Milostný život nekrofila

Haydenovi je 18 a nikdy nezapomene na tu chvíli, kdy mu došlo, že je nekrofil. Bylo mu tehdy čtrnáct a navštívil pohřeb své blízké kamarádky; poprvé se tak setkal s mrtvým tělem.

"Chlad její ruky jsem cítil ještě hodiny po pohřbu a představoval jsem si, jaký by to bylo ji tak držet navěky. Byla tak studená a její oči bez jiskry, bez života," vzpomíná Hayden.

"Pamatuju si, jak jí z tváře zmizel ten živý jas, a vypadala jen, jako by spala, přitom její oči byly ale tak široké a mrtvolné," pokračuje. "Chtěl jsem ji vískat ve vlasech a proplést se prsty a srůst s ní navždycky. Muselo to ale tak rychle skončit."

Když si na ten zážitek Hayden vzpomene, cítí vztek a vinu. A když jsem se snažil ostatním sdělit, co jsem tenkrát cítil, dodává, nepřenesli se přes to.

Jakmile lidstvo určilo, co je společensky přijatelné a co ne, proti nekrofilii vznikla přísná pravidla, nebo se z ní přinejmenším stalo velké tabu. I přesto nekrofilie hrála významnou roli v kolektivním kulturním dědictví. Co třeba takový Achilleus, který údajně podlehl nekrofilním choutkám poté, co zabil královnu Amazonek Pentesileu. Nebo Herodes Veliký, který prý jednu ze svých deseti manželek nechal naložit do medu a pak s ní měl sex i sedm let po její smrti. Dokonce i Karel Veliký měl k nekrofilním činům blízko. A pokud chcete něco více méně současného, i pohádka o Šípkové Růžence zavání nekrofilií .

Možná je nekrofilie běžnější než si uvědomujeme. Koneckonců, sex a smrt k sobě měly vždycky blízko, i v jazyce (francouzsky la petite mort neboli malá smrt je synonymem pro orgasmus).

První použití pojmu "nekrofilie" ve svém současném významu by se dalo stopovat k belgickému psychologovi Josephu Guislainovi, který termín vymezil ve své přednášce z roku 1850. Užil ho ve spojení s francouzským nekrofilem François Bertrandem, který byl obviněn z vyzvedávání a prznění mrtvol na pařížském hřbitově. Termín byl kanonizován v psychiatrické práci Richarda von Krafft-Ebinga Psychopathia Sexualis. Pak se význam rozšířil.

V roce 2009 profesor forenzní medicíny na univerzitě v Novém Dillí Anil Aggrawal navrhl nový systém klasifikace nekrofilie. Jeho systém je pak podrobně popsán v knize Necrophilia: Forensic and Medico-legal Aspects , v nejrozsáhlejší studii, která byla na toto téma zatím publikována.

Aggrawal odhalil mezi nekrofily různé rozdíly. Vycházel z mnoha světových případů, popisuje sexuální fantazie až po extrémní činy nekrosadismu.

První kategorii tvoří "romantizující nekrofilové", kteří se vyžívají ve hrách na mrtvé. Tito lidé jsou přitahováni živým partnerem, který mrtvého jen předstírá, nebo s ním hrají hry na vzkříšení sexem jako upíři. Druhá kategorie zahrnuje lidi, kteří nedokážou přijmout fakt, že přijdou o svého milovaného, jako třeba vdova, kterou našli spící vedle tlejícího těla svého manžela ještě rok po jeho smrti.

Ve třetí kategorii jsou lidé, kteří navštěvují třeba pohřby, aby si zasouložili v blízkosti mrtvoly, rakve nebo se vzrušili pohledy na mrtvá těla.

Následuje kategorie lidí, kteří už splňují obecné představy o tom, co nekrofilie je, totiž jedinci, kteří se dostanou do styku s mrtvými těly. Podle studie existují různé typy takových nekrofilů, od těch, kteří se sexuálně navodí po doteku mrtvého těla (kategorie 4), přes ty, kteří nad mrtvými těly masturbují(kategorie 6), až k nekrofilním vrahům (kategorie 9), kteří jsou schopni zabít člověka, aby si pak mohli zasouložit s jeho mrtvolou.

Podle Aggrawalovy studie člověk kategoriemi může postupovat. Medik popisuje například případy, kdy lidé na základě svých fantazií vyhledávali zaměstnání, aby se dostali do blízkosti mrtvol, a tak své fantazie proměnili ve skutečnost.

Hayden mi řekl, že má v plánu jednou vstoupit do oboru, kde by se s mrtvolami setkával běžně. "Dobře vím, že si své fantazie splnit nemůžu, aniž bych byl s nejvyšší pravděpodobností zatčen," říká. Přesto se ale nebojí své fantazie uvést ve skutečnost, doteky mu prý stačí.

"Většina lidí nesnese představu toho, že by se někdo mazlil s jejich mrtvolou, nebo s ní měl dokonce pohlavní styk. Je to podle mě komický, stejně už by jim to bylo jedno," říká. "Myslím si upřímně, že by to neměl být takový problém, jaký se z toho dělá. Média a právo to všecko jen nafukují."

