Zažil jsem divnou noc na tahu s Oasis

Jednou za čas zažiješ noc, která předčí všechna tvoje očekávání a dopřeje ti pořádnou dávku dobrodružství. Je to ta noc, kdy nevěřícně zíráš na účet za chlast nebo se směješ tak moc, že tě bolí břicho. Tenhle příběh vypráví právě o takové noci z 5. února 2008, kdy jsme s kamarádem vzali brit-popovou kapelu Oasis na jízdu po Los Angeles.

Na tom divokém ostrůvku, kterému se říká Velká Británie, jsem byl tolikrát, že vím, co si tam o Oasis všichni myslí. Obzvlášť pak ty zaryté punkové sekty. Oasis jsou tak slavní, že si kdejaký hudební ignorant pouští jejich písničky na jukeboxu, a to snad v každé hospodě. To mi dokáže kapelu pěkně znechutit. Kdybych byl z Anglie, tak bych Oasis asi taky moc nemusel. Taky bych třeba mohl mít totálně zkurvený chrup a možná bych i miloval pečenou bramboru, ale co já vím. Prostě chci říct, že tady, ve svobodné zemi jménem Amerika, si všichni pamatujeme jen ty nejlepší singly z druhé desky.

Když v roce ´94 Kurt Cobain ukončil svou kariéru monstrózní dávkou heráku a střelou z brokovnice, chyběl tu hrdina pro všechny úzkostlivé americké teenagery. V tom přišli Oasis, kteří zněli jako plod lásky Beatles a Sex Pistols a jejich poselství pro nás bylo něco úplně nového. Sice to byli Briťáci jako řemen, ale i tak jsem jejich hudbě rozuměl perfektně.

Nezpívali věci jako „Nesnáším se a chtěl bych chcípnout". Tihle kluci byli normální hoši z dělnického prostředí Manchesteru (ne jako ti nóbl hošánci Blur) a jejich texty dokázaly povzbudit. „Ty a já, budeme žít navždy!", „Dneska v noci budu rokenrolová hvězda" a „Měl by sis vůbec hledat práci, když za to žádná nestojí?" Prostě byli ve sračkách, měli hovno a stejně si dokázali užívat života. To mě dost zaujalo. Jejich postoj mě bavil a vtáhli mě do světa plného písniček, který mě dělaly šťastným. Oasis pro mě byli vždy o jedné věci – žít naplno. Tenhle příběh je o tom, jak jsem dokázal žít naplno s malou pomocí mých přátel z kapely Oasis.

§

[Opona]

Slunce se zrovna snoubilo s vlnami oceánu a pomalu mizelo za horizontem, když jsem jel svým červeným Mercedesem po Sunset bulváru na cestě za svými kanadskými kamarády. Zrovna hráli v klubu Troubadour. Ačkoliv západní Holywood nesnáším, rád se do Troubadouru zajdu mrknout na nějaký koncert. Je to tam super. Vždy si máš kde sednout, pořadatelé se ke kapelám chovaj skvěle a je tam dobrý zvuk. Navíc má to místo v sobě kousek rokenrolové historie. John Lennon tam řádil po krátkém rozchodu s Yoko, Keitha Moona od tamtud vykopli, páč měl na sobě nacistickou uniformu a Guns N´ Roses tam hráli svůj první koncert. Mohl bych klidně pokračovat. Jel jsem tam za kamarádem, který se jmenuje Sam James Velde. Chvíli jsme čekali na lístky a pak nás protlačil Stephen McBean z Black Mountain. Dostali jsme pásky na ruku a zamířili ke schodišti. Když jsme vešli na bar v horním poschodí, došlo mi, že v celé místnosti není nikdo jiný, než my, barman a všichni členové Oasis.

Nejdříve jsem dělal jakoby nic, záměrně jsem je přehlížel a šel jsem si prostě k baru koupit pivka. Když jsem ale stál tváří v tvář s Oasis, nedokázal jsem odolat a tak jsem přišel k Liamovi a řekl: „Kámo, nechci být otrava, ale miluju tvoji kapelu."

