letiště do Stockholmu, kde jsem se měl setkat s člověkem, u kterýho jsem měl spát přes couchsurfing. Kromě Stockholmu jsem se musel dostat ještě do dalších 26 hlavních měst. V tu chvíli jsem si poprvé pomyslel: „Tak počkat, co to vlastně dělám?"

Vracela se ti tahle myšlenka?

Od toho momentu jsem si to říkal každej den, ale moje hrdost mě nutila jít dál. Dokonce i rodina a přátelé mi říkali, „Za tejden jsi zpátky, maximálně deset dní." Můžu upřímně říct, že bych radši umřel někde na silnici, než jít domů a říct, že se mi to nepovedlo.

Takže to byla tvoje jediná motivace na šest měsíců?

Víceméně jo, ale je divný, jak to všechno začalo bejt normální. Probudil jsem v Berlíně, například, a věděl jsem, že se ten den nějak musím dostat do Polska, stejně jako se člověk vzbudí a ví, že ten den musí koupit chleba a vyluxovat. Bylo to skoro jako práce. Některý dny byly fakt těžký; třeba když jsem se zkoušel dostat z Varšavy do Vilniusu v Litvě. Hloupě jsem nejdřív cestoval po první části východní Evropy s těžkým kabátem a byl tak víceméně připravenej na tamní podmínky.

Potom jsem jel na západ a procestoval Francii, Španělsko a Portugalsko, kde bylo začínající jaro – počasí na tričko -, a tak jsem kabát a všechno teplejší oblečení zahodil, protože jsem čekal, že až do konce výletu bude svítit sluníčko. Když jsem přijel do Polska, bylo trošku víc zima, ale slunce pořád svítilo. Když jsem se probudil další den, byl metr sněhu. To byl velkej problém.

Nakonec jsem stopoval pravým blizardem. Měl jsem hlad, byla mi zima a byl jsem tak unavenej, že jsem se na chvíli zbláznil a rozhodl se jít pěšky skoro 300 kilometrů. Když mi konečně někdo zastavil, tak mě pak vyhodil veprostřed noci a pořád v blizardu. Byla to obrovská křižovatka, ale bez jakejchkoliv světel. Auta jezdily okolo a já jsem na sobě měl tmavý oblečení. Do bot se mi začal dostávat sníh a já jsem pořád padal. Podobných situací bylo málo, ale v tuhle chvíli, jsem si byl úplně jistej, že umřu.

V kolika vlacích jsi jel načerno?

Nevím přesně, ale asi jich bylo víc jak 30.

Co jsi dělal se všema pokutama?

Hned na začátku, když po mě poprvé chtěli pas, mi došlo, že v něm není napsaná žádná adresa, takže jsem napsal tu jedinou adresu, kterou jsem si pamatoval, a to Tottenham Hotspur v Londýně. Myslím, že jediná pokuta, která doputovala až na moji opravdovou adresu, byla od německých drah a přišla si rok a půl po tom, co jsem se vrátil.

Jak často jsi chlastal, když jsi byl na cestě?

Alkohol mi hodně pomáhal; je to fakt dobrej tmelící prostředek. Kdykoli jsem se objevil u někoho doma, hned mi nabídli panáka skoro bez výjimky. Někdy jsem před tím několik dní nejedl, ale bylo mi 24 a neodmítl jsem žádnej nabídnutej alkohol.

Většina tvejch hostitelů byla vlídná. Bydlel jsi i u nějakejch podivínů?

Nejdivnější člověk byl jeden Francouz z Lucemburku. Byl jsem u něj přes couchsurfing a on nade mnou masturboval. No, ne úplně nade mnou, ale začal masturbovat v kapse, když jsem jedl nějaký těstoviny, co mi připravil. To bylo trochu nepříjemný.

Dojedl jsi ty těstoviny?

Jo, dojedl; měl jsem hlad.

Když vezmeme v úvahu ty miliony lidí, který se snažej utéct před násilím a brutalitou ze svejch vlastních zemí, jak se cítíš ohledně toho, že jsi mohl takhle jednoduše cestovat po Evropě?

