Přenechal jsem na týden kontrolu nad svým Facebookem tátovi

Je tu jedna věc, na který se snad všichni shodneme: sociální sítě by měly mít jasný věkový omezení. Ne pro mladý, ale pro starý. Naši rodiče a prarodiče vyrůstali v jiným světě, kde se museli socializovat jen se svojí nejbližší rodinou a tak třema fakt osobníma kamarádama. Nikdo jim nikdy neřekl, že svět nepotřebuje vidět 121 fotek jak pečou chleba. Nerozumí tomu, že není úplně v pohodě přeposílat falešný pravičácký konspirační teorie o imigrantech stovkám lidí. Protože se vždycky poohlížím po nových a vzrušujících způsobech, jak ponížit sám sebe, rozhodl jsem se obětovat kompletní administrativní kontrolu nad svým facebookovým profilem jednomu z těchhle starých lidí: svýmu tátovi. Na začátek bych rád upřesnil svoje běžné počínání na Facebooku: vidím se jako "přemýšlivý pozorovatel" - tichý vyhlížeč rozsévající likes pouze pár šťastlivcům, kteří si je doopravdy zaslouží. Přispívám spíš raritně, ale když už, strachuju se o každý detail. Neřekl bych, že táta je úplným opakem, ale určitě si osvojil trochu liberálnější přístup, když jde o rozhodování který irelevantní detail ze svého života sdílet se zbytkem světa. Doufal jsem, že jedna z věcí, co by mohla pomoct, je, že můj táta je fakt super. V osmdesátkách dělal hudebního producenta a spolupracoval přitom s lidma jako je Whitney Houston a Donna Summer a jednou mi dokonce dovolil zpovídat ho o jeho sexuálním životě.

Takhle vypadal můj Facebook, než nad ním převzal táta kontrolu. Řeknu to jednoduše, kompletně jsem se zmýlil.

Táta to rozjíždí hned skrz moje fotky. Rozhodl se, že nutně potřebuju novou profilovku, a rovnou mi ji vyměnil za mojí fotku jakožto roztomilýho nevinnýho batolete. Představte si tu chvíli, kdy vaše rodiče přinesou rodinný fotoalbum, aby ho předvedli vaší přítelkyni. Akorát teď to prezentují celýmu světu. Táta navíc předvedl obdivuhodné technické dovednosti. Přidal k příspěvkům rovnou několik komentářů ze svýho osobního profilu, aby se neprozradil.

Během několika hodin jsem toho postnul mnohem víc než za pár měsíců dohromady. Překvapivě tenhle náhlej nárust nevyvolal zatím žádný otázky. S většinou mých kamarádů změna mýho přístupu vůbec nehnula.

Druhého dne zvolil můj táta ve svém výkonu osobního editora mých sociálních médii strategii kvantita před kvalitou. Aktivně sdílím příšerný motivační citáty, nejdivnější články, co jen může internet nabídnout. Navíc skrz Facebook ohlásil mojí přítomnost v nejrůznějších veřejných parcích. Uprostřed pracovního dne. Moje kariéra ve hře Pokémon GO, kterou bych jinak rád utajil, je odhalena veřejnosti.

Plní můj Facebook nonstop likama, spamem a #bezvýznamnýma #hashtagama. Dělá každý kvíz co kdy spatřil světlo světa a sdílí výsledky všem na oči. Večer se rozhodne, že bych si zasloužil novou cover fotku - něco, co by adekvátně vyjádřilo, kdo si myslí, že doopravdy jsem.

Mé náhlé facebookové probuzení je zábavné pro jedince, co ode mě a o mně neslyšeli léta, zatímco moji blízcí přátelé se snaží zoufale blokovat ten nekonečný proud nesmyslů, jinak zvaný můj timeline. Nemůžu projít kanclem, aniž by mě někdo z šokovaných kolegů nezastavil s otázkou.

– "Tohle je tvý nový já?" ptá se jeden.

– "Zašlo to příliš daleko," upozorňuje druhý.

Třetí den přináší příjemné překvapení: tátova žízeň po čerstvým obsahu ho vede k objevení obskurního pokladu starých fotek, na které jsem úplně zapomněl. Náhle se plním vřelýma vzpomínkama.

Se čtvrtým dnem přichází třetí profilový obrázek - tentokrát vzácný dar z mého nepatrně kulatějšího období na středí škole.

Později přichází táta k největšímu dosavadnímu výsledku: sdílením kvízu "Jaké je vaše raperské jméno", což přiláká nejširší a nejodlišnější skupinu lidí, co jen může výčet mých přátel nabídnout - od šéfa mýho šéfa až po moji babičku. Příspěvek přiláká víc než 25 komentářů, největší odezva v historii mojí facebookový kariéry. Nevím, jestli mám slavit tuhle nově nabytou pozornost, nebo se bát, že se přátelům zalíbí víc tahle tátova nová online verze mě víc, než ta skutečná.

Pátého dne táta našel plně jak svůj hlas, tak sebevědomí. Pln téhle síly začíná posílat žádosti o přátelství neznámým lidem. Později v ten samý den mi aktualizuje status obrázkem sebe sama v mém věku, mezitím promujíc koncert Sleaford Mods, který jsem plánoval navštívit následujícího dne.

V den šestý mi je už jasné, že otcovo dovádění muselo zasáhnout každého ze stovek mých facebookovch přátel, které jsem nasbíral během let. Někteří jsou pořád zvědaví, většina akceptující, ale jsou i tací, co začínají být víc a víc frustrovaní.

Poprvé si všímám, že začínám ztrácet followery.

Poslední den není čas na odpočinek. Táta, plně si vědom blížícího konce, začíná brzy. Téma dne je nostalgie se zaměřením na dětské fotky s mými sourozenci a aktualizace statusu jako je "MILUJU SVÝHO TÁTU". Tyhle věci sice legitimně cítím, ale nikdy bych je takhle široce nesdílel bez jakéhokoliv způsobu provokace.

Překvapivě si bere nečekanou pauzu od hlubokých ponorů do mého dětství a posílá vichřici "šťouchnutí", bez kterých bych žil s lehkostí dál. Taky tím potvrzuje, že daná funkce ještě z neznámých důvodů existuje.

Nakonec přichází můj experiment ke konci a já přebírám zpátky plnou kontrolu nad svým facebookovým profilem. Táta ale zveřejňuje jeden nový a zároveň poslední profilový obrázek:

Dát tátovi kontrolu nad svým profilem bylo jako přivést ho do všech vztahů, co jsem kdy měl - ať už významných nebo méně. A proto bych vám doporučil, ať to taky zkusíte, protože cítím, že okruh mých přátel teď získalo větší porozumění tomu, kdo skutečně jsem. Byla to teda taková katastrofa? Rozhodně jo. Napáchalo to nenapravitelnou škodu na mých osobních vztazích? Nepochybně. Mělo by facebookové šťouchnutí být v roce 2017 považováno za středně pasivně agresivní formu obtěžování? Někde hluboko uvnitř sami znáte odpověď.