Intuitivní rekonstrukce dělohy Courtney Love jako pocta Kurtu Cobainovi

Berlínský producent Dubort si pohrál se „sound designem" dělohy Courtney Love a složil pro nás track pojmenovaný po její a Kurtově dceři Frances...

|
06 červenec 2016, 9:07am

V akci Insider jsme oslovili osm hudebních producentů, kteří měli vytvořit skladbu inspirovanou zvuky, jež slyší v prenatálním věku dítě v děloze. Do Insideru se kromě Dubort zapojil i Martin Přikryl, Tadeáš Haager, Moimir Papalescu, Lenka Kočišová, Kittchen, SSS nebo Ondřej Švandrlík. Jejich realizace postupně po singlech zveřejníme v dalších týdnech.

Pod nickem Dubort se skrývá Jaroslav D. Ondříček, kytarista dubové kapely Orly w blocie Europy. J.o_d. žije už devět let v Berlíně, kde zvučí kapely v kreuzbergském Junction Baru nebo průvodcuje na bývalém letišti Tempelhof.

(foto: Jaroslav D. Ondříček)

VICE: Zkusil bys popsat, jak sis náš koncept Insideru uzpůsobil pro sebe?

J.o_d.: Insider na mě měl skutečně očistný účinek, protože hlavně v koncepční fázi jsem trávil dost času ve vaně. Pod hladinou, nejlépe se špunty v uších a s nějakým zvukovým zdrojem nastaveným pod úroveň srozumitelnosti, se podle mě reálné situaci můžeme přiblížit poměrně úspěšně. Hned od začátku mi bylo jasné, že nechci věrně rekonstruovat zvukové prostředí.

Zvukovou inženýrkou téhle krátké a svým způsobem tragické kompozice je malá Frances Bean Cobain, odposlouchávající otce a matku někdy v období vzniku posledního studiového alba Nirvany - In Utero. Z místa činu. Jako by tušila, že se mluví i o ní. To ona k sobě pouští nebo až dubovým způsobem filtruje okolí, nerytmizující dech připomínající dysfunkční dechový aparát. Nesrozumitelná slova přinášející celkem jasné sdělení. Hučení. Velmi vzdálený ozvuk Pennyroyal Tea.

Ozvuky Pennyroyal Tea? Zkus dovysvětlit, moc to tam neslyším.

Hudebně je ta vazba velmi volná, použil jsem jen nějaké třetí violoncello. Pennyroyal Tea je fakt hezká skladba. Já ji ale použil jako kontrast k tomu těhotenství, protože ten, kdo čaj v kombinaci s laxativy popíjí, to dělá zřejmě kvůli tomu, aby odfiltroval nebo dezinfikoval vnitřní orgány. Očistná kúra. Sit and drink Pennyroyal Tea / Distill the life that's inside of me.

A ty hlasy, co jsou slyšet v tracku, patří opravdu Kurtu Cobainovi a Courtney Love?

Ano. Pokusil jsem se o neverbální předání toho příběhu, který my známe z té druhé strany a Frances mu zřejmě rozuměla i beze slov. Jen krátká rekapitulace: Courtney říká Frances, že se jí o jejím otci něco špatného zdálo. Kurt navazuje, že v tom období se také v souvislosti s dcerou vlastně nikdy necítil lépe a ve finále, že by ji nikdy neopustil. Do you love your girl?.

Říkáš, že ses nepokoušel o sound design dělohy. Když jsem ale tvoji skladbu Frances poslouchal poprvé, tak jsem si říkal, že se v podstatě o rekonstrukci prostředí jedná. Myslím tím tedy intuitivní rekonstrukci. Žiješ v Berlíně, v Německu je velká tradice radioartu. Sleduješ věci, co třeba dělá Heiner Goebbels nebo Andreas Ammer s FM Einheitem? Já totiž Frances pokládám za rozhlasovou hudebně-dramatickou skladbu. Takovou mikrohőrspiel.

Intuitivní rekonstrukce a mikrohörspiel jsou dost přesné. Hörkunst a třeba i různé zvukové instalace sleduji více zhruba od roku 2009. Já jsem tehdy dělal kurs sound designu, a tam to byl dokonce samostatný předmět a FM Einheit zkušební otázka. Musím se přiznat, že do té doby jsem prakticky nevěděl, že něco podobného existuje, a dost mě to překvapilo.