Liam se ke mně nahnul. Je jeden z těch lidí, co mluví zblízka. Občas tě pošlou pěkně do prdele nějakým krátkým vtípkem, ale stojí to za risk. To, jak se ke mně nahnul, mi bylo skoro nepříjemné. Ukazováčkem mi lehce poklepal na hruď a řekl: „Kámo, nejsi žádný zkurvený otrava! Máš prostě dobrý hudební vkus."

Byla to kurevsky dobrá odpověď. Nic lepšího už ani říct nemohl. „Nejeli jsme ve Švýcarsku stejnou dodávkou?" zeptal se Noel a přikročil. Jeli jsme stejnou dodávkou, když jsem byl na tour s Nine Inch Nails, ale nějak se mi nechtělo věřit, že si to pamatuje. Kór, když jsme neprohodili ani slovo. Navíc naše společná cesta trvala asi tři minuty – naskočil jsem dovnitř, protože zrovna pršelo. Jak si to mohl pamatovat? Ten musí mít šílenou paměť.

V tu chvíli už Noel nalil všem panáky Jamesona. Sobě, Liamovi, mě, Samovi a sklenku dostali i Gem, Zak Starkey a Andy Bell. Kopli jsme to do sebe a začali kecat. Všichni měli dobrou náladu. Liam a Noel jsou úplný protiklady. Noel je ten starší brácha plný mouder a Liam je ten hezký týpek, který tě okouzlí stejně snadno, jako ze sebe udělá idiota. Bavili jsme se o všem možném, od rokenrolu přes oblečení až po… cheeseburgery.

„Kde tu v Los Angeles máte nejlepší burgery?" zeptal se Liam.

Sam řekl, že nejlepší burgery dělaj v In-N-Out. „Maj tam super cheeseburger, Animal-Style. "Pak se Liam zeptal: „Jaká je to kapela?", což Sama docela zmátlo.

„K jaké kapele by si přirovnal jejich burgery?" zopakoval Liam.

„Stouni, kámo…"

„Kurva fix!" zařval Liam, „Zkurvení Stouni! Noele! Řekl, že ten burger je jako Stouni"!

Noel se jen tak ohlídnul, jako by chtěl říct „Mám to u prdele, Liame." a dále si povídal s barmanem.

Liam se zastavil, dal si to v hlavě dohromady a pak se zeptal, které album by nejlépe reprezentovalo Animal-style cheeseburger.

„Je to trochu takové… děvkózní… neomalené" řekl Sam. „Je tam toho strašně moc a je to prostě nejlepší cheeseburger, takže bych řekl, že to je jako Exile On Main Street."

V tom momentu se Liam zbláznil a začal radostí poskakovat jako batole. Párkrát vkřikl „Juchůůůůů!, což přivolalo pozornost Andyho a Gema a tak přišli k nám. Pak Liam zvážněl a řekl: „Oukej… co by sis dal ve Fat Burgeru?"

„Tyjo… je tam obrovský výběr, kámo," řekl Sam, „ale já si vždycky dávám burger se smaženým vajíčkem a všema těma posypkama a zdobením.

„A k jaké kapele by si to přirovnal?"

„Funkadelic!"

Liam vydal zvuk, který ze sebe člověk vypustí, když dostane pěstí do břicha a Andy a Gem vybuchli smíchy. Jakmile se mladší Gallagher uklidnil, odplivl si a řekl: „Dobře, Funkadelic. Jaká deska?"

„Maggot Brain!"

V té chvíli se všichni složili. Těžko říct, jestli je Liam takový debil, nebo zasraný génius. Jednu chvíli byl úplný kokot, ale pak mě zase okouzlil. Asi bych věděl víc, kdybych s ním trávil více času, v malých dávkách byl ale super.

Noel, na druhou stranu, byl ta nejrozumnější milionářská rocková hvězda, jakou jsem potkal. I když jsem se na něj koukal skrze prsty, když nám řekl, že nemá rád AC/DC. Teda kromě jejich první desky. Byla s ním ale sranda. Je to fakt zapálený hudební fanoušek. Zatímco Liam pořád volal po pozornosti, Noel byl více v pohodě a tak nějak spokojený sám se sebou. Jako yin a yang. Vypili jsme dalších pár skleniček, zatímco se Matt z Black Mountain snažil Oasis vysvětlit, proč byli Blur lepší. To nemělo chybu. Chvíli na to se mě Noel zeptal, jestli mám auto.

