Skvělé zprávy! - 1.

Nejsem zrovna jeden z těch, který maj potřebu neustále něco žvatlat o biopalivech nebo posílat lidi do píči, protože maj ňáký skeptický kecy o globálním oteplování.

|
26 duben 2010, 11:00pm

Nejsem zrovna jeden z těch, který maj potřebu neustále něco žvatlat o biopalivech nebo posílat lidi do píči, protože maj ňáký skeptický kecy o globálním oteplování. Taky ale nemam na triku tučnej nápis „Fuck the whales“. Průser okolo všech těch siláckejch keců, co člověk furt slyší na obou stranách ekologický debaty je, že stejně ani jedna z nich neví, co to vlastně kecá. Formovat si názor na klimatický změny, přelidnění a zlom ropy totiž visí na empiricky naprosto nepodloženejch odhadech, založených na prťavejch statictickejch deviacích, kterym ani sami vědci stejně nerozumí. A pak ten humbuk a politika okolo všechno stejně tak zmotá, že se každej jenom modlí, aby přišel tak obrovskej a nezvratitelnej průser, na kterym bysme se mohli aspoň všichni shodnout. Abych pak moh nosit v peněžence fotku a říkat: „Hele! Jsme úplně v prdeli!“

A přesně to taky mám. Existuje totiž kus Pacifickýho oceánu, velkej tak asi jako Texas, celej nenávratně zasranej bordelem, kterej už nikdo nikdy neuklidí. Viděl jsem to na vlastní oči. Případ uzavřen. Jo, vy byste chtěli vědět víc? Tak dobře.

To si to takhle jednou v devadesátkách štrádoval Charles Moore na svym závodním katamaránu z Havaje zpátky do slunný Kalifornie, a jen tak z prdele si řek, že to střihne prostředkem North Pacific Gyre. To je takovej gigantickej vír proudů, kterej se točí kolem souvislý vysokotlaký zóny – takže když si představíš zbytek Tichýho oceánu jako velikánskej hajzl, tak tohle je to místo, kde ti tvoje hovna ještě naposled zamávaj, než je vcucne odtok. Lodě sem zrovna moc nejezdí, protože je to v podstatě jedna velká bezvětrná smrtelná past. Takže když tyhle vody brázdil Moore, tak kromě něj a jeho posádky tam byla jenom jedna nekonečná masa odpadu.

Od doby co existuje, je střed North Pacific Gyre přirozený centrum akumulace všech plovoucích sraček na příslušný půlce oceánu. Bylo nebylo dokroužila naplavenina do středu víru a (protože až do půlky minulýho století bylo všechno na světě biologicky odbouratelný) rozložila se na výživnej ajntopf, na kterym si začaly pochutnávat malý rybičky a jiná havěť. Pak jsme začali vyrábět všechno z plastu a šlo to po hlavě do prdele.

Průser s plasty je, že pokud se na ně nevyvine dostatečnej tlak, aby se z nich vyloup diamant, nikdy se úplně nerozloží. Plasty sice budou časem fotodegradovat až na jednotlivý polymery, ale i tidle hajzlíci toho maj ještě sakra před sebou. To znamená, že až na tu malou hrstku plastů designovanejch k biodegradaci, každá synteticky vyrobená molekula na světě ještě pořád někde existuje. A až na to malý procento, který zachytí sítě nebo se vyplaví zpátky na pevninu, si každej kus plastu, kterej spadne do Tichýho oceánu najde cestu právě sem.

Když už kapitán Moore dobrej tejden sledoval, jak mu bordel omývá koráb, rozhod se transformovat svoji loď na výzkumný plavidlo a začal podnikat pololetní výlety do Gyre a bordel zkoumat. Na jeho posledním výletu jsem se přidal k rozvedenýmu asi čtyřicetiletýmu doktorovi, mexický matce dvou dětí a chemičce jako jeho posádka. Taková rodinná dovolená s hojnou dávkou vědy a tunou průserů.

Odpadkový pole se nachází na jednom z nejodlehlejších míst světa. Zabere to slušnej tejden, než se tam člověk vůbec doplaví. Vezmem-li v potaz jaký muka může znamenat celodenní výlet autem, tak si asi dokážeš představit, co ti s hlavou udělá sedm dnů na patnáctimetrový lodi. První den zmizí z dohledu pevnina, druhej už ani nepotkáváš další lodě, a pak až na nekonečný vlny a nějakýho toho mořskýho ptáka, kterej může bejt po několika dnech vody a jenom vody asi tak vzrušující jako zahlídnout lítající talíř, nevidíš nic. Když už jsme pro každýho ptáka měli vymyšlenou písničku, který jsme postupně začínali integrovat do plnohodnotný ptačí opery, objevily se první odpadky.

Usoudil jsem (bez jakýhokoliv výzkumu či použití zdravýho rozumu), že nás kapitán navádí do nějaký přilehlý masy odpadků, ale (bohužel?) tomu zrovna tak nebylo. Odpad totiž obkresluje pohyb mořskejch proudů, takže stačí nasměrovat loď jedním směrem a doufat, že narazíte na bordel. Tu a tam jsme potkali pár odpadků, který se koupaly docela blízko sebe, ale většinou to byl stálej proud, kterej přinášel bordel kousek po kousku. Zprvu mě to nevzrušovalo, ale uvědomte si, že jsme si to jak žiletka řezali jednou z největších otevřených vodních ploch na týhle planetě. To, že jsme z větší části našeho výletu nemohli vykouknout z okna bez toho, abysme neviděli proplouvat aspoň nějakej ten bordel, je sakra pokurvená implikace pro zbytek oceánu.

Ze začátku jsme skoro pro každej odpadek zastavovali loď, ale časem už jsme sbírali cokoliv, co se objevilo na přídi. Pak už jsme sbírali aspoň nějaký ty zajímavější kousky.

Člověk potká docela zábavný věci, který spadly z nákladních lodí – celý bedny plný hokejovejch helem od Nike. Možná jste četli o nákladu gumovejch kachniček, co se ztratil v devadesátym druhym, kterej oceánografové používají k zaznamenávání pohybu vodních proudů. To je něco jako třešnička na dortu celý týhle situace. Trochu něco jako děkovat AIDS a choleře za pokroky v eidemiologii.

II. část článku vyjde příští úterý!