Když mluvíš o kursu sound designu, tak to byl ten kurs od německého pracáku, o kterém jsme se kdysi bavili?

To je ono. Já jsem odcházel do Berlína dosti spontánně, bez znalosti jazyka. Takže pro mě byl ten sound design ideální příležitostí zkombinovat to, co mě bavilo, s tím, co by mě posunulo dopředu profesně i jazykově. Obohacen o výrazně odborné, technické znalosti a akustickou terminologii jsem se v běžné konverzaci cítil mnohem lépe.

Když už jsme u toho FM Einheita, tak jsem před nedávnem četl rozhovor s jeho dlouholetým spolupracovníkem na hörspielech Andreasem Ammerem. Mluvil o jejich společném díle z devadesátých let Ulrike Meinhof Enterprise. Jednalo se o poslední část projektu Deutsche Krieger, která pojednávala o RAF a západoněmeckém terorismu. Rozhlas jim ji odmítl tehdy odvysílat. Jedná se i dnes o tabuizované téma?

Pro Bavorský rozhlas asi stále ano. I když abych to uvedl na pravou míru. Není to tabu, ale rozhodnutí. Téma RAF tabu nikdy nebylo, spíš naopak. Média se od začátku obsloužila velmi efektivně. Což byl asi ten problém. Ty originální nahrávky pocházejí z oficiálních televizních a rozhlasových pořadů a Deutsche Krieger v každé části hovoří o zásadním spojení válečné mašinerie a médií. Císař s fonografem nebo i Hitler v období nástupu rozhlasu nemuseli být ve finále tolik konfrontační jako čerstvá vzpomínka na ze začátku diskutující novinářku Ulriku Meinhof. Během přípravy třetí části téhle zvukové opery každopádně Bavorský rozhlas jako tradiční producent předchozích částí (a dalších her) odstoupil od spolupráce, což znamenalo mimo jiné konec přístupu do zvukového archivu. Hra byla nakonec dokončena vlastní produkcí, k dispozici byla hned na CD a později i na internetu. Letos poprvé s ní jedou turné naživo. Divil bych se, že by ji žádný rozhlas nikdy neodvysílal. V mediatékách jsem ji ale každopádně nenašel. To víš, že čtvrtý díl se měl týkat fotbalu?

To jsem nevěděl, myslel jsem si, že se mělo jednat o uzavřenou trilogii. V prvním plánu osa císař Vilém, Hitler, Ulrike Meinhof. Ve druhém plánu pak osa fonograf, rozhlas, televize. Ten fotbal mi tam vlastně dává smysl, taky je spojen s manipulací, násilím a důrazem na efekt. Jaké médium mělo souznít s fotbalem? Tady mi to moc jednoznačné nepřijde.

Naši chlapci za nás bojují. Teda ti naši už na ME 2016 dobojovali. Fotbal to je hra, jak se zpívá, ale také masový fenomén. Masovost, anonymita, znaky boje a všechno, co k tomu patří. Přehlížená nebo tolerovaná problematická rétorika, ten tenký led mezi národní hrdostí a nacionalismem. Ammer mluvil o internetu. Dnes už prakticky samostatné médium s podobnou charakteristikou, jehož obsah navíc vytváří ten, kdo chce. Mělo se to jmenovat Lothar Matthäus Nachspiel. Kapitán vítězného národního týmu z MS 1990, kdy po dlouhé době v Německu na ulicích zase zavlály národní vlajky. Doufejme ale, že fotbal bude hrát přeci jen jinou ligu než protagonisté předchozí trilogie.

Většina mých známých z Německa, třeba pankáči z Turbojugend, při zápasech německého fotbalového týmu fandí záměrně protivníkovi. Jsou pro ně nepřijatelné veškeré projevy nacionalismu, které se často váží k fotbalovým úspěchům národního týmu. Jak říkáš, do roku 1990 byli němečtí fans, co se týče národních symbolů, dost pasivní. Jaká je situace dnes?

