Zeptali jsme se dominy, writera, policisty v utajení a právníka, jak správně lhát

Váš šéf vám nesežral, že jste museli se psem k veterináři, když jste dnes přišli pozdě do práce? Rodiče vám neuvěřili, když jste řekli, že nemáte ponětí, jak se ten škrábanec na tom autě octnul? Vaši kamarádi vědí, že jim kecáte pokaždé, když jim „kvůli práci" odřeknete další koncert?

Možná se vám to děje proto, že jste špatní lháři. Lež nebo alespoň polopravda může být dobrá, zvlášť když může ušetřit někomu hodně bolesti (jako třeba když domina tají svou profesi před svými rodiči).

Lež může dělat službu dobru – třeba když si policista v utajení osvojí falešnou identitu, aby chytil pedofila. Nehledě na morálku, lež je něco, co dělá každý z nás, byť jsou v umění podvádět někteří zběhlejší než jiní.

Abychom se naučili lhát, zeptali jsme se opravdové dominy, policisty v utajení a dalších lidí, jejichž profesí je lež, jak na to. Tady je, co nám řekli o správném lhaní, a jejich rady, co dělat, aby nám to prošlo.

Interview Zach Sokol

V sexuální branži dělám už tři roky. Jsem domina a prodávám sex. Hodně pracuju s lidmi, kteří mají, řekněme, speciální obtíže, a má práce tak může být částečně i terapeutická. Většinu času mě to moc nebaví, takže má práce asi obnáší nějaké to lhaní, protože musím před klienty předstírat, že jsem do toho zapálení. Ale je to i něco víc. Musíte toho dost skrývat.

Třeba před lidmi, kteří by mé zaměstnání nepřijali – můj táta to ale ví, a dokonce byl i v mém salonu. Moji prarodiče jsou ale hodně konzervativní, a tak jim říkám, že cvičím jógu a živím se jí. Většině lidí, kromě blízkých přátel, lžu a říkám jim, že dělám dominu bez sexuálních služeb. Ve skutečnosti to tak není. Běžně lidem říkám, že s klienty hrajeme různé hry, čímž podporuju jejich fantazii a fetiše. Všechno je to pravda, sex je vlastně taková extrémní role.

Není to úplně lež, ale rozhodně to není úplná pravda. Když tu pravdu podáte malinko jinak, lidé zůstanou trošku otevřenější a nebudou vás tolik soudit. Lidé mají tendenci dělat ze sexuálních služeb stigma, které je jen pro ublížené, týrané nebo utlačované ženy. Lidem lžu, aby mě nesoudili.

Často taky musím lhát z čistě praktických důvodů, abych svoje podnikání udržela v chodu. Svůj salon totiž provozuju na svou jogínskou licenci, ma které stojí, že vyučuju soukromé lekce ve svém bytě. A zase, to doopravdy dělám. Ale každému klientovi, se kterým se setkám jako domina, říkám, že je mým klientem na jógu. Jóga je totiž skvělá šedá zóna – technicky vzato to není sport a ani to není nic zdravotního. Nepotřebujete k tomu žádné vybavení a je považována za rekreaci. Na soukromé hodiny jógy nepotřebujete ani zdravotní licenci. Kdyby byl provoz mého salonu legální, odváděla bych z něj daně jako všichni ostatní. Ale není, takže si to musím dělat po svém, a to je v očích spravedlnosti špatně. Takže lhát prostě musím, což je pech, protože mě to vážně děsí. Jednoho dne za vámi můžou přijít z finančáku a říct vám: „Hele, a teď tě zašijem."

V daních také nepřiznávám, že tolik cestuju, protože se s klienty setkávám v různých hotelových pokojích. Je vtipné, že když do jednoho hotelu začnete chodit příliš často, začnou vás poznávat, a ten velký batoh s nádobíčkem taky. Vždycky s sebou tahám velké zavazadlo a obleček mám pod normálním oblečením, které mi vůbec nepadne, protože to jinak nejde. Takže pokud na mně něco takového uvidíte, pravděpodobně pod tím mám kožený kostýmek.