„Mám," řekl jsem.

„Zavezeš nás do baru La Poubelle?"

„Jasně, ale až tam dorazíme, budou už brát poslední objednávky."

V té době jsem měl Mercedes 220D z roku 1973, které sice najezdilo více jak třicet tisíc kilometrů, ale pořád vonělo novotou. Já to auto strašně miloval. Mělo na sobě jen jednu nálepku a bylo to logo Oasis, které samozřejmě všichni členové kapely okomentovali. Bylo to neuvěřitelně trapné, ale vtipné zároveň. Projížděli jsme palmovou alejí, což se Andymu strašně líbilo. Zaparkoval jsem u La Poubelle a sotva jsme vešli dovnitř, barman zavolal: „Poslední objednávky!"

„Sem vám to říkal…"

Zrovna když jsem si pomyslel, že už se nic nebude dít, jsme narazili na basáka z Maroon 5. Moc jsem ho neznal, ale nějak jsem ho přesvědčil, abys nás vzal k sobě domů. Chtěli jsme chlastat a poslouchat hudbu. Kdo by taky dokázal odmítnout: „Hej kámo, jsem tu s Oasis. Hledáme místo kde pařit, ale všude už zavíraj… mohli bychom jít k tobě?"

A že jsme pařili. Mickey se osvědčil jako neuvěřitelně ochotný hostitel. Pozval nás do svého baráku na kopci a nabídnul nám chlast a pivka. Když jsme tak popíjeli, Noel mi vysvětlil, proč po desce Be Here Now přestal brát kokain. Říkal, že měl šílené záchvaty paniky, když s tím přestával. Právě o tom prý je písnička Gas Panic!.

Pak přišel i Chris Robinson z kapely The Black Crowes. Byl to zabiják, co všem celou noc nabízel jointy, skoro jako by ho za to někdo platil. A ano, jeho tráva je tak silná, jak si jen dokážeš představit. Tak jsme se všichni zdunili, s tupým výrazem v obličeji. Možná jsme ho trošku nasrali, páč jsme obsadili stereo a místo jeho Grama Parsonse jsme zapnuli „I Am the Resurrection", což u kluků z Oasis sklidilo úspěch. Tímto jsme si vysloužili post „DJs pro dnešní noc" a tak jsme vyhrabali ty nejlepšího desky, které Mickey měl.

Z neznámého důvodu po pokoji pochodoval se svou kytarou Alex Greenwald, zpěvák z Phantom Planet. Pak jsem zaslechl, jak Mickey a Alex říkají Noelovi, že díky Definitely Maybe založili kapelu. Noel se otočil na Liama a zařval: „No to mě poser! Chápej, slyšeli Definitely Maybe a pak založili zkurvené Maroon 5 a Phantom Planet!"

Jak pokračovala noc, my pokračovali v pití a smáli jsme se všemožným hláškám obou bratrů z Oasis. Čím více jsme pili, tím hůře jsem potom Liamovi rozuměl. Pak už jsem jenom kýval hlavou a občas řekl „Jo, no", ačkoliv jsem mu nerozuměl ani slovo. Noel byl naopak celou noc v pohodě, vyprávěl mi skvělé historky. Třeba o tom, jak potkal Neila Younga nebo jak si koupil dvě kytary Gibson z roku 1969, které byly vyrobeny ve stejný den. Párty, historky, pití a písničky se s námi táhly až do rána a pak začalo nad kopci Los Angeles vycházet slunce. V tu chvíli nám všem došlo, že je noc u konce a tak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou. Když jsem se zhroutil do zadního sedadla taxíku, musel jsem se štípnout levou rukou, protože tou pravou jsem si už masíroval bolavý játra.

[Opona]

Travis Keller je spisovatel a zakladatel Buddyhead Records a Buddyhead.com