Stoya čte 'Necrophilia Variations' dokud sama nevyvrcholí.

Carla Valentine pracuje v márnici, je zakladatelkou Dead Meet, seznamovací sítě určené přímo lidem pracujícím "se smrtí", a kurátorkou Bart's Pathology Museum. Je nasnadě, že s lidmi stráví spoustu času rozhovory o definitivním konci. Valentine doufá, že její přesah lidi přiměje o smrti více přemýšlet a mluvit, spíš než by na toto téma úplně zanevřeli.

"Zpřístupňuji téma nekrofilie všem, snažím se na tento problém pohlížet objektivně a podporuji takový úhel pohledu i u ostatních," vysvětluje Valentine. "Lidi méně šokují případy trýznění a vraždění, které zahrnují živé lidi, než představa navázání citového vztahu se zesnulým nebo toho, že by někoho mohl přitahovat mrtvý člověk. Zkuste u stolu zavést řeč na vraždu a všichni budou mít k tématu co říct; zmiňte nekrofilii a budou mlčet jako hrob."

Přestože se Valentine nepovažuje za nekrofilku, v jejím psaní se projevuje fascinace shody smrti a sexu, především její projevy v pop-kultuře. Významná část jejího výzkumu zahrnuje testování původu kulturních postojů ke smrti a umírajícím a jejich vývoje. Jednou z nejnaléhavějších otázek, které pokládá, je, proč je lidem nekrofilie tak odporná, přestože je v současné kultuře akceptována. Především v podobách, kterým říká "neonekrofilie" nebo vztahy s živými mrtvými tak, jak je lidi znají třeba ze Stmívání.

"Co je pro lidi západního světa na smrti a mrtvých tak odporné, že nedokážou přenést přes srdce představu vztahu k lidským ostatkům?" ptá se. "Ptala jsem se lidí, proč je to takové tabu a dostala nefalšovanou odpověď: Upřímně, dokážu si sebe představit jako trýznitele a toho, který si drží doma sexuálního otroka, ale nedokážu si představit, že bych to měl dělat s mrtvolou . V čem to vězí?"

Na okrajích společnosti najdeme díla od Jörga Buttgereita, Nekromantik, nebo Supervertovy Necrophilia Variations, obojí zachycuje sexuální deviace ve vztahu k mrtvým.

I průmysl, jehož produkty variují od vůní domácích pohřbů přes upíří umělé vagíny až po květiny, které vypadají jako pinďoury a smrdí jako tlející maso, romantizuje smrt. Pro lidi jako Hayden to jsou předměty fetiše.

"Existuje fetišistický průmysl, který dodává cokoliv, musíte vědět, kde hledat," říká. "Je tu decentní trh s věcmi pro nekrofily. Ale neřekl bych, že je to to nejdivnější, na co byste mohli narazit."

Hayden tvrdí, že své nekrofilní potřeby uspokojuje psaním poezie a fikce, které jsou založeny na jeho fantaziích. A pokud to nestačí, je tu furt internet, především Deep Web pro lidi, kteří mají stejné sexuální touhy.

"Existuje stránka, která se věnuje obrázkům luxusně oblečených mrtvol ležících v rakvi," říká. "Tam jsem chodil, když jsem si chtěl srovnat myšlenky."

Otázkou je, jestli je to pro nekrofila zdravý způsob, jak se uspokojit, nebo jestli to jen zvyšuje jeho touhu po sexuálním styku s mrtvolou.

"Nekrofilie se může stupňovat, a průmysl to může podporovat," říká Aggrawal. "Nejlepším řešením, jak se s nekrofilií popasovat, je kontaktovat psychoterapeuta. Může nekrofilům pomoci odborně."

Haydenovi terapeut navrhl, aby navštěvoval skupinu dalších -filů, ale v Haydenovi to jen vyvolávalo další úzkost a stupňovalo pocity podivnosti, které ve vztahu ke svým touhám má, takže přestal skupinu navštěvovat. Největší podporou, dodává, byla a je jeho přítelkyně.

"Čte všechnu poezii, kterou napíšu, moje příběhy o nekrofilii, dokonce mi posílá písně nebo literaturu, které se tím tématem zabývají," říká. "Tvrdí mi, že to není divný, každého prý přitahuje něco jiného, a u mě to jsou zrovna mrtvá těla."

V úvodu k nekrofilii Psychopathia Sexualis se Krafft-Ebing zamýšlí nad tím, jestli má nebo nemá zdravá lidská mysl tendence k nekrofilii. Dochází k závěru, že je to otevřená otázka, která stojí za delší zkoumání. Po 150 letech od publikace jeho úvodu to vypadá, že psychiatrická komunita tuto otázku odmítá jednoznačným ne.

A dává to smysl: Historie je plná brutálních nekrofilních případů a realita obcování s mrtvolami stačí k tomu, aby se lidem zvedal žaludek. Ale jak se Valentine a jiní snaží ukázat, může tu být i druhá stránka věci, kdy téma nekrofilie není nic, čeho by se měl člověk obávat – může otvírat plodné diskuse a přinášet cenný pohled na povahu našich kulturních postojů a přístupů k sexu, lásce, životu a smrti.