Jo, když vidím, co se teď děje, je to fakt ironický. Člověka to nutí si uvědomit, jakej je ve světě zmatek. Mohl jsem udělat to, co jsem udělal, jenom díky tomu, kde jsem se narodil a jakej jsem měl pas. Zvlášť ve východní Evropě měli lidi skoro strach se ke mně chovat špatně, protože se báli případnejch následků. Vím, že je to klišé, ale hodně mi pomohlo privilegium toho, že jsem bílej Evropan. Ale je to tak, jak to je.

O cestě jsi vydal knihu, jakej byl ohlas?

Yahoo bylo fajn – dostal jsem email od novináře, kterej mi psal, že viděl můj příběh a chtěli by ho pro svůj server o cestování, což se mi zdálo jako skvělej nápad pro získání publicity. Ten novinář ale zvládl vynechat informaci o tom, že ta cesta měla získat peníze na charitu, takže jsem byl vlastně vykreslenej jako vyžírka, kterej se zkoušel poflakovat po Evropě a ždímal přitom lidi.

Ukázalo se, že lidi, co čtou Yahoo travel jsou podobný jako ti, co sledujou Fox News. Každej druhej komentář byl o tom, že jsem „špinavej syrskej uprchlík" nebo „špinavej afghánskej uprchlík". Dokonce se tam našly i domněnky, že jsem terorista z ISIS.

Jo, z toho co jsem viděl v ohlasech to vypadá, že se řeší, odkud kdo pochází.

Několikrát se mi stalo, že jim nestačil můj britskej pas; vždycky probíhalo spousta dalšího vyšetřování. Lidi se mě ptali odkud jsem, já jsem řekl „z Anglie" a oni řekli „Ne, odkud jste?" Například na hranicích Francie se Španělskem, v Hendaye, kde mají problém s baskickejma separatistama. To ráno, kdy jsem tam byl, jsem šel kolem plakátu s baskickejma teroristama. Všichni vypadali jako já. Každej obličej vypadal, jako by mohl patřit mýmu bráchovi. To jsem si takhle seděl na nádraží a nic nedělal. Najednou ke mně přišli čtyři ozbrojený policajti a asi na deset minut mi vzali pas, poslali ho na velitelství, aby ho zkontrolovali. Nakonec mě pustili, ale stejně mi pořád nevěřili, že jsem ten, za koho se vydávám.

Máš nějakou radu pro ty, co zkoušej cestovat zadarmo?

Používejte CouchSurfing nebo podobný weby, jako Hospitality Club. Zkuste najít lidi, se kterejma byste si rozuměli a který by vás ubytovali. Ujistěte se ale, že jste ochotný se zúčastnit celý tý věci – nejde jenom o to využít ty místa jako hotely; jde o kulturní výměnu. Teď bych řekl, ať stopujete. Tehdy jsem to tolik nedělal, protože jsem na to nebyl zvyklej, ale od tý doby stopuju hodně. Zjistěte si ale informace: podívejte se na Hitchwiki a uvidíte, co o stejný cestě řekly tisíce dalších stopařů. Jestli hodláte risknout ježdění na černo ve vlaku, buďte sebevědomý, mějte připravenou nějakou lež a nestyďte se ji použít. Díval jsem se na to tak, jako že okrádám velkou drážní společnost, která nic neztratí, když jeden člověk pojede zadarmo. Taky nedělejte to, že prostě odmítnete zaplatit – vyhodili mě ze spousty vlaků, i když jsem měl dobrou výmluvu, takže bejt blbec fungovat nebude.

Myslíš si, že ta výzva nějak změnila tvůj pohled na život?

Když jsem odjížděl, tak jsem si myslel, že většina světa je sračka, že lidem jde jenom o sebe. Když jsem se pak vrátil, tak jsem byl trochu hipík a myslel si: "Wow, ne, všichni jsou skvělý." Teď jsem znova našel rovnováhu a vidím, že existuje hodně fajn lidí, ale taky hodně těch zkaženejch.

Máš už naplánovanou nějakou další podobnou výzvu?

Jo, několik. Řekl bych, že do roka budu zase na cestě, tentokrát na to ale už budu mít rozpočet. Už bych nikdy neopakoval to, co jsem udělal, a to nikde ve světě, protože to byla ta nejtěžší věc, co jsem kdy udělal. Shodil jsem skoro 13 kilo, a to nejsem nijak velkej. Byl jsem vydán na milost cizím lidem; kdyby mi nepomáhali, nemohl bych se o sebe sám postarat. Myslím, že příště už bych chtěl bejt tím, kdo pomáhá.