Vyslali jsme nic netušící Američanku na Moravu, aby zažila Velikonoce na vlastní kůži

Vzbudila jsem se před šestou ráno na špatný straně Brna. Můj odvoz na mě už čekal, aby mě zavezl za naší crew, která čítala dvanáct Moraváků, vyzbrojených rozličnými mrskadly. Měla jsem celodenní vstupenku do pánského klubu a čekala mě maskulinní tour de force českých velikonočních tradic. A byl to řádnej masakr.

Jali jsme se v naší koloně tří dodávek obrážet přilehlé vesnice a s každou další zastávkou jsme degenerovali o něco víc. První oběť byla našeho věku. Dvanáct chlapů jí řezalo zadek za zpěvu něčeho, co byla pravděpodobně pohanská lidová píseň. Dívka jim za to následně děkovala. Dost nečekanej zvrat.

V bezpečí nebyly ani babičky. Zmlátili jsme jich nejmíň pět. Reakce byla stejná. Zvlášť u jedné z postarších obětí jsem si nemohla nevšimnout zkušeně chladného a vyprázdněného pohledu v dáli, zatímco jí můj gang pustošil pozadí.

Psychologie obětí byla překvapivě dynamická. Většina děv přijímala tradiční násilí se zadrženým dechem a následně hýřila smíchem. Některé ale na těch pár chvil absolutně opustily svá těla. Následovala jsem jejich příkladu, abych sama nezačala páchat násilí na opačném pohlaví a nezničila si tak foťák.

Pro mě jakožto ženu pocházející ze zuřivě aktivistické země byla celá tahle paráda absolutně nepředstavitelná nepříčetnost. Ve Spojených státech ke statusu registrovaného sexuálního násilníka stačí, aby chlap jenom našpulil rty směrem ku nesprávnému hrudníku. Hotová věc. Navždycky. Sexuální násilník. Tečka. To mi, společně s exaktními kalkulacemi síly nutné k tříštění lebek váhou fotoaparátu, probíhalo celý den hlavou.

K mé hlasité nelibosti bylo ovšem každé další ponižující zmrskání hojně odměňováno jídlem, sladkostmi, vajíčky a především pak tvrdým alkoholem. Jen to dokázalo utišit pletené biče mýho gangu. Ach, jak výtečný to trénink citlivých, pokorných chlapců, respektujících hranice slušnosti. Všechny palce nahoru, Česká republiko!

Předpokládám, že můj nesouhlas a morální odpor k této tradici je z mé výpovědi zřejmý. Bylo mi ovšem několikrát vysvětleno, že logika výročního mlácení tuzemských žen přece podporuje jejich plodnost i plodnost českých a moravských polí. Tedy ve zkratce: Mlátíš-li ženy, roste nějaký obilí, nebotakněco. Ženy prý dokonce věří, že bez podstoupení této násilné kratochvíle „uschnou". Bizarní chování podnapilých násilníků je tak ve finále oběťmi vítáno, jelikož jako přidaná hodnota prý místním dívkám zaručuje do dalšího roku nejen plodnost, ale i krásu. Já osobně nevím, jak mi zjizvená prdel zajistí, abych měla hedvábnou pokožku, perfektní obočí a silnou imunitu, ale ono to vlastně všechno dává docela smysl, když se na to pořádně ožerete.

A přesně tak jsem skončila i já. Opojená slivovicí jsem ve finále své vesnické teroristy v jejich konání podporovala. Slivovice prostě pomáhá i od puritánství. Doufám, že tyhle vaše rituály fungujou, a věřím, že po aplikaci téhle vaší czechnologie nás čeká velmi úrodný rok.