Nastává generační obměna, kdy už není naprosto trapné nějaký národní symbol používat. Rád bych věřil, že je to projev jakéhosi uvolnění, kdy i národní symboly mohou být nepříznakové. V Kreuzbergu se fandí často paralelně Německu a Turecku, to mi přijde sympatické, vlajky tu visí z celého světa jak na srazu OSN. Necítím ale také nezbytnou potřebu prožít atmosféru zápasu v nějakém menším braniborském či saském městě, postiženém porevolučním nebo pozápasovým odlivem mozků. Nejen v mých očích dost klesli i jinak sympaťáci z německého týmu po oslavných tanečcích na MS v Brazílii. U nás je to tak, že já se (při naší neúčasti samozřejmě) také kloním spíše k německému týmu a manželka stejně jako Turbojugend fandí soupeřům. I když mě při letošním ME ve fotbale překvapilo, že ve srovnání s bývalým mistrovstvím světa se to vlajkové šílenství uklidnilo, vlajky člověk vidí, ale žádná záplava, skoro to vypadá až na jemný bojkot.

Berlínské fandění při ME 2016, tentokrát spíše bez vlajek (foto: Jaroslav D. Ondříček)

(foto: Jaroslav D. Ondříček)

(foto: Jaroslav D. Ondříček)

Jaroslav D. Ondříček a Ivo Mikšovský na hřišti zaniknuvšího fotbalového oddílu Ajax Robeč. Foceno v den utkání ME 2016 mezi Německem a Itálií. (foto: Jennifer Schevardo)

(foto: Jennifer Schevardo)

Děláš ještě průvodce na bývalém letišti Tempelhof?

Je to tak, už tam jsem čtyři roky. I když právě od tohoto května musím prohlídky zredukovat na minimum, nastoupil jsem na plný úvazek jako zvukový technik v jedné firmě, ale kdo ví, zkušebka končí až v listopadu. Chtěl bych si alespoň pár prohlídek nechat, tu budovu mám fakt rád.

Každopádně, co se týče studijního materiálu a témat, nevypadá to, že bych měl narazit na strop. Při svém zájmu o akustiku se zabývám např. i nazvučením prvních projevů Adolfa v opravdu velkých prostorech, tj. např. na Tempelhofer Feldu, to byly milionové návštěvy (2 mil. v roce 1934). Přenosové aparatury se na tyhle účely teprve adaptovaly nebo se po prvních Hitlerových dubových pokusech s echem stavěly nové.

Některá výrazná témata se pochopitelně mění podle aktuální situace. Před pár lety to bylo referendum ohledně zastavování letištní plochy (dnes park), v současné době se větší část hangárů přeměnila na ubytovny pro uprchlíky. Je tam zatím kolem tří a půl tisíce lidí. Ale ta budova není jen nějaký tábor, funguje dál jako multifunkční komplex.

j.o_d.v roli průvodce na bývalém letišti Tempelhof (foto: Jaroslav D. Ondříček)

j.o_d při nahrávání v Hindenburghaus, což je součást olympijské vesnice z roku 1936. V tomto sále údajně Leni Riefenstahl promítala poprvé druhý díl Olympie.(foto: Jaroslav D. Ondříček)

Zmínil jsi Hitlerovy pokusy s echem. Zkusíš to trochu konkretizovat?

V Hitlerově případě to nebylo záměrné, takže předchůdce Lee Perryho z něj asi neuděláme. Prvního května 1933 zorganizovala NSDAP na Tempelhofu masový mítink do té době nevídaných rozměrů. Rozhlas použil k ozvučení letištní plochy klasických trychtýřových reproduktorů rozestavěných do jakýchsi alejí, aby se pokud možno vykryla všechna hluchá místa. Při projevech ale docházelo k nepředvídaným interferencím, dvojitým přeslechům, až k echům. Řečníci byli nuceni své plamenné projevy rozsekávat do krátkých, srozumitelnějších sekvencí. Na základě téhle negativní zkušenosti se následně změnil způsob ozvučení. Telefunken začal vyvíjet jiné reproduktory, říkalo se jim houba a byl to takový deštník, směrově ozvučující pouze posluchače kolem něj. Objevily se pak už na stadionu v Norimberku, ale díky mobilitě i na mnohých spontánních mítincích.