Takhle se snažím, abych nemusela ještě víc lhát. Řekněme, že se mám potkat s klientem v novém hotelu. Pokusím si vygooglovat recepci, abych věděla, kudy k výtahu, a nemusela se vybavovat s personálem. Recepční většinou vědí, že jsem přišla na schůzku, a první, co je napadne, je: „Jste eskort? Prostitutka?" Nemusíte jim přímo lhát. Stačí, když je řečí těla přesvědčíte, že víte, kam jdete a máte na to právo.

Občas se to ale podělá. Třeba mi vypadly z batohu věci. Nebo nebyl signál a já nevěděla, do jakého pokoje mám jít. Na lhaní musíte být bystří a musíte mít dobré sebevědomí. Jednou ke mně přišla pokojská a říká: „Co tu hledáte?" Otočila jsem se a odvětila: „Přišla jsem ošukat spolupracovníka svého otce." Pak jsem se jen otočila zpátky a odešla. Když jim řeknete něco tak smělého a sebevědomého, co vám na to můžou říct? Nikdy nesmíte zaváhat. Zpříma se jim podíváte do očí a řeknete to.
Musíte se zkrátka naučit, jak pracovat se svými různými já, naučit se je používat jako nástroje a pak je využít ve svůj prospěch. Musíte se naučit přizpůsobit. Není to jenom o tom, jak vypadáte, je to o postoji. Zabralo mi to nějakou dobu, než jsem se naučila měnit role. Koukala jsem se do zrcadla, abych viděla, jak mi cukají oči, jak se mi hýbou ruce, abych si byla jistá, že z té role nevypadnu. Cvičila jsem.
Aby z vás byl dobrý lhář, musíte tomu sami věřit. Musíte být stoprocentně v souladu s tím, čeho chcete dosáhnout nebo co chcete udělat. V té vteřině, kdy zaváháte nebo pomyslíte na to, že to nefunguje, se vám to začne bortit.

Problém nastane, kdy se vám lhaní zalíbí. Lžu z praktických důvodů, ale když toho lidé začnou zneužívat, může to být návykové jako alkohol.

Interview Ray Mock

Moje graferská přezdívka mi kradla identitu, když jsem se potkával s dalšími lidmi z branže. Skrýt sám sebe je dost náročné. Když se z vás stane writer a chcete se trochu profláknout, je sprejování vašeho jména spíš o kvantitě než o kvalitě. Pořád na to myslíte, ale hodně myšlenek si necháváte sami pro sebe. Bývaly doby, kdy jsem si v práci ženské šaty v hlavě připodobňoval k různým odstínům sprejů.
Taky záleží na tom, kým jste. Umím být hodně ukecaný, ale taky bývám dost často introvertní. Pokud jim na sebe odhalíte příliš mnoho a oni toho o vás příliš mnoho vědí, mají v rukávu trumfy, které proti vám můžou použít. Klíčové jsou informace.
Abyste svou identitu writera udrželi v tajnosti, vyžaduje to slušnou porci lhaní a zavádějící konverzace. Fitkivní schůzky, vysvětlení brzkých odchodů a pozdních příchodů, lhaní o tom, že máte přítelkyni, i když ji nemáte, budík, který zní jako vyzvánění, abyste měli výmluvu a mohli odejít. Jsem na to docela hrdý. Musíte být jako cibule s mnoha slupkami.

