Poslední komunistické městečko v Číně

Během posledních 30 let většina Číny postupně přijala západní kapitalismus. Ale jedno městečko se 3 000 obyvateli se pevně drží maoistického vzoru z čínské minulosti. Kdysi šlo o úspěšnou egalitářskou komunitu, potom se z Nanjie postupně stávala pochybná ikona komunismu a příklad toho, jak tento systém může stále fungovat. Nejdřív vláda do městečka sypala peníze, aby se zajistilo to, že si uchová obraz úspěšného egalitářského vzoru. Ale když zbytek země přijal kapitalističtější způsob fungování, Nanjie se ze symbolu úspěchu změnilo na relikt minulosti a centrum maostalgie.

Trouby obecního rozhlasu v městečku dodnes stále dokola vyhrávají komunistické písně. Stalo se turistickou atrakcí pro čínské vlastence, které zajímá, jak se žilo dřív. Australský fotograf Tim Fenby tam tento rok nějaký čas pobýval a VICE s ním o životě v posledním komunistickém městečku v Číně mluvil.

VICE: Čau Time, pověz mi něco o městě.

Tim Fenby: Je to taková zvláštní bublina ve střední Číně, která vypadá, jako by byla protikladem zbytku země. Z toho, co jsem viděl, to vypadá, že Čína je docela hlučná a rušná, všude jsou reklamy a neonová světla. Ale když přijdete do Nanjie, ulice jsou fakt široké, je tam míň aut a když vcházíte do města, všechno se tak nějak ztiší.

Proč se město drží tohohle vzoru?

Je to složitý příběh. Kolem roku 1989, kdy se odehrávaly protesty na Tiananmenském náměstí, směřovala velká část Číny směrem k nějaké formě kapitalismu a privatizace. V té době bylo Nanjie ekonomicky docela úspěšné a hodně čínských politiků ze staré gardy a někteří z čínských generálů, kterým se změny nelíbily, vnímali Nanjie jako příklad fungující komuny.

Město už tehdy tíhlo k levici a maoismu, a tak do něj řada politiků začala cpát peníze. V reakci na to se Nanjie začalo orientovat ještě víc doleva, zatímco zbytek Číny podléhal vlivu západu.

Takže se tak nějak stali konečnou zastávkou uvadajícího komunistického ideálu?

Jo, taky si začali brát spoustu vládních půjček. Když zběžně nahlédneme do příběhu Nanjie, tak vypadá jako fakt úspěšné egalitářské město. Ale když se na něj podíváme jenom trochu zblízka, tak si všimneme, že všechen ten úspěch, co měli, byl přímo úměrný množství půjček, co dostali.

Co dělali s penězi, které k nim proudily?

Půjčky jim dovolovaly stavět všechny ty monumenty. Nedávno jsem četl, že jeden z vůdců města použil miliony dolarů získaných z půjček na to, aby zkoušel a postavil perpetuum mobile, tedy samohyb.

To je úžasné. Sehrály tyhle monumenty klíčovou úlohu v tom, že se z Nanjie stala turistická atrakce?

Jo, pro ty, co nejsou místní, to turistická atrakce je, podobně jako podle mě bude v budoucnosti Dubaj. Všechny ty peníze byly k dispozici najednou, a to vedlo k těmhle všem zvláštním věcem. A ty monumenty teď začínají stárnout, jak můžete vidět na fotkách, řada z nich teď vypadá fakt zvláštně.

Ale Číňané tam chodí proto, aby porozuměli tomu, jak by takový život v komunismu vypadal. Podle všeho je to podobné tomu, jak se věci měly dřív. Lidi v Číně vyhledávají tenhle idealizovaný koncept maoistické Číny a v Nanjie je ho k nalezení hodně. Po celý den se tam v obecním rozhlase přehrávají komunistické písně. Vlastně je to docela roztomilé. Svým způsobem je to docela příjemné a okouzlující městečko.

Hodně jsme se soustředili na turisty, ale jak se v téhle stárnoucí diorámě žije místním?

No, z různých důvodů je tohle město tak trochu podvod. Čínští akademici říkají, že je egalitářské, ale při tom tak trochu ignorují fakt, že většinu pracovní síly tvoří migranti. Ve městě musí dodržovat přísné zákony bez toho, aby z toho měli jakýkoli užitek. Nevlastní dům, nemají vzdělání a ani nedostávají potraviny, zatímco místní ano.

Když se vrátíme k obrovským půjčkám, které dostali, jak se jim daří je splácet?

Nikdy se nečekalo, že ty půjčky budou splaceny. Město mohlo existovat právě na základě toho. Myslím, že v roce 2000 měli 23 firem, převážně továren, a jenom tři z nich vykazovaly zisk.

Celkem vzato to vypadá jako smutné místo k životu.

Je složité zjistit, jak se lidé cítí, ale zdá se, že navenek jsou stateční. Jednou v noci jsem zašel sám do restaurace vedle hotelu. Jeden z místních ve středních letech ke mně přišel a pozval mě, abych si přisedl k jeho partě do vedlejší místnosti. Bylo tam deset mužů, seděli dokola stolu obloženého jídlem a kouřili. Ze všech těch různých jídel mi dali ochutnat; chlubili se tou obrovskou hostinou a říkali mi, jak moc dobře se mají.

Potom, když jsem odešel, mi dali balíček lokálně vyráběných cigaret a flašku lokálního rýžového vína. Zdálo se, že se mi doopravdy snaží předvést, jak město funguje a jak je úspěšné, i když to tak vlastně úplně není.