Reklama
Různě

5 důvodů, proč se učitel může těšit na nový školní rok

To, že se po prázdninách těší všechny děti zpátky do školy, je nám snad jasné úplně všem. Otázkou ovšem zůstává, jestli se na další nový školní rok těší i jejich pedagogové...

by Ivo Mikšovský
31 srpen 2015, 9:14am

Zpočátku jsem svoje učitelské působení na základní škole bral pouze jako možnou krátkou zastávku ve svém cévéčku. Někde se to ale zašmodrchalo, protože se chystám na svůj dvanáctý školní rok. Prázdniny jsou sice velkou motivací, aby člověk u učení vydržel delší dobu, ale těch stimulátorů musí být přeci více. Tady jsem pro vás sepsal důvody svého profesního záseku.

Všechny fotky: Marcel Faikis

Podporuju kreativitu

Když jsem ještě učil v Ústí nad Labem, nechal jsem se jedním kolegou přemluvit k exkurzi do Senátu. Při vstupu do Valdštejnského paláce mě ostraha nechala projít detektorem jako prvního. Za masivními dveřmi jsem pak čekal, než byla bezpečnostním rámem prověřena celá moje třída. Přiznám se, že jsem občasnému houkání alarmu zpoza dveří nevěnoval zvláštní pozornost.

Po dvouhodinové exkurzi jsme pomalu vycházeli z budovy Senátu. Počítal jsem žáky a seznamoval je s dalším, určitě opět zajímavým programem. V tu chvíli ke mně přišli dva premianti třídy s prosbou, abych jim u ostrahy vyzvedl nějaké věci. Prý jim je nechtějí vydat. Nějak mě ani nenapadlo se jich zeptat, o co se má jednat. Dorazil jsem k přepážce Security a oznámil, že jsem učitel z Ústí nad Labem a chtěl bych vyzvednout předměty, které byly zabaveny mým žákům. Sekuriťák se začal tvářit důležitě a zařval: „Karle, už je tady, přines to." Sekuriťák Karel se za chvíli objevil s igelitkou, kterou mi předal se slovy: „Holt drsnej sever, tohle jsme našli u několika vašich žáků." Uvnitř tašky se ukrývalo jedenáct graffiťáckých sprejů Molotow, dva boxery, tři vyhazováky a jeden pepřák. Jelikož nás v Praze čekal ještě další program a mně bylo líto spreje vyhodit, nosil jsem je žákům celé odpoledne ve svém batohu. Molotowy jsem jim vydal až po příjezdu na nádraží v Ústí nad Labem. Když jsem po víkendu přicházel na Severní Terase ke škole, zaujalo mě na sídlišti několik nových graffiti. Podle nicků jsem poznal, že se jedná o chromy a piece mých žáků. Potěšilo mě, že jsem jim pomohl alespoň svou malou šerpovskou rolí.

Můžu se cítit jako Malcolm McLaren

V Ústí nad Labem je hodně punkových a hiphopových kapel. Před lety dokonce vznikla jedna hiphopová kapela i na škole, kde jsem učil. Kluci tenkrát za mnou přišli, jestli bych si neposlechl jejich demo. Když jsem si to cédéčko doma pustil, byl jsem nadšen. Tohle nebyly nic neříkající, bezobsažné texty, kterými je zaplaven český hip hop. Naštvanost z toho cákala na všechny strany. Nádhera. Když jsem hiphoperům pomáhal zařídit první koncert, cítil jsem se jak Malcolm McLaren. Škoda jen, že rappeři z téhle kapely zašli do slepé uličky diverzního způsobu života. Občas je totiž potkávám na ulici pěkně zháčkované.

Koukají na mě jako na desperáta, jímž jsem vždycky chtěl být

Hned od prvního dne, co jsem nastoupil do školství, jsem nejlépe věděl, jak učit a vést třídu. I když jsem nebyl třídní učitel, nechal jsem se jednou třídou přesvědčit, že s nimi pojedu na výlet do Aquacentra Děčín. Všechno začalo už u vstupu do areálu, kdy mě do bazénu odmítli pustit, protože prý nemám plavky, které by splňovaly hygienické normy. Když jsem vysvětlil personálu, že jsem učitel a musím nad žáky vykonávat dozor, dostal plavčík spásonosný nápad. U sebe v kamrlíku měl bílý doktorský plášť, který mi půjčil, a já mohl vstoupit alespoň na schůdky u tobogánů.

Při cestě z bazénu na vlakové nádraží mě žáci přemluvili k návštěvě obchodního centra, kde si chtěli koupit něco k pití. Čekal jsem na ně na přilehlém parkovišti, když najednou za mnou přiběhla jedna z dívek se slovy: „Jitku chytli, jak krade Colu."

Jednalo se tehdy o dobu, kdy mobilní telefon měli jen dealeři pika a taxikáři, takže bylo dost komplikované telefonicky zastihnout Jitčiny rodiče. Ostraha objektu mě tedy alespoň označila za nezodpovědného desperáta, který si neumí pohlídat svou třídu.

Bojuju proti rasismu

Bojovat proti rasismu a xenofobii v základním školství je velká výzva. Hlavně na severu Čech jsem s některými zamindrákovanými kolegy – kryptonácky sváděl dennodenní boj. O tom, že většina dětí přejímala názory svých antiromsky naladěných rodičů, vůbec nepochybujte. Jednou se to sešlo tak, že jsem učil ve třídě, kde se to neonkami jen hemžilo. Bylo to v době, kdy pingl Berčík v Ústí nad Labem organizoval náckovský pochod a já se ocitnul na webových stránkách jedné náckovské organizace jako nepřítel, který prudí slušné lidi a kazí mládež.

Nemusí mě mrzet, že jsem nezažil dobu, kdy byl ještě surrealismus ve formě

Standa byl jedním z mých nejoblíbenějších žáků. Sice dělal každý rok nějaký reparát, ale na rozdíl od mnoha premiantů byl za všech okolností fair. Standa navíc povýšil tvorbu asociací na životní princip, když mi s vážnou tváří vyprávěl, že Tomáš Garrigue Masaryk byl prvním astronautem na oběžné dráze. O Standu jsem bohužel přišel už v šesté třídě, když u reparátu z přírodopisu na záchrannou otázku – čím se živí pes – odpověděl, že především „jabkama".

Jak sami vidíte, učitelování může být slušná hipsteřina. Teď je to jenom na vás. Dejte výpověď ze všech podělaných reklamek, ve kterých si pouze hrajete na kreativce, přičemž jste jen prodejné kurvy, a začněte dělat něco smysluplného.

Tagged:
Graffiti
back to school
Vice Blog
desperate
exkurze
Surrealismus
Aquapark
učitelé
škola
žáci
pepřák
Senát