Jednou jsme malovali na vlaky ve tvrdší čtvrti. A já jsem u sebe měl z mladický blbosti občanku v batohu. Nakonec nás honila policie a já si uvědomil, že jsem tam ten batoh nechal. Rychle jsem zavolal na nejbližší okrsek a řekl, že mi dneska někdo ukradl batoh. Že mě obestoupila skupina dětí na basketbalovým hřišti a sebrala mi ho. „Měl jsem tam občanku a knížku." Po pár dnech mi zavolali od policie a řekli: „Potřebujeme s vámi mluvit." Zeptal jsem se jich o čem. „O tom batohu." Hrál jsem překvapeného: „Aha, takže jste můj batoh našli?" „Ano, společně s dalšími věcmi."
Poslali mě za majetkovým úředníkem a hráli se mnou hru na kočku a myš. Poslali mě na jedno patro, pak zase na jiné, a když jsem se vrátil zpátky, byla tam tlupa dalších chlápků, které zajímal můj batoh. Tlačili na mě. A já na to jenom: „Je to oranžovej batoh a já jsem hrál basketbal a jsou v něm trenky na basket." Ty trenky vevnitř našli. Po několika hodinách výslechu mi řekli, abych odtamtud vypadl a příště nehrál basket v téhle části města. Dali mi batoh i občanku a nechali mi tam i pár víček od sprejů.
V těchhle chvílích musíte znát svoje práva a mít plán. Jako na všechno v životě se i na tohle musíte připravit. Když jdete na pracovní pohovor, musíte být připraveni. Hodně lidí se nechá nachytat a prozradí se.
Když jsem byl mladší, odmítal jsem za věci platit – hlavně za spreje. Potom batoh, ve kterém ty spreje ponesu, deodorant, jídlo… Je to jen boj o přežití. Jako writer se instinktivně naučíte překračovat hranice. Pokud někde visí nápis „Nevstupovat", pravděpodobně tam vstoupím.
Už mě při kradení několikrát chytili a vždycky jsem se z toho dokázal vykecat a udělat ze sebe nejmilejšího člověka. Musí to být hodně upřímné, když vám teče do bot. Něco jako: „Prosím, prosím, je mi to líto, už mě nikdy neuvidíte." Když se do vás někdo pustí, nebudete tam sedět jako: „Jo, udělal jsem to, potrestejte mě za to!" Musíte se naučit vybírat si svoje bitvy. Musíte to mít pod kontrolou, protože jste to vy, kdo se do toho průšvihu sám dostal.

S vlastními rodinami a těmi, které milujeme, je to těžší. Se svými přikrášlenými příběhy a lží akorát narazíte do zdi. „Kde jsi byl, byl jsi zase s těma svejma kamarádíčkama? Co jste tam dělali? Proč ti to tak dlouho trvalo?" Rozhodně tu byly okamžiky, kdy jsem potřeboval upustit páru. Ale ne všechnu, jen trošku.
Klíčem k tomu stát se dobrým lhářem je sebevědomí. Pohled do očí. Řeč těla. To jsou ty věci, které musíte mít nastudované, když se někomu snažíte přikrášlit pravdu. Graffiti vás nabíjí sebevědomím. Máte možnost jít hned ven, být kreativní, dobře to provést a ráno se probudit na kafe ve vlastní posteli.

Interview Max Daly Čtrnáct let jsem v Británii odhaloval feťáky a gangstery jako policista v utajení. Nejdelší rozklíčování případu trvalo sedm měsíců, když jsem byl členem drogového gangu. Bylo o dost těžší lhát gangsterům než feťákům. Gangsteři totiž vědí o taktikách, které poldové v utajení používají. Když se totiž dostanete v organizovaném zločinu na určitou úroveň, to jediné, co vás může dostat, je policajt v utajení. Gangsteři se nebojí použít extrémního násilí, takže tlak na lidi, jako jsem já, je mnohem větší.
Abyste byli úspěšným lhářem, musíte se naučit pozorovat ostatní. Před tím, než jsem se dostal do utajení, jsem dělal detektiva a v téhle práci jsem sbíral informace o tom, jak lidé lžou. Znát tyhle kecy se hodí, když nechcete, aby vás někdo ohladil.

Nejsnáz se prozradíte, když mluvíte příliš rychle, říkáte toho moc, nezvykle mácháte rukama nebo třeba koukáte do země. Musel jsem si být jistý, že se jim vyhnu a nenechám se zpomalit. Musel jsem se to všechno naučit a vypěstovat z toho svůj instinkt. Pokud si lidé plně uvědomují to, že lžou, můžou nad svou lží moc přemýšlet, což je může rozhodit natolik, že je jejich stres prozradí.

Když jsem pracoval v utajení, měl jsem pořádnou kliku, protože mě to pumpovalo adrenalinem. Jinými slovy jsem v krizových situacích dokázal myslet jasněji a čas jako by plynul pomaleji. Zůstával jsem klidný a věřil svým instinktům. V utajení neexistuje nic jako hraní, prožíváte život své jiné verze.
První dvě minuty při odhalení falešné identity někoho jsou nejdůležitější. Musíte si rychle vytvořit vztah pomocí empatie. Musíte si vytyčit společného nepřítele a společnou obavu. Musíte se ale také logicky vzdělat v oblasti, kterou máte zjišťovat, v mém případě drogy. Předstíral jsem snad všechno od kapesního zloděje po středně významného drogového dealera. Musel jsem vědět, jak drogy uvařit a na kolik vyjde velké množství kokainu.

Párkrát jsem byl málem odhalen a umět s takovou situací pracovat je neméně důležitou součástí lhaní. Neexistuje žádné zázračné pravidlo, které by odhalení zabránilo, pokud se k němu schyluje. Z mojí zkušenosti záleží na tom, komu lžete a jak se mu dokážete přizpůsobit.
Je mnoho výborných lhářů. Nehledě na to, jak je někdo chytrý, existují lidé, kterým lhaní pomohlo přežít, a jejich instinkty jsou tak silně vyvinuté. Když vás lhaní drží při životě, udělá z vás dobrého lháře. Chytrost je výhodou, pokud se snažíte naučit umění lži.

Úspěšný lhář potřebuje dobrou paměť. Ne jen tak ledajakou, i když si taky nemusíte vybavovat každý detail, a muíte znát sám sebe, jak byste reagovali a co jste si o ostatních zjistili.
Být dobrým lhářem chce hodně cviku, protože když nad tím moc přemýšlíte, prozradí vás to. Čím více se dokážete držet pravdy, tím lépe. Třeba když bych někomu vyprávěl o tom, jak jsem minulý týden ukradl auto, je snazší se spolehnout na místo, které znám, když popisuji, kde jsem ho ukradl. Čím více se spolehnete na znalosti, tím snazší je lhát.

Další věcí na úspěšném lhaní je jeho návykovost. Už jenom kvůli morálce byste si na to měli dávat pozor. Může to být i zábava: Ke konci svojí práce v utajení jsem si lhaní vážně užíval. Úspěch, který pocítíte při lhaní, které vám projde, je velká výzva.

Interview Patrick Lyons

Podle mě je trestní právo plné lži a týká se to všech činností mé profese. Všechno, co vám povím, je z mojí minulé praxe.

Na začátku přijdou očití svědci a ti, co chtějí případ uzavřít, na ně tlačí, snaží se je rozhodit, aby je mohli při námitce žalobce znevážit. Žalobci nedělají to, co mají – měli by se snažit podpořit spravedlivý rozsudek. Myslím, že mají spíš zájem na tom lidi odsoudit.

Žalobci také nutí svědky lhát pod výhrůžkou: „Pokud nám neřeknete to, co chceme, půjdete sedět za vraždu." Zrovna s tím bojuju u jednoho případu. Jak to vím? Protože někdo napsal rodině, co úředníci žalobce dělají a jak ve věznicích loví svědectví a vězních chtějí, aby řekli, že viděli, jak to můj klient udělal.

Když mluvím se svědky, nutím je k pravdomluvnosti tím, že jim řeknu: „Víte, že lhaní pod přísahou je zločin?" Někdy je to vystraší. Pětaosmdesát procent lidské komunikace představuje ta neverbální. Musíte tedy pozorovat třema očima a třema ušima. Musíte naslouchat případným nevysloveným skutečnostem, které proudí z tvrzení svědka.

Policisté žijí a pracují v prostředí, které je se lhaním neoddělitelně spjaté. Nikdy jsem se nesetkal s policistou, který by ve svém svědectví říkal pravdu. Všichni tihle uniformovaní policisté jsou jen „podvodníci s čapkou v klíně". Přijde k soudu, hned u dveří si sundá čepici, během výpovědi zírá někam do úrovně pasu, tak mu povídám: „Všimnul jsem si, že když s vámi mluvím, koukáte se dolů. Máte něco v klíně?" On potom vytáhne čepku a já, jestli ji můžu vidět zblízka, a on tam má malý taháček – předstírá, že se snaží rozpomenout, ale všechno to jen čte z kusu papíru.

Nutím je neustále opakovat „Já si nepamatuju", když rozkrývám policejní lži. „Šel jste na místo činu a našel tam dvě oběti, jedna byla na lavičce?" „Ano." „Byla jedna z nich na zemi?" „Ano." A byly obě při vědomí a povídaly si?" „Ano." Řeknu mu: „Zeptal jste se jich, kdo to udělal?" a on odvětí: „To si nepamatuju." A to je to vrchní vyšetřovatel.